Hana Pfannová

P: 158,1

Introit: Pojďte, prozpěvujme Hospodinu, jásejme skále spasení našeho. Předstupme před obličej jeho s písní, chvalami a zpěvem žalmů jásejme jemu. Neboť Hospodin je Bůh veliký a král veliký nade všecky bohy. Ž 95,1-3

P: 19 Bože náš, slávu tvou

M: Hospodine, chceme ti vzdávat chválu. Od tebe máme život, ty jsi ten, kdo dává našim dnům smysl a náplň. Tvoje je nebe i země, tvoje dílo je všechno, co je, co máme, co poznáváme. Přijímáš svoje chybující stvoření, člověka, neodvracíš se od nás, i když bychom si to často zasloužili. Přivíráš oči nad naší slabostí a máš na paměti naši křehkost. Nezavíráš oči nad zlem, nejsi k němu lhostejný, ale poslal jsi svého Syna, aby jej jednou provždy přemohl. Přemáháš je i v nás, když se otevřeme tvému slovu, tvé lásce a milosti. Prosíme, působ i dnes svým Duchem tak, aby se naše víra a důvěra v tebe znovu obnovovala, aby znovu nesla dobré ovoce lásky. Prosíme o tvou přítomnost pro všechna shromáždění, která se konají na celé zemi, daleko či blízko. Amen

1. čtení: Mt 11, 2-6.25-30

P: 209 Ó slunce spravednosti

Kázání: Iz 42,1-4

Sestry a bratři, komu patří tato píseň? Kdo má naslouchat těmto slovům? Zní trochu tajemně jako tichý hlas z jiného světa, ve kterém se nepláče, nekřičí a není slyšet střelba zbraní.

Ta slova uprostřed našeho světa vzbuzují naději, že věci mohou být jinak než jak jsme zvyklí.

Slyšeli je Izraelci v zajetí. Zoufalí, ztracení v nesvobodě v cizí zemi, bez naděje na návrat domů.

Slyšeli je ti, kdo čekali Mesiáše, chodili s Ježíšem a vedle Ježíše a přece nevěděli: je to on?, není to on?, nebo máme čekat někoho jiného?

Jsou to slova pro zajaté, pro hladové, pro hluché a slepé, pro lidi daleko od domova. Pro ty, kdo nevěří, že se jejich život může změnit. Pro ty, kdo kolem sebe vidí jenom válku, neštěstí a smrt.

Vlastně musíme říct, že to jsou slova pro každého člověka. Není nikdo, komu by nemohla patřit, kdo by z jejich naděje byl z nějakého důvodu vyňat.

Tak ať je slyší i ti, kdo jsou nalomení vinou, kdo se cítí opuštěni a zapomenuti lidmi i Bohem, ti, ve kterých skomírá naděje, že ještě někdy potkají lásku.

Izaiáš zpívá o Božím služebníkovi. Do zamotaných vztahů mezi národy i mezi lidmi zasahuje jakoby z druhé strany hlas, který dodává odvahu a důvěru. Potěšuje.

Nechme teď stranou otázku, kdo je Boží služebník. Možná to nemusí být řečeno hned. Naslouchejme Izaiášovi, který zpívá o tom, jaký je. Možná sami poznáme, že jsme ho už potkali, že bývá naším společníkem.

Přichází Hospodinův služebník. Není to kdokoliv. Není to někdo, kdo sám v sobě náhle objevil významné vůdčí vlastnosti a prohlásil se za spasitele světa. Posílá ho Hospodin, podepírá ho, asi ví, že na něho bude mnoho naloženo. Dává mu svého Ducha, aby na svůj úkol nebyl sám. Je to Boží vyvolený, milovaný, to je jeho jistota. Je s ním Hospodinova síla. Však ji bude potřebovat, až přijde mezi nás.

