Velikonoční dopis 2010

Milé sestry a milí bratři,
přejeme vám Boží blízkost, Jeho milost i lásku do všech vašich dnů. Zanedlouho budeme spolu se všemi křesťany na tomto světě oslavovat život, smrt a vzkříšení našeho Pána, Ježíše Krista. Budeme si znovu připomínat a prožívat radost Květné neděle, utrpení Velkého pátku i překvapení Neděle vzkříšení. Kéž i během letošních Velikonoc můžete prožít, že je to právě náš Bůh, který dává smysl životu, provází nás branou smrti a vítá nás do života nového.
Kromě tohoto přání naleznete se sborovém dopisu naleznete krátkou úvahu, pořad bohoslužeb během Velikonočních svátků i další informace, týkající se našeho sboru.
Ke sborovému dopisu přikládáme také leták Jeronýmovy Jednoty ? díla, které podporuje výstavbu a obnovu církevních budov. Sbírka na Velikonoční neděli z celé církve tvoří jeho hlavní dar. V tomto roce je určena na spoluúčast při čerpání státních dotací na zateplení far a sborových domů.

Za staršovstvo sboru
Zdeněk Šorm, farář Richard Dračka, vikář
Vojtěch Hrouda, farář

Není zde, byl vzkříšen ?
Matouš 28,6
Takto uvítal anděl ženy, které se šly první den po sobotě zrána podívat ke hrobu, kam bylo uloženo Ježíšovo mrtvé tělo. Tam byl Ježíš dva dny předtím položen, tam měl být. Tam ho očekávaly. Jaké to překvapení, když místo mrtvého těla nalezly anděla a Ježíš nikde. Není zde, není tam, kde by ho lidé očekávali, není mrtev. To je překvapení vzkříšení, to je překvapení Božího jednání. To je také vyústěním a smyslem Velikonoc.
Často se na Velikonoce díváme především jako na události Ježíšova utrpení a jeho zástupné oběti, kdy na kříží umíral, abychom my mohli žít. Kříž je také nejčastějším symbolem křesťanství. Jako by utrpení a smrt byly naším údělem a smyslem našeho života. Ale smrtí ten příběh nekončí. Nekončí v slzách a bolesti. Právě v Ježíšově vzkříšení můžeme vidět Boží přitakání životu. Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, říká nám Ježíš sám. Smrt neměla v Ježíšově příběhu poslední slovo. Poslední slovo má vždy Bůh. A Bůh je život.
My, kteří jsme Boha poznali, víme také, že je Láska. A copak nás všechny dobré příběhy neučí, že Láska je nad všechna kouzla? Že silnější než smrt je Láska?
Ježíšovo vzkříšení byl a je fakt, i když nám lidem ne zcela pochopitelný. Ale nejen to. Nebyla to jen událost, která se udála někdy v třicátých letech našeho letopočtu v jedné z tehdejších římských provincií. Nebylo to jen znovuoživení nebožtíka. Ježíš vstal z mrtvých a byl jiný. Nebyl tam, kde ho očekávali a nevypadal tak, jak byli zvyklí. Ani jeho vlastní přátelé ho nemohli poznat. A jeho vzkříšení také nezůstalo jen vzpomínkou. Děje se stále. Děje se v každém člověku, který zjistí, že si nemůže být sám bohem a že Bůh není mrtev, i když se nás o tom snaží všechno kolem přesvědčit.
A co znamená vzkříšení pro nás na této straně věčnosti? Jistě také to, že i my budeme jednou vzkříšeni. Že ani v našich příbězích nebude mít smrt poslední slovo, že naše příběhy mají smysl i tváří v tvář smrti. Ale nejen to. Když člověk sesadí z trůnu svého života sám sebe a přijme tam Boha, tak také jakoby umírá a znovu se rodí. Je vzkříšen. Už nemusí být tam, kde ho ostatní očekávají, jak jsou na něj zvyklí. Je jiný. Ne úplně, není to kouzelné mávnutí proutkem, kdy by všechno staré zmizelo. Ale něco nového, nečekaného začalo v člověku růst. A bude to zase Bůh, který bude mít poslední slovo a který tu změnu dokoná. Do té doby zůstává víra, naděje a láska. Ale největší z těch tří je Láska.