1. Sam 30, Když jsou věci náhle jinak. Co pak?

David se svými rodinami a se svými přívrženci bydlel v cizí zemi ve městě Siklag. Se svým vojskem vyjel na cvičení. Opustili město. A zatím co byli pryč přitáhl nepřítel, Amalekovci, a ti dobyli město Siklag. Vypálili, pobrali vše. Dobří byli v tom, že nikoho nezabili. Všechny ale zajali a vzali sebou pryč. Odvlekli do zajetí.
David a jeho muži se vrátili, našli vypálené město. Nikde nikdo. Manželky, děti, vše pryč. I obě Davidovy manželky byly pryč.
Kolikrát se to opakuje. Člověk odejde, vrátí se a všechno je jinak. Nic není na svém místě. To znají dospělí i děti. Bojíme se takové situace. Že odejdeme do školy jako každý den, a přijdeme a mezitím se něco přihodí. Změní. Bude jinak.
Však se David a ostatní muži dali se do hlasitého pláče. Plakali až do úplného vysílení. Tak jim z toho bylo zle.

Davidovi bylo velmi úzko. Asi měl výčitky, kam dovedl lidi, kteří mu důvěřovali. své lidi. Cítil, že to je jeho vina. Vypálené město a všichni kdesi pryč v zajetí.
A ostatní to tak také cítili. David za to může. A lid se domluvil, že Davida ukamenuje. On za to může, že jsou rodiny pryč a město vypálené a zničené. Chtějí najít viníka a na něm si vylít vztek a zlost. Když se něco náhle změní a k horšímu, hledáme viníka. Kdo za to může. A pak často vybuchne vztek. Zloba. A práskáme dveřmi, boucháme pěstmi, křičíme, házíme po druhých věci. Stejně tak ve vypáleném Siklagu chtěli hodit kámen po Davidovi, pomstít se, vylít si zlost. Ulevit si.

Davidovi bylo úzko a po dlouhé době si vzpomněl na Boha. Lidé se tomu někdy posmívají, vzpomněl si na Boha, až když mu bylo úzko. Ale kdy jindy si vzpomenout na Boha, než když mně je úzko? David zavolal kněze a spolu se ptali Boha. Mají pronásledovat tu hordu, která odvlekla jejich rodiny? Bůh řekl ano, Davide, pronásleduj, dostihneš je a všechny vysvobodíš.

David a šest set mužů vyrazili pronásledovat darebáky. Unavení přišli k horám. Bylo nutné přejít přes hory na druhou stranu. Uf. Dřina. Někteří muži řekl, už nemůžeme. Dvě stě jich zůstalo, čtyři sta přešplhalo hory a pokračovalo v honičce.
Přešli hory, šli dál a cestou našli nějakého Egypťana, vyslýchali jej a zjistili, že patří k těm, které hledají. Slíbili mu život, když je dovede ke svým lidem. Vedl je, postupovali rychleji a skutečně po několika dnech dohnali Amálekovce. Právě odpočívali, bezstarostně jedli a radovali se ze snadné a bohaté kořisti. David na ně zaútočil, nastal krvavý boj. Z Amálekovců se zachránilo čtyři sta mladých mužů, kterým se podařilo uprchnout. Zbytek podlehl Davidovi a jeho mužům. Jinak řečeno, zbytek David pobil. Získal všechno zpět. Všechny vysvobodil, nikdo nechyběl, všechny své milé odváděli zpět domů.

David se vracel zpět. Přešli pohoří a narazili na těch dvě stě, co už nemohli dál a nyní čekali, jak se vrátí ostatní. David je uviděl, popřál jim pokoj. A nařídil rozdělit kořist mezi všech šest set. Ale mezi těmi čtyřmi sty, kteří se účastnili boje, začali někteří reptat. Ne Davide, nic jim nedávej, žádnou kořist si nezaslouží. Ať jsou rádi, že mají zpět své ženy a děti, ale o kořist se s nimi dělit nebudeme. My jsme tam šli, my jsme bojovali, oni nešli, nebojovali, tak jim nic nepatří.

A tehdy David opět po dlouhé době promluvil jako ten, kdo věří v Pána Boha. Řekl, ne, dejte jim stejně jako máte vy. Proč? Protože to vítězství nám dal Hospodin. Tak jak tak i my jsme dostali. Od Boha. Bez něj bychom je nedohnali, bez něj bychom nevyhráli. On nám to vše dal, tak my musíme dávat také dál. Jen dejte kořist i těm, kdo už nemohli přes hory dál a čekali na nás.

Je určitě správné dávat více tomu, kdo více pracoval. Kdo dře na poli celý den má dostat více než ten, kdo tam byl půlhodinku a pak šel na pivo. Určitě. Ale někdy jsou situace, když poznáme, že to co máme, jsme dostali od Boha. Že máme něco víc, než se dá vydělat prací v továrně nebo na poli. A že si to nemůžeme nechat pro sebe. To dokážou občas lidé skutečně moudří. A to David byl.
***

Připravme se na to, malí i velcí, že věci mohou být najednou, během minuty jinak. Vrátíme se z práce a doma je to jinak. Někdo odešel, zmizel, někoho odvezli do nemocnice, havaroval, dozvěděl se že je nemocný. Pořád se to děje. Někdy se díváme kolem nás jak se to děje. Je asi dobré vědět, že to někdy trefí i nás. Co s tím? Podobně, jako to dělal David? Co dělal nejprve? Plakal.

Plakal až do vysílení. Děti v náboženství už několikrát slyšeli z různých biblických příběhů, že plakat není hanba. Že plakat se může. Někdy se zdá, že děti už to vědí lépe, než dospělí.

Pak se ptáme Boha, co dělat. Často už to je dávno, co jsme se Boha ptali. Čas plynul a my jej nepotřebovali. Nyní ano. Co mám dělat?

A Bůh nám odpoví, že máme něco dělat. Nějak, skrze někoho, skrze starý příběh nám to nějak řekne. Asi nám řekne, jdi dál, hledej, doufej.

A my jdeme dál, hledáme, doufáme, a cítíme, že se něco děje. Že nás Bůh drží. Věříme tomu. A taky se stáváme laskavějšími. Přejeme druhým dobré věci. Člověk, který byl na dně a teď zdvihá hlavu je obvykle hodnější. Je milosrdnější než člověk, který na dně nikdy nebyl.