Bohoslužby, 12. 2. 2012, V. Hrouda

Čtení, J 11, 17-26:

Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. ¹⁸Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, ¹⁹a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem. ²⁰Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. ²¹Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. ²²Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ ²³Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ ²⁴Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ ²⁵Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. ²⁶A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“

Kázání: Jon 2

Milí přátelé v Kristu,

už třikrát jsem v nedávné době kázal o Jonášovi. O tom chlápkovi, jehož si Hospodin dost oblíbil! Pojďme dnes hledat Jonáše počtvrté, a naposled. Kniha Jonáš má čtyři kapitoly, tak se to hodí!

Na biblický text dnes nespěchejme. Ať Bible vstoupí do kázání přirozeně, nenuceně, jaksi tiše a nenápadně. V pravou chvíli!

Ať se Písmo přidá k životu!

Ono se řekne hledat, ale vždyť není vůbec snadné Jonáška najít.

Buď utíká z domova. Nebo spí na dně korábu. Nebo tone, opravdu se utopí, a pak klepe na brány samotného pekla. Nebo si leží mezi kraby a lasturami na pláži, jako vývržek (ovšem vržený zpět, zpět do těžkého života). Nebo je proti své vůli angažovaný v nejvyšší politice, jako Boží vyslanec, ve městě, které ho děsí. Anebo se na kopci a ve vichru hádá s Bohem o podstatě milosrdenství (a vidí to jinak než Bůh!)… Zdá se mi, že Jonáš je vlastně pořád sám!

Ach jo, těžkej život měl ten Jonáš. Je v té tíživosti vůbec nějaká lehkost? Nějaká radost, smích, úleva, odpočinutí?… nějaká láska? … Měl se na koho těšit? Měl někoho, kdo by jeho potěšil (nebo aspoň utěšil)? Kdo by ho pohladil, objal a pochopil?

Teď úmyslný střih někam jinam…

Potkal jsem se nedávno s paní Jonášovou, která byla na dně. Mluvili jsme spolu. Ani jednou se neusmála, jenom se tak smutně dívala před sebe. Připadala mi jako ženská, která sice žije, ale jejíž duch už umřel. Napadlo mě, že tohle může být i druh nemoci, deprese!

Jsem (jako) mrtvá. Jakoby života ubývalo, až mi unikl docela. To, že dýchám, chodím, jím, opíjím se… je mi vlastně jedno. Na ničem nezáleží! Nevím, proč tu jsem… nakonec, vždyť nikoho nezajímám. Zbytečná a prázdná. Nikdo. Nic. Zkoušela jsem skočit pod vlak, utopit se. Tak různě, zatím to nevyšlo… 

Dno je místo, odkud už není kam klesat. Níž to nejde, už nemůže být hůř. Tyhle pády se dějí. Nezřídka i těm, kteří k tomu zdánlivě (tak říkajíc objektivně) nemají důvod. Paní Jonášová má zdravé děti a kupu vnoučat. Leccos umí a leccos v životě dokázala.  Mohla byste být spokojená! … Mohla bych, ale nejsem! Nevymýšlím si to. Nemůžu si pomoct. Nevím proč, ale prostě se to stalo! Nechci už nic!

Pokusil jsem se paní Jonášové odpovědět, i když mi nepoložila žádnou otázku. Je to ode mě troufalost? Snad ne…

Paní Jonášová, máte krásné jméno! Víte, já mám rád Jonáše, toho s tou velrybou. Jak se utopil, a jak ho ta ryba vzala k sobě. Ta ryba, to byl vlastně Bůh. Určitě ten příběh znáte… ryba pak vyplivla Jonáše na břeh a on mohl zase žít.

Není to jen taková pohádka se šťastným koncem. Mám za to, že to je příběh o nás. Protože nám se tohle klidně může stát, že vnitřně umřeme. Jonáš to popisuje, po svém, a přitom tak starobyle, vždyť to bylo dávno. Přečtu vám to, jestli dovolíte (Jon 2):

Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!“ I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.

