kázání 1.11.2015

Uložit kázání jako mp3.

čtení:                    Matouš 13,24 – 30

Soudců 2,20 – 3,6

Bratři a sestry,

                soužití různých, včetně protichůdných, životních postojů a stylů je dnes velice aktuální. A nejen kvůli současné vlně uprchlíků, která nás konfrontuje s islámem a s odlišnou kulturou. Dnešní svět je moderními sdělovacími prostředky, sociálními sítěmi a dopravními možnostmi tak propojený, že se člověk nevyhne setkání s tím, o čem dříve neměl ani tušení.  Žijeme v pestrém světě, ve kterém snad už žádný přístup k životu není samozřejmý. Ke každému existuje alternativa a člověk se s tou růzností musí vyrovnávat.

                Někteří v tom vidí klad. Pestrost obohacuje, přináší nové podněty, nové možnosti, přispívá k tvůrčímu prostředí, inspiruje. Ze vzájemného ovlivňování různých kultur vznikají ty největší poklady, které zpětně vnímáme jako svoje vlastní rodinné stříbro. Příkladem může být nedaleký poutní kostel Zelená hora ve Žďáru. Rodina architekta Santiniho byla sotva původem z Čech. Ostatně i náš kostel navrhl rakouský architekt. A ta inspirace se netýká jenom umění a Evropy. Asi si to ani neuvědomujeme, jak přirozeně žijeme třeba i z arabského vlivu. Jakými číslicemi počítáme? A k reformaci, ke které se jako evangelíci hlásíme, přispěl i pád Cařihradu a byzantské říše v květnu 1453. Z poražené země tehdy prchlo mnoho byzantských vzdělanců, kteří oživili zájem o řečtinu a antické ideály a nepřímo tak podnítili biblickou teologii, aby se obrátila k původním jazykům Písma. Tak vznikly kritické reformační překlady, z kterých dodnes vycházíme.

                Jiní ovšem varují před riziky a nebezpečím takového prolínání, cizích vlivů a různorodosti. Je to chaos, ve kterém dochází ke zpochybnění dosavadních hodnot. Člověk může bezděky podlehnout cizím vlivům a zdaleka ne všechny jsou kladné. Mohou ho prostě převálcovat. A nejen jednotlivce. Ani ta renesance, kterou podnítil pád byzantské říše, nebyla jednoznačně kladná. Spolu s antickými ideály oživila i půvaby pohanského světa. Renesanční člověk už nepřemýšlel o tom, co od něj žádá Bůh. Chtěl žít svobodně a bez omezení, v jistotě, že je sám sobě normou a zákonem. Místo věčného života se soustředil na přítomný požitek, krásu a slávu. A i soudobá církev tomu v mnohém podléhala. Cizí vlivy vždycky představují pokušení. Není divu, že se konfrontací s nimi cítíme ohroženi.

                A tak i dnes v diskuzi o Islámu a běžencích existují dva tábory.

Jedni se snaží vidět Islám z pozitivní stránky a bourat předsudky, které vůči němu existují. Především, že při pohledu na něj, stejně jako na křesťanství, nelze zevšeobecňovat. Má mnoho podob a v historii byl kolikrát tolerantnější než křesťanství. Korán sám také přikazuje muslimům respektovat zákony zemí, ve kterých žijí, a stejně tak mají respektovat křesťany a židy, kteří podle něj patří k tzv. lidu Knihy. Však také Ježíš je podle něho jedním z velkých proroků a jeho jméno se v něm vyskytuje častěji než jméno proroka Mohameda. A i to pověstné zahalování žen přece může být projevem úcty k ženskému tělu.

                Jiní ale upozorňují na jeho nebezpečí. A nemám teď na mysli nechutně hospodsky pokleslé výroky našeho presidenta nebo nenávistné  a demagogické výpady pana profesora Konvičky. Mám na mysli ty, kdo nekladou jednoduše rovnítko mezi Islám a terorismus, ale poukazují na to, že z jeho prostředí, byť třeba v rozporu s ním, se dnes teroristické organizace nejvíce rekrutují; že je Islám zkrátka náchylný k tomuto zneužití. Proto se uprchlíků, vedle dalších praktických důvodů, bojí a Islám tu nechtějí.

                Není lehké tyhle argumenty posoudit. A já vás teď také nechci přesvědčovat ani o kladech ani o záporech Islámu a té nepřeberné pestrosti dnešního světa. Nevím totiž, jestli by to, kam se v té diskuzi přikloníme, mělo být pro nás rozhodující.

                Chci vám představit jiný pohled na soužití různých a třeba i protichůdných postojů, na který jsem narazil v biblické knize Soudců a který snad vyjadřuje i to Ježíšovo podobenství o koukolu mezi pšenicí.

