1.adventní neděle 2017

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Jan 3,25 – 30

Skutky 13,1 – 12

Bratři a sestry,

                dneska slavíme začátek adventu. Že advent znamená příchod je už notoricky známé. Většinou přitom asi myslíme na příchod vánoc. V naší víře má ale význam mnohem širší. V Jedné staré písničce z našeho zpěvníku zpíváme například: „Čtverý Kristův příchod známe z Písma jistot.“A tak mi dovolte, abych pokračoval ve výkladu knihy Skutků. Na první poslech sice nemá s adventem nic společného, ale zdání klame. Myslím, že ke skutečně křesťanskému adventu má co říct. Ještě se k tomu dostaneme.

                O různorodosti církve v Antiochii a o tom, jak zásadní význam měla, jsem se už nedávno v kázání zmiňoval. V Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. Právě díky tomu, že jejich společenství už netvořili pouze lidé vzešlí z jedné tradice, z jednoho národa a stejného stylu života, vyšlo jasně najevo, že je spojuje něco jiného, že tím jednotícím prvkem je právě vztah ke Kristu. Rozmanitost církev neohrozila. Přispěla naopak k tomu, že vyniklo, co je jí nejvlastnější, kdo ji skutečně tvoří.

                A začátek 13. kapitoly svědčí o tom, že nešlo jen o povrchní či vnější dojem. Seznam proroků a učitelů, kteří v Antiochii působili, je toho důkazem. Jejich jména jsou přehlídkou nejrůznějších osudů a národností. Barnabáš byl levita původem z Kypru. Simeon, zvaný Černý, patřil – soudě podle hebrejského jména – k židovské tradici, ale jeho přízvisko ukazuje, že šlo nejspíš o černocha z Afriky. Také Lucius z Kyrény pocházel ze severní Afriky, ale jeho jméno je naopak výrazně řecké. Manahen, který býval druhem tetrarchy Heroda je zase příkladem toho, že se křesťané nerekrutovali jenom z nejnižších vrstev. Vyrůstal nejspíš na dvoře místního panovníka Heroda Antipy. A Saul, jak víme, se narodil v Tarsu, tedy v Malé Asii, měl římské občanství, ale i důkladné rabínské vzdělání. To je tedy hodně nesourodá směska, kterou vlastně až na jednoho tvoří samí přivandrovalci.

                A tady už ta souvislost s adventem začíná probleskovat. Očekávání na Krista má s touhle otevřeností pro příchozí co dělat. Pokud opravdu věříme, že je naše naděje v příchodu, a tak ještě něco, co není z nás, skutečně čekáme, pak není možné pěstovat si uzavřenou společnost, trvat jenom na tom, co už známe, a vnímat všechno, co je jiné, jenom jako ohrožení. Podstatnou součástí adventního očekávání je otevřenost pro to i pro ty, kdo k nám přicházejí odjinud.

Samozřejmě lze namítnout, že ta otevřenost se netýká kohokoli – očekáváme přece Krista. Ale vzpomeňte si, co on sám říká třeba podobenstvím o posledním soudu: V kom k nám podle něho přichází? A bylo někomu z jeho protagonistů jasné, kdy k tomu setkání došlo?

Tak to tedy je: Jeden předem neví, v kom a kdy se s Kristem setká.  Proto apoštol vybízí: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Ano – v tom přijetí nejde jen o soucit a milosrdenství, nýbrž o setkání s andělem, s poslem, který vyřizuje boží vzkaz. Právě v té odlišné zkušenosti a pohledu odjinud můžeme přijmout důležité boží oslovení. Přivandrovalci také nebyli v antiochijském sboru jen blahosklonně přijímanými outsidery, byli proroky a učiteli, kterým církev naslouchala.

A nejspíš právě díky tomu také udělala krok dál. Ta rozmanitá zkušenost určitě přispěla k tomu, že byla církev vnímavá pro rozdílná obdarování a povolání a netrvala na tom, že všichni musejí plnit stejnou úlohu a poslání. A tak pověřila Saula s Barnabášem k dílu, které se do zatím zavedených škatulek nevešlo. V knize Skutků dokonce ani není výslovně napsáno, o jaké dílo šlo. Jen, že je k němu Duch svatý povolal. Samozřejmě je možné vzpomenout si na to, co říká Ježíš o Saulovi při jeho životním obratu u Damašku: „On je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.“ Ale možná, že ta nevymezenost tu má svůj význam.

V díle Páně asi nejde jen o plnění předem jasného a nalajnovaného úkolu. Když Ježíš povolává svoje učedníky v evangeliích, také jim nepředkládá jasný program, ale říká jim prostě: „Pojďte za mnou.“ K čemu je ten vztah dovede, zůstává otevřené. A tak je tomu v živé důvěře asi vždycky. Představuje nevyšlapanou cestu, kterou nelze zúžit jen na předepsané povinnosti.

