Bohoslužby, 12.12.2010, V. Hrouda
Čtení: Iz 57, 15-16
Kázání: MT 11,2-6

Sestry a bratři,
podle starocírkevních perikop připadá na třetí adventní neděli text z Mt 11, 2-15, nadepsaný ´O Janu Křtiteli´?.
Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného! Tahle Janova pochybnost, zakřičená z nějaké vlhké kobky hradního vězení, mi připomněla jednu předvánoční schůzku Třicátníků (konala se tady v presbyterně, před několika lety). Přinesli jsme tam sádrové figurky betlémských postav ? Marii s Josefem, dítě, pastýře? taky jsem vzal s sebou dětskou dřevěnou stavebnici. Stavěli jsme na stole tu Betlémskou noclehárnu, ve které se Ježíš narodil. Nejdřív jsme vytvořili chlév se senem a zvířaty. Tak, jak si Betlém dnes běžně představujeme. Pak jsme ale scénu přestavěli, jako v divadle, když se na chvíli zhasne a ve tmě se přemístí kulisy.
Když se rozsvítilo, stál před námi jiný Betlém: holá zeď opuštěného skladiště, u zdi jakési staré hadry, ležící žena, provizorní ohniště ze starého barelu? hoří v něm jen pár větviček, dvě krabice od levného vína, vyhozená noha od židle? tohle ani dohromady moc tepla nevydá. Kolem stojí asi tucet nahrbených postav, muži, ženy a houf dětí? zahřívají si promrzlé ruce a mlčky hledí do ohně. Takový obraz vyvrženosti, hladu a chudoby!
A pak se ozve pláč dítěte! Narodil ses, Pane! ? Tady, v tom humusu? Takhle přichází Bůh?
Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Tahle Janova pochybnost je najednou i mojí pochybností. Vždyť do toho opuštěného, zatuchlého skladiště můžu přijít zrovna tak dneska. Stačí jen odbočit z těch nasvícených bulvárů blahobytu, zahnout do první postranní uličky a dojít na cesty a k ohradám, jak říká jinde Lukáš. A u zdi tam budou ležet stejné staré hadry, budou tam ty stejné nahrbené mlčící postavy, hledící do chabého ohně. Když se rozejdu dál do těch postranních uliček, budu možná překvapen, jak je tohle území vyvrženosti, hladu a chudoby ve skutečnosti rozsáhlé.
Tak koho to vlastně čekám? Kdo to je (Lk 21,10)? Přesně tahle otázka hučela zástupem, když vjížděl Ježíš na oslici do Jeruzaléma, pár dní před ukřižováním. To je ten prorok, Ježíš z Nazareta v Galileji, odpovídaly zástupy. Ježíš ukazoval jasně, kdo je, vlastně pořád dokolečka. Mnohé tím tenkrát pohoršoval. Pořád se ho ptali, jestli je ten Mesiáš, jestli je ten předpověděný Kristus! On jim odpovídal vyhýbavě nebo nepřímo. Svým učedníkům jednou odpověděl otázkou ? za koho mě pokládáte vy? Když na něj velekněz Kaifáš řval, jestli tedy opravdu je ten Mesiáš, Ježíš odpověděl nepřímo: Ty sám jsi to řekl.
Ale já chci vracet naši pozornost k přítomnosti, k realitě, soustředit se na osobní hledání. Kdo je tenhle prorok, ten Nazaretský Ježíš teď? a pro mě! Čekám opravdu toho, který šel až do krajnosti, na sebe nemyslel, který dokonce sestoupil do samotných pekel! Vždyť mnozí mají takové za fanatiky, za blázny, za extrémisty.
A nebo čekám ve skutečnosti na jiného, na nějakého přijatelnějšího, který se bude více podobat mojí představě o tom, co je přiměřené, slušné a spravedlivé. Nečekám spíše na toho, který ničím nepohoršuje, protože na mě jenom odevšad přátelsky juká a plní má přání? Unesu toho živého Ježíše, který se nepohoršuje nad člověkem, nad kterým se já tak snadno pohoršuji? Nad smradlavým chlapem ve vaťáku v nádražní hale. Nad šlapkou na E55. Nad odsouzencem, který spáchal ohavnost. Nad cikánem, kterého ani neznám.
Jan se Ježíše zeptal: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má? Ježíš odpověděl něco v tom smyslu ? Jane, já ti neřeknu ´Ano, jsem to já´, nebo ´Ne, nejsem to já´. Posuď to sám. Dívej se na znamení, která činím. A taky si všimni, že pro chudé mám dobrou zprávu! V té dnešní perikopě čteme: chudým bude kázáno evangelium.
To je zvláštní odpověď, nezdá se vám? Skoro jakoby Ježíš říkal ? já nevím, jestli jsem tím, kým mám podle vás být. Skoro jakoby říkal ? já nevím, koho čekáte, a ani mě to moc nezajímá. Já nejsem ten, který se zacvakne do vašich představ! Já jsem ten, který přišel zjevit vůli Otce, svého i vašeho. A tohle zjevení ? to ´kdo jsem´ ? to je srozumitelné chudým! Skoro jakoby říkal ? jenom chudým!
