Daniel Ženatý

549,1

Hlahol Hospodinu celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem!

Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase

19

Hospodine Otče:

Tys vzkřísil svého Syna z mrtvých. Proto jsme zde shromážděni. S úžasem stojíme před největším ze tvých mocných činů.

Děkujeme ti, žes napravil, co lidská vina, naše vina zkazila.

Ty jsi Vzkříšenému svěřil veškerou moc na nebi i na zemi.

Děkujeme, že nejen nebe, ale ani země nepatří silám lidské chtivosti a panovačnosti.

Tys vzkřísil svého syna z mrtvých a pověřil jsi jej soudem nad živými a mrtvými.

Děkujeme ti, že o nás s poslední platností nebudou rozhodovat lidé, nýbrž on, tvůj jednorozený syn, který má k nám tak velikou lásku, že šel pro nás na kříž.

Je to nad naše chápání.

Prosíme tě tedy o takovou víru, abychom všechna tato úžasná dobrodiní dokázali radostně přijmout a věrohodně dosvědčit svým dětem, rodičům, sousedům.

Zůstávej s námi svým Duchem, Pane nyní i na věky. Amen

Čtení Ž 66,1-9

Křest ? Daniela Palečková z Křídel, Tomáš Havlík z Petrovic, Štěpán Blažek a Petra Pleskačová z NMnM.

176

kázání

L 9,51-56

V jakési samařské vesnici nepřijali Ježíše. Odmítli ho. A Jakuba a Jana to tak urazilo, že už by chtěli přivolat oheň s nebe, aby vesničany zahubil a vesnici spálil.

Někam přijdete, abyste nabídli to nejlepší co máte, a oni se s vámi nebaví. Chcete dát druhému to nejlepší co máte, na stříbrném podnose nesete vzácný dar, a on řekne nechci. To je k vzteku. Co s tím? Co se s tím dá dělat? Dva z učedníků nacházejí řešení. Potrestat. Rázný konec. Je to přece úplně jasné. Přinášejí něco důležitého pro život. Ostatní by tom měli šílet, vztahovat ruce. Ale druzí to odmítají. Copak je to normální? Není. Tak, nač čekat? To přece nejsou normální slušní lidé.

Jakub a Jan se ptají, mají-li přivolat na pohanskou samařskou vesnici oheň. Podle nich je situace k tomu zralá. Vesnice je odmítla. Rázné řešení je na místě.

Kolik zla se však už se na zemi zrodilo a kolik se ho rodí z tohoto jednoduchého vzorce. Přináším něco důležitého. A jsem odmítnut. V odmítnutém vzplane hněv. Chyba je na straně těch druhých! Na těch kteří odmítli. A tak už je třeba je udělat rázný konec.

Kolik dětí odmítlo ty nejlépe mínění rady svých rodičů. Kolik partnerů v manželství je uraženo, protože to dobré co oni přinášejí ten druhý nechce.

Kolik vzdělanějších a úspěšnějších nutí těm méně vzdělaným a úspěšným dobro, a nechápou, jak to někdo může odmítnut.

Proč asi ta vesnice Ježíše a jeho učedníky odmítla? Nevíme. Pravděpodobně proto, že Ježíš je jiný. Vesnice nerady vpouští do svého středu ty, kdo jsou jiní. Čteme, že Ježíšova mysl je upjata k cestě do Jeruzaléma a že dny se naplnily. Ježíš je plný toho, co jej v Jeruzalémě čeká. Utrpení, smrt, jak to bude dál. Je jiný, plný něčeho nového a vesnici to vadí.

A zároveň z toho slyšíme, že to nové, co Bůh dává, už není někde na nebesích nebo za oponou chrámu. Na prašné cestě, rozrytém poli, uklizeném či neuklizeném zápraží. Je stále blíž obyčejnému životu. A tak se to ocitne v obyčejné samařské vesnici. Je to zde a kdo se s tím setká, musí se s tím nějak vyrovnat. Přijmout nebo odmítnout, hýčkat nebo poplivat, leč nějak musí reagovat. Nelze tvářit, že nevidím a nic tu není. Ti vesničané pohanského Samaří tenkrát odmítli Krista, Krista plného.

Jak se dá taková situace řešit, když někdo odmítne něco důležitého? Nemusí to být žádná věda. Ježíš se sebere a jde do jiné vesnice. A je to.

