čtení list Jakubův 1.12-15+19-25
Sestry a bratři, život je tak trochu jako stavba domu. Je to dřina. A my jsme stavitelé, kteří mají před sebou nelehký úkol. Postavit dům, který má dobrý základ. Čím pevnější základ, tím odolnější bude dům proti bouři a větru, proti krupobití i povodni.
Co by tím základem mohlo být? Co je ta skála? Něco, co je pevné, co se nepokroutí, neuhne. Ježíš pověděl tohle podobenství na místě polním uprostřed zástupu a celou dobu předtím kázal o důvěře. Základní a nepodmíněné. Že život má v Bohu dobrý základ. Jeho řeč na rovině (stejně jako u Mt v kázání na hoře) tím podobenstvím o dvou stavitelích končí. Ale než vysloví tohle naše dnešní podobenství, pronese otázku, která zní spíš jako výčitka: ?Proč mne oslovujete Pane, Pane, a nečiníte, co říkám?? Zástupu zatrnulo. To tedy znamená, že když jenom vedeme pěkné řeči, třeba se i v neděli úpěnlivě modlíme se a čteme bibli, ale přes týden žijeme z jiných zdrojů - tak, že to nestačí? A znamená to taky, že oslovení Pane Pane nestačí, když se nedáme tu práci pochopit Ježíšova slova? Ano, to obojí to může znamenat. Proto Ježíš vykládá podobenství o dvou stavitelích.
Známější je asi Matoušova verze, kde stavitel výběrem místa určil svou budoucnost ? skála nebo písek. Oba Matoušovi stavitelé mají domy, které se na pohled vůbec nemusejí lišit - do základů člověk nevidí; a oba potkají stejné životní krize, ale jeden dům zůstane stát ? jeden tedy v bouřích života vezdejšího obstojí a druhý ne. A to jedině kvůli tomu, co se stalo podložím, na co se spolehli. Jeden na skálu, druhý na zvětralou skálu; totiž na písek.
U evangelisty Lukáše čteme detailněji o práci, kterou první stavitel domu věnoval. Lukáše nezajímá především podloží, na kterém stojí domy obou stavitelů, nýbrž způsob práce. První stavitel vybral skálu. Místo, kde bude stavět, bylo pevné, ale představovalo dost práce. Pustil se do ní. Kopal a hloubil, stálo ho to velkou námahu. Už při stavbě pamatoval o nebezpečí živlů, které hrozí; nejspíš taky myslel na své blízké, kteří v tom domě měli žít. A věděl, že poctivá práce je námaha a že jiní stavitelé by možná odvedli práci rychleji a jednodušeji. Jemu se stavba prodlužovala i prodražovala. Oproti tomu druhý stavitel měl postaveno brzy a bez velké námahy. Vybral si zem a dům postavil bez základů. O prvním slyšíme hodně, o druhém méně ? evangelista Lukáš se jako učitel rozvykládal o tom prvním, který nám má být vzorem.
Dobrý stavitel kope a hloubí. Jde do hloubky, na dobrém místě vyvíjí vlastní iniciativu. Nestačí mu Ježíšova slova, usiluje o to pochopit jejich význam. Přiznává, že slova bible jsou pro něj leckdy nesrozumitelná a klade nad nimi otázky ? sobě, kamarádům, starším, faráři. Nechodí do kostela ze zvyku, ale protože chce zas o kus pokročit v hloubení základů. Nemluví s druhými jen proto, že je to fajn, ale protože i nemilé impulsy ho nutí se ptát po východisku. Může sestoupit i do hloubky vlastní minulosti, protože v pokání, které jsme činili, se spojuje naše nedostatečnost s Boží věrností. Záměrem Ježíše ale bylo hlavně pochopení jeho slov, která mají mít důsledek v našem životě. Dům je obrazem života, toho, co tvoří domov, v čem jsem doma, třeba i zvyků. A teď jde o to, nejen na čem stojí - co je vespod, ale taky o to, abychom sami iniciativně hledali, co je to podstatné.