                V obou případech jde o společnou existenci rozdílných skupin. V konkrétní politické situaci o život Izraele uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebusejců. V podobenství o pšenici a koukol na jednom poli. V obou případech je jasné, že se jedná o protiklady, které nelze sloučit. A také, že ta společná existence představuje ohrožení. Okolní národy Izraele věřili jiným bohům a pro Izrael v době Soudců představovali veliký svod a hrozbu, které Izraelci často podléhali. Plevel na poli, jak to zmiňuje Ježíš v předcházejícím podobenství, může obilí udusit. Není pochyb, že obojí je zlé.

                A přesto v obou případech Bůh naprosto jednoznačně odmítne to nepřijatelné odstranit – cizí národy vyhnat a plevel vytrhat. Dobrá budoucnost a pomoc nezávisí ani na nábožensky jednobarevné zemi, ani na poli bez plevele. Bůh nevyzývá k likvidaci nebo vyhoštění jinověrců a nepřátel a hospodář nepovzbudí své služebníky v horlivé snaze vyčistit pole. Naopak je rázně zastaví. Tudy cesta nevede!

                A ne snad proto, že by nedovedli rozeznat plevel od pšenice. Tak se sice někdy tohle podobenství vykládá – jako poukaz na spletitost dobra a zla v našich životech, která nám brání soudit. Ale já mám za to, že tu jde o něco trochu jiného. I když je jasné, co je plevel, tak by ta čistka zdevastovala také pšenici. Vyrvala by ji z kořenů.

                Jak? Myslím, že dobrým komentářem k tomu je Ježíšův výklad přikázání „Nezabiješ“ z kázání na hoře. Upozorňuje, že o život nejde, až když někoho zavraždíme, ale už když popustíme uzdu svému hněvu, třeba i spravedlivému, a když zpochybňujeme právo a prostor na život někoho tím, že ho označíme za bezbožného blázna. Právě v těch čistkách z náboženské horlivosti se rozjíždí něco obludně vražedného. Právě v nich jdeme bezděky proti samotným základům víry. V obraně víry bychom ji tak nevědomky jenom devastovali.

                Boží pomoc a cesta k naději vede jinudy. „“Nechte, ať spolu obojí roste až do žně,“ říká hospodář v podobenství.“Nevyženu žádný z těch pronárodů, které ponechal Jozue,“ řekne si Hospodin v knize Soudců. A nemyslí to jako trest, ale jako zkoušku, která má jeho lid něčemu naučit, má ho posílit, může mu prospět.

                Společné soužití s jinými názory, postoji a vírou, byť by nebyly kladné a pro boží lid ani přípustné, má pro něj důležitý a pozitivní význam. Není to chyba, překážka ani nedostatek, ale boží vůle. Právě ten kontakt s odlišným přístupem k životu může sehrát neocenitelnou roli, může být pomocí, silou a výzvou k vlastní svébytnosti, výraznosti a věrnosti.

                Dokud existuje jenom jediná zdánlivě samozřejmá možnost života, pak není třeba, aby pro ni člověk něco udělal, aby se jakkoli snažil. A tak může jen stěží poznat, že o něco opravdu jde, že na něčem skutečně záleží, že má smysl do něčeho vložit sám sebe. Nevidí důvody, aby se sám za něco bral. Odvykne si. A stává se tak bezbranným. Stává se jen obětí okolností.

        Snadno zapomene, že víra není samozřejmá, že je právě o jeho účasti. Teprve tam, kde je možné žít jinak a kde je třeba odolávat cizímu vlivu, se to jednoznačně ukáže. Vyjde najevo, jde-li opravdu o víru, o něco, co je člověku vlastní, v čem dokáže být samostatný, nebo jestli jde jenom o věc zvyku, setrvačnosti a okolností. A to je šance, abychom nežili neskutečnou iluzí. To je šance pro naději.

Protože o  boží království nejde na těch výstavních políčcích bez jediné vady na kráse, ale právě na tom poli, kde sel Bůh i ďábel. Tam jde o dobrou úrodu. Tam má smysl a není třeba se o ní bát.  Jen je dobré si všimnout, jakou roli při ní máme. Podobenství nám podle Krista nenabízí ani roli rozsévače, ani těch horlivých služebníků, a dokonce ani ženců. Na nás asi zbývá ta půda, ze které obojí símě roste.  Úroda záleží na tom, čemu se jeden každý otevře a co ze sebe vydá, a ne na tom, co roste vedle nás. Ta směska nám může jen pomoct, abychom si nespletli víru s přizpůsobivostí nebo zvykem a nezůstali tak bez úrody. Amen.