Vyhlásí národům soud. Tomu rozumíme. Co jiného potřebují národy než soud. Konečně posoudit a rozsoudit, kdo za co může, co je čí vina, kdo si co zavinil sám, ať si to tedy taky vypije. Však my jsme to hned říkali, že to měli dělat úplně jinak?

Ale tohle umí každý. Na to není potřeba, aby Hospodin posílal služebníka, který bude trpět. To nemá logiku. Jeho soud totiž není odsouzení. Jeho soud znamená záchranu. Osvobození. Pokoj. Jeho soud není hrůza a ponížený pohled a plné věznice. Ale spravedlnost a právo. Uzdravení. Narovnaná záda a přímý pohled. Čisté vztahy.

Zvláštní posel. Opravdu jako z jiného světa. Nekřičí a nezvedá hlas, nedává se slyšet na ulici. Je tichý. Nenápadný. Možná ho v tom rachotu na ulici přehlédneme. Neúčastní se pouličních mítinků, neupozorňuje na sebe. Nedělá si reklamu. Asi ví, že tichost není nedostatek. Ten, kdo přichází tiše, budí důvěru a naději, že také uslyší tiché tóny. Uslyší to, co jen šeptáme, co se bojíme říci nahlas, co raději nevyslovujeme. Hospodinův posel uslyší i to, co se ani vyslovit nedá a přece to někde na dně lidské duše leží a tíží.

Ve své tichosti má Hospodinův služebník velikou moc.

Nedolomí nalomenou třtinu a nezhasí doutnající knot. Jak snadné by bylo udělat krátký proces s trápením. Nalomené dolomit a čadící oharky zalít vodou. Však docela obdivujeme, když se někdo dokáže odvážně a rozhodně vyrovnat s problémy. K čemu je jakási nalomená polovičatost, ani zdravý ani nemocný. Však už jsme dokonce ve své pýše vymysleli, že můžeme i sami rozhodnout, kdy chceme zemřít. Jenom jsme si asi ještě úplně nepřiznali, že to není bolest, proč se to čekání na konec nedá vydržet, ale nedostatek lásky. Bolest nebývá tak zlá. Zlé je, když přitom nemáme nikoho, kdo by nás držel za ruku.

Boží služebník nezašlápne to, co ztratilo jiskru. Co oheň už jen připomíná. Co jen tak dýchavičně skomírá.

Ale zachraňuje. Narovnává a obvazuje, jen ať to nalomené zase sroste. Rozdmýchává oheň tam, kde se pomalu šíří lezavá zima. Jedná jinak než je obvyklé, než jednají hrdinové, nevymýšlí konečná řešení. Bojuje o život. Ne o svůj, ale o život těch, kdo jsou nalomení, malomyslní, slabí. Vyvádí je ze tmy do světla, z propasti na široké prostranství, z otroctví do svobody. Jeho soud přináší do našeho života pravdu a pokoj. Člověk už není třtinou, která se klátí podle toho, odkud zavane vítr, ale stojí pevně a věrně.

Nepohasne a nezlomí se. Nemusíme se bát, že mu dojde energie. Že na všechno nestačí, že ho přepadne pocit marnosti z toho množství práce. Nezlomí se. Ne že by jeho poslání bylo bez zkoušek, bez utrpení. O tom zpívá Izaiáš jinde. ?Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář?? (Iz 53,3). Možná jednou pochopíme, že to opravdu byly moje a vaše nemoci, jež nesl, že na sebe vzal naše bolesti.

I ostrovy čekají na jeho zákon. I ty nejvzdálenější kusy země tuší, že tu je někde slovo, které přináší záchranu.

Nevyhneme se palčivé otázce: jak ta slova zněla v dějinách vedle všech válek, pogromů a bídy? Jak zní našim uším dnes? Možná někomu z vás také utkvěla v paměti fotografie z novin, na níž je afghánský stařec, který pláče nad houskou, upečenou už jen ze suché trávy. Teprve když pohlédneme na konkrétního člověka, když slyšíme něčí příběh, pak se k nám alespoň trochu přiblíží hrůza, kterou jinak sledujeme jen zprostředkovaně. Pak je najednou zpochybněno všechno. Co je spravedlivé, co je pravda, o co vlastně jde.

