4.adventní neděle; 20.12.2015

Uložit kázání jako mp3.

Čtení: Izajáš 40,3 - 8

Text: Jan 1,19 - 31

Toto Janovo svědectví připadá podle církevní tradice právě na dnešek, na čtvrtou neděli adventní, kdy jsou vánoce už za dveřmi. Máme je číst a slyšet právě v této chvíli. Nějak s ní asi souvisí.

                Jan Křtitel byl ve své době výrazná osobnost. Vystoupil s výzvou k pokání, ke změně života a jeho kázání mělo veliký ohlas. Lidé se za ním k Jordánu scházeli ze všech stran. Chudí i bohatí, prostí i učení, dokonce i vojáci a státní úředníci. Jeho slovo je zasáhlo. Skutečně se v nich něco hnulo. Ptali se, co mají dělat. Byla to opravdu síla. A tak není divu, že se objevily spekulace, zda právě on není ten zaslíbený zachránce, který má přijít od Boha a radikálně obnovit celý svět. A né-li přímo Mesiáš, tak alespoň Elijáš nebo ten veliký Prorok, kteří při té obnově měli hrát rozhodující role. Dokonce i náboženské špičky znejistěly a musely se ptát, jestli tomu tak opravdu není. Taková to byla síla. A teď s tou otázkou tedy přišly přímo za Janem: „Kdo jsi?“

                A Jan všechny ty naděje, které do něho vkládali, a důležitost, kterou mu přisuzovali, naprosto otevřeně a bez zaváhání, které by ponechávalo přece jen možnost dohadům, popřel. Otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Jsi tedy Eliáš? „Nejsem.“ Tak tedy ten Prorok s velkým „P“?  „Ne.“Celou tu duchovní aureolu, která jeho kázání mohla zajistit autoritu, důstojnost, zájem, posluchače, následovníky, zkrátka jedinečné postavení, prostě shodil. Ne, žádný z těch, kdo by vám mohl zajistit naději nebo přinést záchranu, já nejsem!

                A kdo tedy jsi? Já jsem jen hlas volajícího, jen taková hlásná trouba, která vás volá ke změně. Nic víc.

                No dobře, a proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš ani ten Prorok, když s žádnou nadějí ani záchranou nedisponuješ? Jaký má pak ten obřad význam?

Ano, odpovídá Jan, není to nic než voda. Jen symbol, při kterém si můžeme uvědomit, jak je náš život ušmudlaný a nečistý a jak tu očistu potřebujeme jako sůl, jak se bez ní neobejdeme. Ale můj křest sám nikoho neočistí. To v mé moci není. Takovou mocí nedisponuju ani na ní nemám patent. Já nejsem ten, o koho jde. Ten je mezi vámi, ale vy ho neznáte. Ve srovnání s ním já nejsem nic. Ode mne nic nečekejte. Jeho hledejte.

                Tak tenhle rozhovor nám celé generace křesťanů doporučují  sledovat a slyšet právě teď před vánocemi, kdy jsou svátky Kristova narození už už za dveřmi a kdy se třeba i v nábožensky laxní a lhostejné společnosti dostáváme my křesťané a církve přece jen do popředí a na oči, kdy i církevní představitelé dostanou prostor ve sdělovacích prostředcích a do kostela na půlnoční nebo na vánoční hru zavítá i kdejaký neznaboh.  Proč asi? Proč máme slyšet právě tohle?

                Myslím, bratři a sestry, že proto, abychom to nepopletli, abychom na ten rozdíl mezi námi a Bohem nezapomněli. To se totiž právě při té pozornosti, která se na nás soustředí, může snadno stát. Člověk snadno podlehne dojmu, že ta pozornost, kterou nám křesťanům okolí věnuje, už sama slouží větší slávě Páně, že svědčí pro Krista a o Kristu. Proto jí vycházíme vstříc, její oprávněnost se lidem snažíme potvrdit, ochotně přijímáme roli těch, kdo mohou vánocům – a nejen jim – dodat skutečnou duchaplnost. Mluvíme o hloubce a bohatství církevních tradic a zvyků, bez nichž to nikdy nebude ono. Tváříme se často jako bychom mohli boží milost nějak prostředkovat, jako by byla v našich obřadech a slovech. A myslíme to upřímně. Máme za to, že právě tak svědčíme o Kristu.

