kázání 13.2.2011 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 13. 2. 2011, V. Hrouda
Čtení: Ez 11, 17-21
Kázání: Ž 51, 12

Milé sestry a milí bratři,
díváte se rádi na domy? Já ano, baví mě to. Dívám se na domy, když jdu krajinou, nebo když jedu vlakem, nebo když jdu někde po městě. Vidím ty domy jenom zvnějšku, nevidím dovnitř. Vidím plot a fasádu. Vidím, jak je dům rozlehlý, jak je vysoký, jakou má barvu. Mohu si všimnout, jestli respektuje okolní zástavbu a jak do ní zapadá. Mohu ocenit fantazii stavitele, ale taky jestli to s fantazií nepřehnal a měl vkus. Některé domy se mi líbí, jiné ne.
Každý dům něco ukazuje, ale taky něco skrývá? za svými zdmi, uvnitř, vnútri, jak říkají Slováci. Mám za to, že vnitřek domu je důležitější než fasáda. Fasáda je tak trochu pro kolemjdoucí, pro svět, zkrátka aby dům dobře vypadal. Zato uvnitř, tam se bydlí, tam se odehrávají hlavní dramata. Dovnitř se zve host a uvnitř se pořádá hostina. Uvnitř je v zimě teplo a za tmy světlo. Tady je tajemství třináctých komnat, starých knihoven a pokladů pod podlahou. Tady voní večeře, tady máte rozestlanou postel, tady si dáte horkou vanu. Uvnitř se lidé milují a dávají děti spát. Uvnitř je to hlavní? podstata a duch domu!
A díváte se rádi na lidi? U lidí taky uvidíte nejdřív plot, jako hráz a obranu, a hned potom fasádu. V mžiku oka přelétnete výšku a barvu. Pokud vás člověk zaujme, zhodnotíte třeba i jeho styl a jak zapadá do ´okolní zástavby´? myšleno do okolních kravat nebo dredů. Všimnete si vkusu a fantasie. Někdo se vám bude líbit a někdo nebude.
Možná tušíte, kam tímto srovnáním mezi domem a člověkem vlastně mířím. I člověk má své ´vně´ a své ´uvnitř´ a to uvnitř (nitro, srdce) je důležitější než fasáda. Tím samozřejmě nechci říct, že na vzhledu nezáleží. Jistěže záleží, ale nitro je důležitější. Když se mluví o nitru jako o srdci, tak je to metafora ? nemyslí se tím srdce jako orgán, to je myslím zřejmé.
Poslouchejte, jak ta analogie s domem hezky sedí, když ji použijeme právě na srdce, na srdce člověka: V srdci se bydlí, tam se odehrávají hlavní dramata. Do srdce se zve host a v srdci se pořádá hostina. V srdci je v zimě teplo a za tmy světlo. V srdci je tajemství třináctých komnat, starých knihoven a pokladů pod podlahou. V srdci voní večeře a v srdci máte rozestlanou postel. V srdci si dáte horkou vanu. V srdci se lidé milují a dávají děti spát. V srdci je to hlavní, v srdci je podstata a duch člověka!
´Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha´, tak je to v tom žalmu 51. Prosíme Boha o to, aby to hlavní, naše podstata, náš vnitřní život byl v pořádku, byl čistý. Srdce je důležité pro člověka i pro Boha. V Písmu se o něm mluví opravdu často:
(1) ´Slyš Izraeli, ? budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou´. Tohle staré vyznání židovské víry (známé jako Š´ma Jisrael ? Slyš, Izraeli) se stalo později základem Ježíšova dvojpřikázání lásky a my jsme je jako křesťané přijali. Nebo ?
(2) Král Šalomoun žádá Hospodina slovy: ´Kéž bys dal svému služebníku srdce vnímavé?´, doslova srdce schopné naslouchat, srdce schopné rozlišovat mezi dobrem a zlem. A Hospodin je tímto přáním svého služebníka potěšen. Nebo?
(3) Když Samuel hledá nového krále Izraele (bude to David), Hospodin mu řekne: ´Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce´.
(4) Také Ježíš mluvil o čistotě srdce, např. v blahoslavenstvích: ´Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha´.
Tak, teď se chci na chvíli v kázání zastavit! Zarazit se! Cítím tu takové drobné riziko. Když se mluví o čistotě srdce, svádí to ke kýči, k moralizování, k apelování na člověka ? jaký by měl být! Kázání by mohlo přejít do kvílivé tklivosti a sladkobolnosti... jako když zesilujete zvuk na rádiu. Tomu se chci opravdu vyhnout!
Chci se spíše ptát, kde je tu slyšet evangelium! V Bibli čteme pořád dokola o srdci. Co si z toho ale mám já osobně vzít? Je to dobrá zpráva? A dobrá zpráva pro mě? A naděje pro mě? Když vím, že moje srdce čisté není!? Naděje pro mě, kdo sice vím, že mám nitro a že mám jakýsi vnitřní svět? a že tohle nitro je víc než tahle fasáda ? ale přitom v sobě docela bloudím. Kde je tedy reálná, věcná a střídmá naděje pro srdce špinavá nebo pošpiněná!?
Té naděje je celý vagon! Celý vlak dobrých zpráv:
Nuže, dobrá zpráva je, že v sobě máme místo, kde se můžeme potkávat s Bohem. To by tak přeci nemuselo být. Ale ono to tak je! Srdce je nám snadno dostupné, je blízko, na dosah. Někde tady, v hrudi (gesto rukou)! Můžeme se tam cítit jako doma! Je to taková lavička pod lípou, kam se můžeme kdykoliv posadit, udělat vedle sebe místo: Prosím, Pane Bože, posaď se ? probereme to. Nebo chci ti svěřit to a to. S tímhle si nevím si rady? Je to místo, které můžeme učinit otevřeným, přístupným a pohostinným. V srdci si můžeme s Bohem pěkně popovídat!