Co teď s tichým Hospodinovým služebníkem? Jak vstupuje Bůh do tohoto světa? Kde je?

Nejsme první, kdo se ptají. Ptali se Izraelci v zajetí, ptali se Židé v koncentračních táborech. Ptali se křesťané, když na to hleděli s bezmocným úděsem.

Bůh opravdu vstupuje do tohoto světa právě tak, jak zpívá Izaiáš. Tiše a nenápadně. Nevykřikuje: tady jsem, pojďte se podívat, co dělám. Riskuje, že si toho skoro nikdo nevšimne. A jen od úst k ústům se šíří zpráva, že se dějí zázraky. Je tu zvláštní moc, tichá, nenápadná, skoro neviditelná. Vidí ji jen ti, kdo o ní chtějí vědět, touží po ní, nechtějí odsudkem dusit a dolamovat, ale raději touží napůl udušené křísit a obvazovat.

Mnozí Hospodinova služebníka ještě očekávají. Mnohé generace před námi ho objevily v Ježíši z Nazareta. Setkali se s ním a najednou jim nově zněla v uších slova proroka o Božím služebníku, který otevře oči slepých a uši hluchých, chromé postaví na nohy a mrtvé vyrve z moci smrti. Poznali, že ten, který jedl s celníky a vracel důstojnost hříšným, také ukazuje ve světě cestu pro ty, kdo chtějí jít za ním.

Svět se nemění s novými projevy starých zběsilostí. Svět by se definitivně změnil teprve tehdy, kdyby se z něj ztratila ta tichá moc, která nedolomí nalomenou třtinu a nenechá uhasnout skomírající plamen. Hledá si k tomu i dnes ochotné ruce a nohy. A stále je nachází. To je znamení toho, že Bůh svůj svět neopustil, že jeho smilování a láska je s námi. Je to málo nebo dost? Asi bychom to mohli posoudit až tehdy, kdyby opravdu ze světa zmizely.

Církev si v této době po vánocích připomíná svátek Božího zjevení. Bůh se dal vidět, v Ježíši Kristu sestoupil do světa.

Bývá snadné vidět těžké a zlé věci. My ale můžeme hledat také věci dobré, můžeme upozorňovat na znamení Boží lásky v našem všedním světě. On do něho přece skutečně přišel a my chceme jít v jeho stopách. O mnoho víc nezvládneme. Ale to hlavní už se stalo. Amen.

P: By 697 Moc předivná, NM 632 Neskládejte v mocných naději

Ohlášení

M: Pane Ježíši Kriste, prosíme, obvazuj a napravuj i nás. Někdy se snažíme skrýt, že jsme také nalomení, že se také někdy cítíme jako bez jiskry života. Ty přicházíš tiše, abychom se nemuseli bát k tobě přicházet se vším, co nechceme vyslovit nahlas. Přicházíš, abys hledal, co hyne a skomírá. Prosíme, i dál podepírej klesající, vracej beznadějným naději, vracej vyřazené do života, dávej pohrdaným a ponižovaným důstojnost. Prosíme, dávej nám pevnou víru, žes přišel i pro nás nedokonalé, chybující, obtížené vinami. Dávej nám pevnou víru, že i my smíme ze svých chatrných sil a s mocnou pomocí tvého Ducha hledat klesající, nalomené, pohrdané, hladové a strádající a jim rozdávat z milosti, kterou jsme v tobě přijali. Buď prosíme s nemocnými našeho sboru, s těmi, kdo jsou v nemocnicích, buď s trpícími celého světa. Vstupuj, prosíme, tiše a rozhodně do tohoto světa a dávej naději, která nehasne. Společně voláme k našemu Otci: Otče náš? Amen.

Poslání: Řím 15,5-7

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Nu 6,24-26

P: 447 Tobě Bože, děkujeme