                Ale Janovo svědectví ukazuje, jaký je to omyl. Vydat svědectví o Kristu znamená především otevřeně vyznat, že v nás žádná naděje a moc ke změně není. Na rovinu přiznat, že ta pozornost, kterou nám druzí věnují, je lichá. My s žádnou zvláštní mocí nedisponujeme. A naše obřady, celé to bohatství církevních symbolů, tradičních vánočních zvyků a dokonce i svátostí – vždyť Jan mluví o křtu – nejsou nic víc, než znamení, než pouhá ukazovátka. V nich samotných to není. Kdo jim přikládá zvláštní důležitost, ten jedná stejně pošetile jako člověk, který se soustřeďuje na prst, když mu jím někdo ukazuje na měsíc nebo na růži.  Důležitost a důstojnost nás křesťanů o Kristu nesvědčí. Ta mu naopak zaclání. Ta od něj odvádí. Zavádí pozornost jinam.

                A nechceme-li k tomuhle bloudění a zmatení přispět, pak je třeba, abychom jasně a poctivě vyznali: my žádní garanti vánoc nejsme a tu radost a milost, kterou zvěstují, ničím, co děláme, zajistit ani dát prostě nemůžeme. My ji nemáme k dispozici. My jsme jenom - jak to tu děti v jedné vánoční hře zpívali - takoví boží poslíci, lidskou duši trochu hnojící, aby mohla vírou uvidět, jak Bůh navštěvuje tenhle svět. Jsme jenom ty hlásné trouby, které plní svojí úlohu jedině tehdy, když odkazují a ukazují mimo sebe.

                A ani toho Ježíše prostě nemáme tak, abychom ho mohli jednoduše rozdávat, aby pozvání k nám bylo totéž co pozvání k němu.  Jan naopak říká, těm, kdo se ptají: „Uprostřed vás stojí…“. Ten nepoznaný. K tomu, abyste ho poznali, nemusíte jít mezi nás. Není v nějakém světě, o kterém bychom věděli jenom my. Nemáme na něj patent. On je uprostřed vás, ve vašem světě. Tam ho hledejte. Tam je ten, kterého neznáte.

                A Jan tím asi říká ještě mnohem víc, než tušíme. „Neznáte ho“ říká vlastně představitelům božího lidu. Dnes bychom řekli církve. Ale pozor, neříká to jako ten poučený a znalý, který jenom upozorňuje na nevědomost a slepotu těch druhých. On to vzápětí vyzná i o sobě:

„To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je…“.

                To je zvláštní – prorok, který přiznává, že svému vlastnímu poslání nerozuměl, že zvěstoval někoho, koho neznal. Ať už si v tom vyprávění stoupnete na jakoukoli stranu, ocitnete se v roli toho, pro koho je Ježíš neznámý. Jediný rozdíl je v tom, že Jan si to přiznat umí, kdežto kněží si to v evangeliu do posledka nepřiznají. Jan si totiž uvědomuje, že zvěstuje někoho, kdo je větší než on, kdo tu byl dříve než on. A takový člověka vždycky přesahuje. Takového nikdy nemůžeme mít přečteného. I když Ježíše vyznáme jako Mesiáše, jako Krista, tak to ještě neznamená, že ho známe. Právě víra si umí přiznat, jak jsou všechny její představy nedokonalé, jak málo vlastně ví, a proto se ptá a hledá.

Ježíš je ten, kterého neznáme. Uvědomujeme si to? A připouštíme si to ještě? A právě teď před vánocemi? Vstupujeme do nich jenom s tím, že si zopakujeme to, co už dávno známe, anebo taky s očekáváním, že se nám v nich může otevřít něco dosud nepoznaného? Víme opravdu, v čem je ta radost veliká pro všechen lid, jestliže je jejím znamením někdo vystrčený ze dveří a položený ve žlabu pro dobytek? Známe opravdu toho Ježíše, o kterém mluvíme? Neztělesňuje pro nás jenom radost z narození a roztomilosti, pohodu, ve které chceme uniknout právě tomu, co o něm Jan vyznává? „Hle beránek boží, který snímá hřích světa“. Beránek, to znamená ten, kdo bude obětován, kdo zemře namísto druhých, kdo položí život, aby je zachránil. Vidíme opravdu v takové bezbrannosti sílu, která zachraňuje svět? Rozumíme jí?

Tak tohle nám, bratři a sestry, tradice církve před vánoci připomíná: Chceme-li pro boží slávu něco udělat, pak to, že na rovinu vyznáme, že není v naší moci a že v ní nehrajeme hlavní roli. A chceme-li se o vánocích opravdu setkat s tím, kdo je větší, než jsme my, pak si nechtějme jenom zopakovat, co už dávno známe, pak si připusťme, že ještě pořádně nevíme, o čem vánoce jsou, a hledejme skutečně toho neznámého, který stojí uprostřed nás. Věřme tomu, právě v té chudobě a v očekávání dosud nepoznaného nás mohou vánoce zbohatit a sláva Páně se rozzáří okolo nás. Amen.