Když měli oba dům vystavěný, zvedla se voda. Lukáš fázi krize nenatahuje, nelíčí ji kdovíjak dramaticky. Nechává na nás, abychom tyto otřesy vylovili z paměti své nebo zprostředkovaně z paměti dějin. Otřesy různého typu, od těch, které člověk jednoznačně, za které může lidská činnost částečně až po ty téměř nezaviněné. Zkrátka krize je tu a nastoluje otázku po základech. Dokud svítí slunko a všechno klape, lidé si mohou ťukat na čelo ? proč se ten první snaží. Mohou dávat sami sebe za vzor moudrosti. Proč se piplat s porozuměním, proč brát vážně zrovna kázání o důvěře, proč nezůstat na povrchu, vždyť to stačí. Ale přijde krize a ono to nestačí. Nechci tím strašit. Radši bych žila bez důkazu, jak takový zlom, otřes, záchvěv, osobní nebo jiné zemětřesení přivádí zkázu. Dům měl příliš mělký základ. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.
Milí stavitelé, nepřeslechněme hned to první: bude třeba kopat a hloubit. Je před námi dost nesnadné práce, spojuje se v ní úsilí o uchopení vlastního života s úsilím o uchopení věcí Hospodinových. A vězte, že klopotná dřina neznamená slepou uličku. To je povzbuzením nám všem, kteří hledáme a hloubíme, všem, kteří ta Ježíšova slova vzali vážně a narážejí v běžném životě. Podotýkám, že vážně neznamená doslovně, to by právě zůstali na povrchu.
Tohle podobenství přináší i zaslíbení. Kdo hledá, najde. Kdo kopá a hloubí, dohloubí a dokope. Základy jsou předpřipraveny. Není řečeno kdy, za jak dlouho stavitel dokope, ale základy jsou připraveny. Dobré a pevné. Pro každého. Kdo hledá základ svého života v evangeliu o Ježíši Kristu, pro koho se slova z kázání na rovině (nebo na hoře) nestanou jen příspěvkem o slušném chování, ten nalézá.
Slyšte dvojí naději vy, kteří hloubíte i vy, kdo hloubit přestáváte: Zaprvé - namáhavé hledání základů patří k životu a za druhé - základy připraveny jsou, určitě a pro každého.
Ale přímo z toho podobenství trčí ještě něco lukášovského: každý, kdo slyší, měl by i jednat. Hloubení základů neberte jen jako niterný akt duše, vnitřní proces člověka. Jednat podle Ježíšových slov znamená držet to slovo, jednat v Ježíšově duchu, a dokonce vytvářet svůj život podle Ježíšových slov. Sepětí základu života s každodenní všedností, soulad člověka navenek i dovnitř se netýká pouze vnitřního života ani zas jen životní praxe. Obojí patří k sobě. Základy života nejsou jen to, o čem přemýšlíme, k čemu se rozhodujeme, co poznáváme za nosné v hlubině svých modliteb, rozhodování a hodnocení. A základy života se netýkají pouze naší vnější obětavosti, projevů lásky k bližním, připravenosti k odpuštění, nýbrž toho, co o nás nebo na nás nikdo neví, co máme sami v sobě a někdy to dokonce pečlivě skrýváme. Evangelium zachycuje skutečnost, někdy docela bolavou - základy života nejsou na povrchu věcí a dějů. Je nutno je odkrývat a dohledávat.
Základ života je jeden jako náš život je jeden. Nelze oddělit (a bylo by hloupé to činit) život vnitřní a vnější. A jestliže kdo slyšel o základu života, jak jej přiblížil Ježíš, jestliže jej přijímá a zdá se mu nosný, musí na něm postavit celý svůj život. Své myšlení i jednání. Své nitro i své rozhodování a chování. Svou etiku i svou filosofii. Svůj volný čas i pracovní. Své vztahy i své soukromí. Pak nehrozí, že když se zvedne voda nebo přijde příval, stavba našeho života se zhroutí. Věrnost Boží trvá, Ježíšovo evangelium platí a v bouřích žití vezdejšího máme naději. Jenom to?! ? řeknete možná? Víc si pro ty chvíle přívalu, které nepřeji nikomu z nás, nedovedu představit.
Vladaři můj výborný, braň a posilň mne sám, by libý neb odporný vítr sem ani tam, mnou nemoh´viklati, nýbrž ať v každé době, důvěřuji se Tobě, rač mi pomáhati. Amen