Jakub a Jan to však chtějí řešit jasně a stručně. Oheň s nebe na ně, zahubit je, jaképak cavyky s nimi. Jakub a Jan, kteří mj. žádali Ježíše, aby jim dal výsadní postavení ve svém království. Ti dva navrhují řešení. Uděláme s nimi konec. Netuší, že ten kterého následují činí začátek všeho.

Je to velké pokušení dělat rychlé konce. Vypadá to elegantně a odvážně. Hle, jak jsem dobrý, myslím rychle rázně, stejně i jednám. Někdy je to dobré. Někdy nutné a moudré. Ale jindy ne.

Jak poznat situace, kdy to je dobré, jednat jasně rychle rázně, kdy neházet perly sviním, kdy není možno koketovat se zlem? Podle Krista. On nikdy člověka nelikviduje. Nikdy neponižuje. Jasně říká, nemáš pravdu, nesouhlasím, tvé myšlení je z ďábla, uhni z cesty. Taky umí ukončit hovor, odmítnout, nenechá se bezbřeze vykořisťovat. Je jasný ve vyjadřování. Ale nesesílá oheň na toho, kdo má jiný názor. Nesesílá oheň na toho, kdo jej odmítá. Jde do jiné vesnice, ale nezůstanou po něm spálené vesnice ani vypálené duše nebo vyhaslá srdce.

Však také řekne učedníkům - nevíte čího jste ducha. Snad jakoby řekl - tato vaše slova o seslání ohně na vesnici nebyla z mého, kristovského ducha. Byla z někoho jiného, ani nevíte z koho. Ale moje, Kristova slova, můj Kristův duch to nebyl.

Tušíme, že zde nejsme proto, abychom si říkali, ti bratři Jakub a Jan, ti ale šlápli vedle. Copak se to sluší, vypalovat nevinné vesnice? Jsme zde proto, abych s pomocí Ducha svatého hledali, co to je jednat z Kristova ducha. A abychom trnuli, kolikrát už jsme také nevěděli, čího jsme ducha. Kolikrát už jsme šli po této hraně. Kolikrát už jsem chtěl sežehnout ty, kdo mne odmítli, když jsem za nimi přišel a chtěl jim upřímně dát či vnutit něco dobrého. A nejen chtěl sežehnout. Ale i sežehl. Slovem, pohledem. Pomluvou. Jsou za námi mnohá spáleniště mylných rychlých řešení. Tak co je ten Kristův duch? Jak se v něm jedná?

V Kristově duchu se jedná tak, že člověk člověka nehubí. Prosme Kristova Ducha, ať nám dává sílu. Nehubit. Nedusit, neponižovat. Neubírat prostor k životu. Nezahrnovat druhého v dobré víře věcmi, které nechce a nepotřebuje, věcmi které ho vlastně udusí a zahubí.

Kristus ví, čího je Ducha. Božího. Nehubí, zachraňuje. Prosazuje vše, co vede k dobrému životu zde na zemi, a k plnému životu s ním. V jeho království. Proto i my smíme. I když nás někdo odmítne a naše nejlépe míněné rady nepřijme. Nemusíme jej spalovat ani slovem ani ohněm. Víme přece, komu jsme uvěřili, i kdo je náš spasitel a Pán. On nám dává svobodu jít jinam.

631

Pane Ježíši Kriste, tvé království není z tohoto světa. Někdy nám vadí tím, jak je jiné, jak nevyrůstá logicky a spořádaně z řádů tohoto světa. Dávej nám sílu, abychom v tom spatřovali jeho krásu a sílu.

Připrav nás na to, že nás někdy odmítnou ti, kterým dáváme to nejlepší, co známe.

Dej nám sílu, abychom nevolili rázné konce a spálenou zemi či spálená srdce.

Uč nás žít tak, abychom volili život. Abychom životu přáli, činili mu prostor a z každého projevu dobrého života se radovali.

Prosíme za mír a pokoj. Za společnost plnou práva a spravedlnosti. Za odvahu k činům, které šetří přírodu, život a dary každého dne. Za úctu k sobě navzájem.

Spol. voláme:Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky

Jako vyvolení svatí, Boží a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost pokoru a trpělivost.

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

623