kázání 12.11.2017 - Vojta Hrouda

Bohoslužby, 12.11.2017, V. Hrouda

Čtení: Mt 6, 25-34

Kázání: Ž 103, 5

Zmoklá slepice (ještě pod kazatelnou)

… prosím zůstaňte sedět a dovolte mi, abych kázání předznamenal zprávou o jednom důležitém setkání, které mě v životě hodně posunulo. Nedávno se mi stalo toto:

Šel jsem od evangelického hřbitova v Novém Městě, s kopečka po Brněnské ulici. Jak víte, je tam silná doprava. Pršelo. U chodníku je plot. Na plotě seděl kur – slepice, možná mladý kohout nebo přerostlé kuře. Nedalo se to moc poznat, protože ten opeřenec byl rozčepýřený, pocuchaný a úplně promoklý. Prostě na tom plotě seděla zmoklá slepice!

Ani se nehnula. Tvářila se, že není. Neexistuju – promluvila řečí těla. Nedokázal jsem jen tak projít a dělat, že se nic neděje. To setkání mělo zvláštní melancholii a kouzlo. Napadlo mě, že osudová setkání mohou být i mezidruhová, člověk a kur! Přátelství na celý život!

Zastavil jsem metr od ní. Její slepičí oko bylo přesně ve výši mého obličeje. Nelekla se, neseskočila, neuletěla. Ani nemrkla. Obdivoval jsem její stoický klid: opeřený Seneca, Marcus Aurelius s červeným lalůčkem pod hrdlem, Epiktétos snášející vejce.

Promluvil jsem na ni: Ahoj. Nic. Hele, ptáku, ty tady na někoho čekáš, viď? … pokračoval jsem ve snaze navázat s ní alespoň formální kontakt, i když mi teklo za krk. Nic. Ne, počkej, neříkej mi, že tu v tomhle slejváku mokneš bezdůvodně, to ti věřit nebudu. To žádnej rozumnej kur nedělá. Tak co v tom vězí? ... Ona zase nic. Vlastně ano, něco přece jen – tak zvláštně mrkla, spíš jako když jí něco vletí do oka. A zase strnula jako slepičí socha.

Dobře, nechceš mi to říct. Já to z tebe páčit nebudu ... Kolem projel obří kamion, ani to s ní nehnulo. Myslím, že se jí ty kamiony líbily. Pozorovala náklaďáky. Prostě se dívala, co všechno jezdí kolem. Fanynka do motorizmu J.

Snad se ještě někdy uvidíme, ať se ti  daří, vím, že to taky nemáš jednoduché ... řekl jsem na rozloučenou. Nic na to neřekla.

Tak jsem se spřátelil se zmoklou slepicí.

Orel (už z kazatelny)

Sestry a bratři, Žalm sto třetí začíná známým chvalozpěvem:

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,

vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,

po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

Dnes chci kázat na (ten) pátý verš. V přesnějším kralickém překladu zní takto: (Hospodin) ... nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, takže se obnovuje jako orlice mladost tvá.

Orel. … to je nádherný pták. Žije i u nás. Orla mořského můžete vzácně pozorovat nad velkými rybníky, třeba na Třeboňsku. Dovolme si chvíli pustit fantazii z klece všednosti a poníženosti: ležíte na břehu moře, nebo mezi vysokými skalami, na zádech, a díváte se do nebe. Tam někde nahoře, vysoko, krouží orel. Plachtí. Křídly vlastně ani nepohne. Jako větroň využívá vzestupných vzdušných proudů. Tečka na obloze, sotva ho vidíte. Zato on vidí z výšky několika kilometrů pohnout se ještěrku na kameni. Má famózní zrak. Je elegantní, vznešený, divoký, silný. Orel je bohatýr povětří a nebe (mimochodem, ve Starém Zákoně jsou bohatýrství a chrabrost vysoce ceněny).

Orel je ve svém letu sám sebou. Jeho samozřejmou všedností je a svoboda. Souzní se svou podstatou. Orel nebude zobat z ruky. Letí střemhlavě, jako šíp! Zasáhne nás v těsné blízkosti srdce!

Je ve mně cosi, co touží být jako on. Je v nás touha, jež chce vyletět a divoce, svobodně a volně a lehce kroužit pod nebem, vysoko nad světem. Jen lehce pohnout křídly a nechat se unášet. Silně vnímat pohyb, vítr, slunce. Myslet na hnízdo s mláďaty tam dole. Lovit pro ně a nebát se ničeho.

Orel je naše mladost! Dobře o tom David zpívá. Ten sto třetí žalm je Davidův: (Hospodin) ... nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, takže se obnovuje jako orlice mladost tvá.

Jinoši a starci

Ano, orel je naše mladost. O ní je tohle kázání. Ale co to je?