Dobrá zpráva je i to, že v sobě máme takovou tabuli (knihu, kamennou desku), na které je zapsán Boží zákon. Výrok Hospodinův přeci je: ´Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce (najdeme ho v knize Jeremiáš)´. Takže, když jde do tuhého, tak můžeme zajít do své vlastní knihovny, je někde tady, v hrudi (gesto rukou)? a podívat se, jak to Bůh chce, kde je napravo a kde nalevo, kde je dobré a kde zlé? prostě zorientovat se. V srdci si můžeme číst Boží čtení!
Dobrá je taky zpráva, že přímo někde tady uvnitř (gesto rukou) v sobě zřejmě máme bránu k věčnosti. V legraci si ji klidně představím jako takovou ´Star Gate´, hvězdnou bránu, z toho amerického seriálu. Major Carterová projde rozvlněnou energetickou hladinou a je ve vteřině v jiné galaxii. Teď zlehčuji vážnou věc?
Když hledám souvislost mezi srdcem a věčností, myslím na ono Kristovo slovo, dnes již jednou citované: ´Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha´. Srdce se může stát průhledem k Bohu. Srdce se může stát jakýmsi periskopem, kterým uvidíme ´za roh´ času, někam skrz čas a napříč časem. Za hranice času. A taky za hranice sebe sama ? k hranicím druhých lidí. Klidně tomu říkejme věčnost. Srdcem se můžeme na Boha dívat!
Nechci vynechat ještě jednu dobrou zprávu. Veškeré přemýšlení o Pánu Bohu mě skoro vždycky dovede k tomu, že nejlepším darem, který od něho máme, je svoboda. Nebo, asi přesněji, jedním ze dvou nejlepších darů. Tím prvním je spása. Srdce je živá (a žitá) svoboda! Svoboda ducha! V srdci může zuřit život, i když je tělo nemocné nebo ochrnuté.
Svoboda je v tom slově ´může. V nitru, uvnitř (v nútri) může člověk žít, i když se venku roztahuje smrt. Když na dveře buší nehybnost, zlo, nepřízeň a ubohost. Srdce může být živým místem, místem z masa, jak říká prorok Ezechiel. Kámen může ožít! Bůh může dát čisté živoucí srdce a přímého ducha. Ze srdce může tryskat život a my to můžeme ovlivnit. Můžeme s tím sami něco dělat. Můžeme se pro to rozhodnout. V srdci můžeme být svobodní lidé!
To všechno jsou dobré zprávy. Celý vlak evangelia. Chvála Bohu za ně, kéž umíme z těch dobrých zpráv žít. Kéž umíme na těch dobrých zprávách přežít, když je zle. Jako trosečníci, zachycení na urvaném stěžni, po bouři, která zničila loď. Bez dobrých zpráv bychom utonuli, na nich nás moře zanese na břeh a my přežijeme. Ano, chvála Bohu za dobré zprávy. Je tu ale jedno nenápadné nebezpečí?
Je to úskalí čistého, ale zavřeného domu! Vše je dokonale uklizeno, vše je ve vzorném pořádku, ale je to samoúčelné. Je to jenom na ukázku, na výstavu, aby pan (nebo paní) domácí mohli ukázat svou domácnost v plném lesku, aby polaskali své sebeuspokojení, svou ješitnost? vlastně svou fasádu. Vlastně (he!) fasáda nám tu nějak prorostla dovnitř domu!
Přeneseno na člověka? je to nebezpečí čistého, ale zavřeného srdce. Srdce, které si vystavilo Boha na mramorovou římsu nad krbem a tady ho pravidelně cídí a oprašuje. A ukazuje návštěvám. A najednou je tu modloslužba, najednou jsme úplně mimo! Je to nebezpečí záměny svatosti za svatouškovství. Srdce, které chce být bez poskvrny, jako chemicky vyčištěný oblek, ve kterém si nesednete, protože byste se mohli ušpinit.
Líbí se mi jeden psychologický postřeh o lidském nitru. Četl jsem o něm v knížce pana doktora Kopřivy, českého psychologa a psychoterapeuta. Nitro každého člověka (to srdce, o kterém je zde řeč) je svébytný prostor, ve kterém každý po svém hodnotíme, prožíváme, vnímáme své okolí, ostatní lidi, svůj život, to co se s námi děje. Doktor Kopřiva to vysvětluje názorně na příkladu:
Když tři lidé vyfotografují stejný kus lesa, bude na všech třech fotkách ten les vypadat stejně. Když tři lidé budou tentýž kus lesa malovat, každý jej zachytí jinak. Nějak na tom obrázku uplatní svoje vidění, svůj pohled. Pro každého z nich bude důležité něco jiného ? pro jednoho les jako skupina stromů, pro druhého veverka na větvi, pro třetího třeba mihotání teplého vzduchu nad cestou. Tenhle příklad dobře vystihuje skutečnost, že jednotliví lidé v našem okolí vidí a prožívají tytéž věci originálně, po svém a zpravidla jinak než my. Chceme-li mít vnímavá srdce, musíme si na to zvyknout. Chceme-li, aby naše srdce byla z masa a ne z kamene, musíme se lidí ptát, jaký obraz malují oni, a ne jim vysvětlovat, jaký obraz jsme namalovali my!
Pane Bože, prosíme tě, veď nás k pravé čistotě srdce.
Amen