Je proto docela důležité pokoušet se porozumět, jak to Ježíš s tou chudobou myslí. Pokud vím, tak vykladači Bible často soudí, že nejde o materiální chudobu ? o nuzné šaty, prázdné kapsy, plechovou barabiznu na předměstí Káhiry, podvyživené děti v Súdánu nebo Pákistánu. Nakonec, nezaujatě vzato, proč by evangelium mělo být lépe srozumitelné sociálně slabým. Proč by mělo být více pro vandráka a méně pro kravaťáka. To nedává smysl. Na druhou stranu to neznamená, že by mezi těmi Ježíšovými chudými vandráci a lidé na okraji být nemohli. Samozřejmě mohli, ale kvůli něčemu jinému než kvůli svému sociálnímu postavení. Pro svůj postoj, pro své vyhlížení a víru, že nevyhlížejí nadarmo. Tihle chudí všechno očekávají od Boha!
Zkusme tomu přijít na kloub. Vzpomeňme na první Ježíšovo blahoslavenství: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Tady jde o chudobu v poněkud jiném smyslu.
Jak tomu rozumět! Chudí jsou lidé bez prostředků, nemajetní, čili nic-nemající! Asi je nám jasné, co to znamená materiálně, hospodářsky. Ale co to znamená být člověkem bez prostředků, tím nic-nemajícím, v rovině ducha? na duchu, nebo z ducha.
Napadá mě teď úvod k jedné písničce ze zpěvníku Svítá: Před tvou tváří Pane, nemám vůbec nic? tedy být chudým v duchu by mohlo znamenat, že se nemám před Bohem čím vykázat. Že svůj život nemohu naplnit smyslem ? jen tak na vlastní pěst, sólo, sám ? jako hrdina. Že život nežiju jen ze svých sil. Že nemám Bohu čím platit a že i na duchu mám prázdné konto. Je poctivé si jednou konečně přiznat, že celý můj život za mě někdo zatáhne, jako když po obědě v restauraci zjistím, že nemám peněženku.
K chudobě v duchu má asi nejblíže slovo pokora. Opakem této ´jiné´ chudoby je pak pýcha, nikoliv nějaké nadání v duchovních dovednostech či něco podobného. Být chudý v duchu znamená říkat Bohu ? potřebuji Tě. Takže, jednoduše řečeno, nebýt pyšný (ve smyslu Boha nepotřebuju), ale pokorný (ve smyslu ´Buď vůle tvá´).
Když si teď jenom na moment odskočím na začátek kázání a vzpomenu si na tu syrovost té materiální bídy (skladiště, barel s hořící židlí?), tak ve srovnání s ní mě tahle chudoba ducha vůbec neděsí. Spíše láká, jako ta Jeremjášova stezka věčnosti, ta dobrá cesta, na níž duše naleznou klid (Jr 6,16). Ale pojďme v tom dobrodružném hledání dál?
Chci teď znovu zopakovat tu Křtitelovu pochybnost, o které mluví se svým kamarádem-prorokem skrz mříže svého žaláře: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má! Tahle Janova otázka drží dnešní kázání pohromadě. Mimochodem, kdyby alespoň někomu z nás posloužila jako takové lano, kterého se budeme moci před Vánocemi přidržet, budu rád. Ještě než se pokusím zformulovat jakous-takous odpověď, dovolte mi připomenout dvě věci:
Ta první je, že Ježíš se nejmenoval Kristus. Kristus není příjmení. On byl prostě Ježíš z Nazaretu. Kristus znamená řecky to, co hebrejsky Mesiáš. Pomazaný. Křesťané věří, že Ježíš JE Kristus. To Kristus je vyznání, ne jméno.
Ta druhá věc. Celou dobu, kdy jsem kázání psal, mi v uších zvonila slova jednoho bratra z našeho sboru, se kterým jsem měl možnost mluvit o víře (za ty rozhovory i touto cestou děkuji). On se celý život ptá sám sebe: Kým je mi Ježíš!
Takže? Je pro mě Ježíš Kristem? Umím dát jenom chatrnou odpověď ? navíc podmíněnou a rozdělenou na dvě části.
První část odpovědi - Ježíš pro mě bude Kristem tehdy, jestliže můj vlastní duch bude chud! Snad pro to mohu v nepatrné míře něco dělat. Vím ale, že bez Boží milosti nenadělám mnoho.
Druhá část odpovědi ? Ježíš pro mě bude Kristem, jestliže si chudých na duchu budu všímat. On v nich jako Kristus je, tam ho mohu hledat, tam ho mohu následovat, tam se s ním mohu vnitřně usmívat.
O těchto formulacích pochybuji, jak jinak. Ať tak nebo tak, Ježíš je Kristus, a to pro chudé duchem! Vždyť jejich je království nebeské, které zde na zemi se začíná a v nebi své naplnění má, jak říkají doslova husité. Blaze těm, kdo se nad Kristem neurážejí! Očekávejme na něho s radostí?
Amen