Propojme orla ze sto třetího žalmu s orlem u Izajáše. Tu Izajášovu pasáž jsem četl v úvodu bohoslužeb:

Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jsou bez umdlení.

Mladost je cosi jiného než mládí. Ta dvě slova jsou podobná a nejspíš nám na první poslech splývají. Ale nenechme se zmást. Mládí je dané věkem. Je to úsek na časové ose – dětství – mládí – střední věk – stáří. Naproti tomu mladost není vymezena časem. Není zapovězena žádnému věku. Jakoby to byla vlastnost ducha. Duch mladosti může vanout ve starém těle stejně jako v mladém! A opačně, mladost ducha může chybět mladíkům a jinochům. 

Izajášovými slovy řečeno: Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí a klopýtají.

Nejde o věk, jde o mladost ducha! Orel se vznese klidně v našich šedesáti letech. Zakrouží pod nebem a nebojí se ničeho. Je vznešený, divoký, silný …

Hospodin sytí dobrem!

Teď otázka na tělo (v kostele se mohou dávat otázky na tělo, je to tak?): Vidíme ho kroužit? Merčíme ho koutkem oka? Ráno když jdeme rozespalí do práce? Odpoledne, když přijdeme unavení a musíme zařídit tisíc věcí? Dennodenně, když nás život tlačí, zraňuje, nebo nudí? Obnovuje se naše mladost?

Odpovězte si v duchu každý sám – tedy jestli chcete, není to povinné J. Já se mezitím nechám inspirovat žalmistou Davidem. Nebudu však příliš komentovat jeho víru. On ji vyjádřil krásně, nepotřebuje můj komentář – říká, že naše mladost se obnovuje dobrými Božími věcmi. Já se pokusím opatrnými, lehkými tahy svého intuitivního štětce zachytit podobnou, leč svou zkušenost: 

Nejprve namáčím štětec do modré. Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít, člověku ten dar od Boha, je těžko vyjádřit. Znáte tu písničku. Zázrak života v modré. Orel mávne křídly a chce žít, protože to stojí za to, protože to má cenu, protože to je radost!

Potom nanáším hnědou barvu. Je to barva hlíny. Jsem Adam, člověk uhnětený z prachu země. Bůh vdechl do mého těla život! Abych byl živým tvorem, živáčkem, nositelem života. Mám poslání, jako každý z nás tady v kostele i venku před kostelem. Dostal jsem úkol – chránit život, žít v jeho prospěch. Je to k nevíře – já mohu žít! Vážím si toho. Chci žít ze všech sil, co mám. Moje mladost se obnovuje.

Nakonec vymývám štětec ... asi abych si uvědomil, že život člověka nelze vyčistit. Běloba se mísí se všemi barvami nedokonalosti, co jich na světě je. Proto maluji šedou, krásnou barvou skutečného života. Jsou v ní namíchány všechny marnosti, viny a hrůzy, co jich je. Bílá barva tmavne bolestí a utrpením lidí. Svírá mi to srdce. Přesto vidím bílý základ, jasně a zřetelně. Sílu dobrého! Dobrého záměru. Dobré naděje. Dobré lásky, která je přístupná, nikoliv nepřístupná. Touhle šedou barvou se snažím namalovat vzduch. S každým nadechnutím vdechuji Boží požehnání.     

Víme to.

Po tomto malířském úletu to chce nějaké shrnutí, nějakou zjednodušenou pointu, která nezapadne, až se obraz dnešní neděle začne v paměti rozmazávat a blednout ...

Ta pointa má dvě slova. To udržíme, přátele, alespoň do úterka : COPAK NEVÍŠ? Víte, z čeho tahle otázka je? Ano, Izajáš, stále ten stejný oddíl ze čtyřicáté kapitoly: Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není unavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jsou bez umdlení.

Copak tohle všechno nevíš? Ta otázka vlastně znamená, že to víme! Copak nevíš? … jistě, že vím. Jenomže občas na to dlabu. Jindy tomu dávám málo pozornosti. Nebo třeba zapomenu, proč tady jsem a k čemu ten život mám. Nějak mi potom unikne, jak je na světě krásně!

Otázka Copak nevíš? znamená TY TO DOBŘE VÍŠ. Vím to někde v mase. Moje maso (a nejen maso) se sytí dobrem celý život.

Co to úplně zjednodušit, ať to udržíme alespoň do pondělka J:  Víme to, víme, že můžeme letět jako orlové, jenomže raději jdeme spát do kurníku, nebo si sedneme na plot jako zmoklé slepice a pozorujeme projíždějící kamiony. I tak se dá žít, jenom je asi třeba počkat, až se mrak vyprší a pírka oschnou ...

Spokojenost se tomu říká, už jsem si vzpomněl …

Amen