Ježíš sedí hned za úsvitu v chrámu, kolem něj mnoho lidí. Přišli za ním ze svých domovů, aby ho poslouchali. A toho dne se stali tichými svědky zvláštního příběhu.

Do chrámu vejdou muži, zákoníci a farizeové a vedou s sebou ženu. Přistihli ji při cizoložství.
Postaví ji doprostřed chrámu, všem lidem na oči a říkají Ježíšovi, co se stalo: provinila se cizoložstvím. Mojžíšův zákon přikazuje takové usmrtit kamenováním. (Trochu je záhada, kam se v tomto příběhu ztratil muž, který se ženou byl. Podle Mojžíšova zákona trest ukamenováním platí pro oba, pro muže i ženu.)
Mojžíš přikazuje kamenovat. Otázka farizeů a zákoníků zní: a co říkáš ty, Ježíši?

Ta žena se skutečně provinila. Přestoupila jedno z přikázání, která drží pohromadě vztahy, rodiny, společnost. To je vážné. Tohle všechno bezpochyby Ježíš ví. Nijak to nepopírá. Překročením hranic vždycky člověk komplikuje a ničí vztahy k lidem kolem sebe, vnáší překážky do svého vztahu k Pánu Bohu.
Ježíš neřekne, vždyť se přece nic nestalo.
Ale neřekne ani, ano, začněte ji kamenovat.
Ježíš mlčí. Skloní se k zemi a píše prstem po zemi.

Je to zvláštní pohled. Uprostřed chrámu plného lidí stojí žena, kolem ní její žalobci a Ježíš sedí, hlavu skloněnou a čmárá cosi na podlahu.

To napětí se nedá vydržet. Farizeové a zákoníci naléhají. Tak řekni něco, projev se, Ježíši. A čekají, co bude. Pokud Ježíš řekne ano, kamenujte ji, pak není zajímavý, nepřináší po Mojžíšovi nic nového, navíc popře svoje milosrdenství, které k němu lidi tolik táhne. Pokud řekne ne, nechte ji být, zlehčí její čin a postaví se proti zákonu i proti Bohu.
Farizeové nepřestávají naléhat. Žádají odpověď. Je to past na Ježíše.

Odpověď opravdu přijde. Ale Ježíš nezačne mluvit o hříchu. Nedrží žádnou dlouhou řeč o nutnosti odhalit ho, bojovat s ním, trestat ho. Nemluví o tom, jak vymýtit hřích, nejlépe i s hříšníky. Ježíš nechce jenom hřích odsoudit. Ježíš chce hřích přemoci něčím větším, silnějším, mocnějším než je trest. Trest mnoho neřeší. Vina a trest se točí v kruhu. Trest nedokáže otevřít cestu z toho kruhu ven.

Ježíš řekne jedinou větu. ?Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem?.
Kdo z vás je úplně čistý, ať tedy začne. Ale jen ten.
A opět se sklonil a psal prstem po zemi.

A když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve.
Farizeové a zákoníci pochopili. Házet kamením se nebude, diskuse nebude pokračovat. Ježíšova odpověď proměnila situaci. Teď už tady není jen ?případ? jedné provinilé ženy, kterou mohou ostatní nezaujatě hodnotit. Najednou se to týká všech, jejich vlastního života. Jsem já bez hříchu, abych mohl soudit?
Ježíš odvrátil pohled těch mužů od ženy k nim samým. A najednou je jim to jasné. Nemohou kamenovat. První to pochopí ti nejstarší, ti, kdo mají se životem největší zkušenost. Asi už taky lecjaké svoje bitvy s vlastním hříchem prohráli.

Hřích není zlehčen. Ježíš neříká, že se nic nestalo. Jen to všechno staví na jinou rovinu.

A když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém. Zahlédli asi svou vlastní bídu před Bohem. Možná je ta jejich bída méně vidět než čin té ženy, ale není proto méně skutečná.
A už neměli odvahu zatratit jednu hříšnici, protože by museli vyslovit odsudek i nad sebou. Pochopili, že cesta k čistotě nevede přes likvidaci hříšníků. To by tady nikdo nezůstal.
Kde toto pochopíme, tam se otvírá prostor pro to, proč přišel Ježíš: aby byl hřích přemožen a přitom člověk zachráněn.

Nám se to nepodaří, my budeme na téhle zemi pořád potřebovat soudy a vězení a tresty pro ty, kdo jednají nelidsky. Ježíš neříká, že je máme zrušit. Pro život mezi lidmi jsou zákony a řády nutné. Ale pak přijde chvíle, kdy je jen člověk a Bůh. Člověk před Bohem. A tam je prostor pro něco mnohem mocnějšího než jsou zákony a pravidla.

Žena stojí před Ježíšem. Ježíš se jí teď nezačne ptát na to, co udělala, nežádá vysvětlení, omluvu, neříká ani jen ? máš štěstí, už jsou pryč, tak můžeš jít taky, utíkej, ať tě nikdo nevidí. To všechno by bylo strašně málo. To by s jejím životem nic neudělalo.

Ježíš se ptá po jejích žalobcích. Kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?
Ona řekla, nikdo Pane.
Ježíš jí řekl, ani já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš.

Na konci toho příběhu jsou oni dva, žena se svou vinou a Ježíš, ten, ?který přijde soudit živé i mrtvé?, jak to vyznáváme ve vyznání víry. A tento soudce je jediný, kdo by mohl vzít kámen a hodit. Soudce Ježíš vyslovuje rozsudek.
Rozsudek zní: ?Ani já tě neodsuzuji.? Žena dostává milost. Bez toho, že by musela splnit jakoukoli podmínku. Soudce se stává zachráncem.
Na konci tohoto příběhu je láska. Ne slepá láska, která dělá, že nevidí. Ale láska, která vidí vinu, zváží ji - a odpouští. U Ježíše má totiž milost přednost před právem. Slitování před spravedlností. Přijetí před zavržením.

Ani já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš
V té větě je všechno ? odpuštění a vysvobození od hříchu. To může dát jen Ježíš. Odpuštění není jen prominutí trestu. Odpuštění znamená, že můžeme začít znovu, jinak. Že se život změní. Jdi a už nehřeš. Už nemusíš. Už víš o lásce, která je tak veliká, že už nepotřebuješ překračovat hranice a brát si z cizího. Láska neodsuzuje, ale zachraňuje pro jiný život. Jdi a už nehřeš.

Nikdo není z Kristovy milosti vyloučen. Vylučuje z ní snad jen jedno - když člověk sám chce být měřítkem všeho a soudcem nad druhými. Když sám sebe postaví na místo Boha.

Ježíšova milost není závislá na jakýchkoli podmínkách, ani na našich sympatiích nebo měřítkách. Milost platí pro tuto ženu, platila pro jeho učedníky, kteří zapřeli a zradili. Je připravena pro mnoho dalších, kteří bezmocně stojí nad svou vinou. Ježíšova milost je všechno, co potřebujeme. Ani já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš. Amen
11.7.2004 HP