Taková odpovědnost není snadná. Barnabáš se Saulem si to nejspíš uvědomovali. Nevydávají se proto jako sebevědomí věrozvěstové na Zdařbůh. Jedou tam, kde to přece jen trochu znali – na Kypr, odkud pocházel Barnabáš a do blízkosti Saulova rodiště v Malé Asii.

Na Kypru se pak u dvora místodržitele Sergia Paula setkávají s jakýmsi kouzelníkem, který si říkal Bar-jesus.  Dostávají se s ním do konfliktu. Bar-jesus brání svoje postavení u místodržitele, a tak se ho snaží odvrátit od víry. Saul se mu ale rázně postaví, odhalí ho jako podvodníka a ohlašuje mu trest, který se vzápětí vyplní.

Ten příběh lze číst jako jednoznačné odsouzení různých duchovních a magických praktik, s kterými se křesťanství střetává tehdy i dnes, jako varování, že toho, kdo jim podlehne, úplně zaslepí, obestře ho temnota a ztratí schopnost samostatně se orientovat. Já si ale myslím, že má jiný význam a že to varování také nemíří ani tolik navenek, jako právě k nám křesťanům. Jméno „Bar-jesus“ totiž znamená „Syn Ježíšův“ a přízvisko „Elymas“ zase „Plný moudrosti“.

Pokušení nepřichází vždycky zvnějšku. Mnohem spíš souvisí s naší vírou. Však i pro Ježíše bylo největším pokušením jeho boží synovství. Pokušitel začínal vždycky stejně: „Jsi-li Syn boží…“ - udělej to či ono, dokaž, prokaž, že jím opravdu jsi. A totéž uslyšel Ježíš i na kříži: „Jsi-li Syn boží, sestup z kříže a my ti uvěříme.“ Taková je asi podstata skutečného pokušení – totiž jestli se v bezmoci opravdu spolehne na Boha a nechá potvrzení víry a naděje na něm, nebo jestli je sám vezme do rukou, sám se vžije do role garanta důvěry a postaví se vlastně na boží místo, aby o jeho moci přesvědčil, aby ji dokázal a druhé pro ni získal.

A totéž se týká naší zbožnosti. I my jsme byli nazváni synové a dcery boží – nebo Ježíšovi, jak chcete, a hlásíme se k tomu. Ale teď jde o to, co to pro nás znamená, jestli budeme naplnění té naděje s důvěrou očekávat od Boha, nebo ho budeme chtít zastoupit a sami ji dokázat a uskutečnit, jako bychom ji měli ve své moci. Ta hranice je křehká, ale osudově na ní záleží. Na ní – a ne na tom jaké jméno neseme – se rozhoduje, zda jsme opravdu synové boží nebo jen ďáblovi, zda jsme plní moudrosti nebo pouze plní lsti, zda jsme schopní nebo všehoschopní, zda na cesty boží obracíme nebo od nich naopak odvracíme. Autor knihy Skutků si tu hraje se slovíčky, aby vyjádřil, jak málo stačí, aby se víra zvrtla v učiněné ďábelství.

A to je nebezpečí právě takových intenzivních časů víry, s kterými se pojí velká naděje, jako jsou advent nebo vánoce. Od koho nebo od čeho vlastně její naplnění očekáváme? Od koho nebo od čeho očekáváme radostné svátky? Od toho, co se nám, jako křesťanům, podaří nachystat? Nebo od Boha, jehož povolání k solidaritě se všemi potřebnými a zapomínanými nás v těch přípravách může brzdit, komplikovat je a třeba je i zhatit?

Rozumějte dobře, to není odsudek všech příprav na vánoce. Spíš jde o to, co je při nich pro nás skutečně důležité a prvořadé, co jim nemůžeme anebo naopak jsme schopni obětovat a na čem a na kom je ta radost veliká doopravdy závislá. Na uskutečnění všech našich příprav, nebo na tom, zda neoslyšíme ten hlas, který zve k solidaritě? V tom je rozdíl. A i když může být navenek nepatrný, je opravdu zásadní.

Kdo se totiž vžil natolik do role Ježíšova syna, že už ten rozdíl nevnímá, ten se o Krista, o to skutečné světlo života, připraví. Ten už pak i v tom, co dělá v jeho jménu, bude prosazovat jen sebe, a pak bude marně hledat ruku, která by ho z té temnoty vyvedla.

Proto chci ještě nakonec upozornit na jeden detail z toho příběhu. Právě ve chvíli, kdy se Bar-jezusovi postaví, je Saul poprvé – a od té chvíle už napořád – nazván novým jménem: Pavel. A to není jenom pořečtělá podoba téhož jména. Saul znamená „vyžádaný na Bohu“, kdežto Paulos znamená prostě „malý“. Jakoby nám autor chtěl sdělit, že mezi naší a boží velikostí a vznešeností není přímá úměra. Ta boží nepřichází ke slovu, když bráníme tu vlastní, ale když na svou důležitost příliš nedáme, nezacláníme a i v božím díle dovedeme být ti malí. Amen.