Paní Jonášová, dno je místo, ze kterého se můžete zdvihnout. Níž už to nejde, to je pravda a taky jistota. Ale nahoru to jde!… Taky pravda a taky jistota. Mezi dnem a hladinou je prostor. Mezi dnem a hladinou je cesta, na které se uvolňuje sevření hlubin a kde přibývá světla!

Jonášova duše byla sevřená. Jakoby vtlačená dovnitř, tím tlakem u dna. Prostor k životu se zúžil, nekonečně vysoké stěny vod se přiblížily těsně k sobě, život se scvrkl na úzkou štěrbinku. Nelze se pohnout ani nadechnout. Když je život takhle z-úžený, cítíme smrtelnou úzkost! Úžení je slyšet i ve slově soužení.

´V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl! Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc, a vyslyšel´s mě!´ (Jon 2, 3)

Paní Jonášová! Já nevím, jestli věříte v Boha. A nejsem misionář, abych vám říkal, že byste tedy věřit měla. Vím, že takhle se to nedá, víra není ani zboží, ani antidepresivum, ani sedativum …

Ale v tomto bodě, ´v obklíčení propastné tůně, u kořenů horstev, tam, kde se závory země zavřely navěky…´, tam jde o všechno. Tam je Bůh vlastně Poslední otázka. Ta nejzazší otázka (Angličané by řekli ´ultimate´). Klidně můžu říct i nejhlubší otázka (vždyť jsem na nejhlubším dně), nebo první otázka… je jedno, z jakého konce to beru. Je to hodně osobní situace, ta nejosobnější, jakou si lze představit: ´Chcete, nebo nechcete!´... a nejde o to, jestli chci, nebo nechci žít, takhle povrchně se Bůh neptá.

Spíš jde o důvěru. Chceš důvěřovat, nebo nechceš? Důvěřovat vlastně znamená přiklonit se k možnosti… a to ve chvíli, kdy tahle možnost vůbec není jistotou. Třeba o té možnosti ani moc nevím, je neznámá!

Důvěřovat znamená přitakat naději: důvěřuješ, že tvůj život může mít váhu a smysl? Důvěřuješ, že svůj život můžeš žít jako dobrý život? … třeba i v bezmoci či v nemoci? A zase ta nápověda slov. Bez-moc, to je ztratit moc, ne-moc, to je nemít moc. Odevzdat moc, rozuměj: vládu nad svým egem, svěřit tu vládu do jiných rukou. Důvěra je přeci bez záruky, je to rozhodnutí!

Možná, že při tomhle rozhodování (před branami podsvětí, Šeolu) přehazujeme takovou základní výhybku. Na jednu stranu vede jednokolejka. To jsem já sám… moje ego. Kolik má tváří!… je jako chameleón. Jednou je hrdé a pyšné, jindy hloupé a prázdné… teď je zrovna ubité a odkopnuté. Takové vysušené, popraskané já.

Na druhou stranu vede dvoukolejná trať. Dvě koleje vedle sebe. To moje ubité já je stále dole, ale pozor, už není odkopnuté! Je tu ta druhá kolej. Objevil se někdo druhý. Vstoupil. Připlul, otevřel se…

Najednou je tu vedle mého já tvoje Ty! Na Tebe můžu volat z propasti. Ty mě znáš! Tobě se můžu svěřit a Ty moje svěřování bereš vážně. Ty jsi jako náruč, jsi přítel a Otec. Ty jsi pochopení a odpuštění. Ty jsi Bůh sám! Jonáš zvolá: ´U Hospodina je spása!´ Je propastný rozdíl mezi jednokolejkou a dvoukolejkou…

Paní Jonášová seděla dál a dívala se smutně před sebe…

Paní Jonášová, odpusťte, nějak moc jsem se rozpovídal… máte krásné jméno! Jako Jonáš. Chci se vám svěřit se svými pochybnostmi:

Když začnu mluvit o důvěře, o nutnosti rozhodnutí, o dvou cestách, o Bohu, jako bych znejistěl. Čím se mně samému zdá moje vlastní formulace nebo argumentace přesvědčivější a jasnější, tím větší ta nejistota je… neumím to přesně vyjádřit… jako bych těmi argumenty a formulacemi Boha svazoval… jako by naléhavě doporučovaná důvěra vyvolávala spíš nedůvěru… jako bych si osoboval nějaký zvláštní nárok říkat druhým, jak mají Boha hledat… jako bych mluvením o důvěře Bohu vlastně nedůvěřoval, vždyť on přeci v té hlubině JE! Tak proč bych to já měl nějak komentovat…

A tak mě díky téhle zmatené úvaze napadá ještě jedna věc… totiž, že biblický příběh o Jonášovi v sobě ukrývá takovej fór. Takovou šifru. Něco, čeho si na první pohled nikdo nevšimne, přesto, že to má přímo před očima!

Víte, oni staří Židé měli smysl pro takové legrácky. Všechny jejich spisy, které se tváří smrtelně vážně, jsou prošpikované různými slovními hříčkami, jinotaji a skrytými významy. Já si dokonce myslím, že dobře pochopili, že Hospodin není morous, ale že má veselého Ducha…

Ale k té šifře: Čtenář totiž soustředí svou pozornost na Jonáše. Jonáš je člověk, a tak ho sledujeme, posloucháme, více či méně se s ním identifikujeme. Ani nás přitom nenapadne, že bychom se mohli identifikovat (více či méně) s tou rybou…

Ta ryba nic neřekne, je zcela v pozadí, nenápadná, nic zvláštního se o ní nedozvíme. Přitom právě ona, jako nástroj Hospodinův (vždyť ji také Hospodin ´nastrojil´), poskytla chráněný, diskrétní a milosti-plný prostor svých útrob (tedy nitra) k tomu, aby spása měla kde proběhnout. Ta ryba nejspíš nevěděla, o čem si Jonáš s Hospodinem povídají. S respektem mlčela a klidně plula. Ochránila tu Boží naději v nejdůležitější chvíli! Neměla potřebu k tomu nic dodávat. Netoužila po pozornosti a významnosti. Nechala to na Pánubohu, ale přitom byla tam, kde je potřeba!

A tak proto se mi zdá důležitá ta souvislost, ta, o které jsem mluvil na začátku, vzpomínáte… Ach jo, jakej měl ten Jonáš těžkej život! Zažíval v té tíživosti vůbec nějakou lehkost? Nějakou radost? Uměl se smát? Znal úlevu? Měl se na koho těšit? Měl někoho, kdo by jeho potěšil (nebo aspoň utěšil)? Kdo by ho pohladil, objal a pochopil?

Víte, já věřím tomu, že ten Jonáš byl takovej fajn kluk. Že se uměl radovat ze života, že měl spoustu krásnejch snů, že si hrál s kůzlaty a těšil se na mámu a na tátu, až je po dlouhé době uvidí. Že byl citlivej a vnímavej… třeba jak mu záleželo na těch námořnících… skočil kvůli nim do moře. Asi byl pruďas a když ho něco naprdlo, tak to stálo za to! Je v něm taková krásná pravdivost, tragika i požehnání, smutek i čistá víra. A zcela jistě se uměl smát.

Ano, věřit v dobrou možnost, o které nic nevím! Není právě tohle víra v Boha?

Sestry a bratři, teď prosím chvilku vyčkejte, já sejdu dolů (z kazatelny) a pustím vám starou gramofonovou desku…

(dole!!) Stejně jako vy pochybuji, jestli gramofonová deska patří do vážných a důstojných bohoslužeb. Ve chvílích pochybností dám na instinkt. Ten mi teď radí, že takhle ze mě mluví jen upjatost, koženost a úzkoprsost, která s Bohem nemá nic společného. Tak zůstávám v klidu a pouštím desku…

písnička Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra:

Jonáš a tingltangl!

Amen