kázání 1.4.2007, Marek 11,1-17; květná neděle,

čtení: Zachariáš 9,8 - 17
text: Marek 11,1 - 17

Sestry a bratři,
tohle evangelijní vyprávění dobře známe. Čteme je na květnou neděli každý rok. Už asi víme, že si Ježíš nevybral oslátko kvůli romantice ani proto, že by to byl nejpohodlnější dopravní prostředek. Poslal pro ně svoje učedníky proto, aby se vše odehrálo podle slov proroka Zachariáše. Naplňoval tak scénář, který jsme před chvílí slyšeli: ?Rozjásej se dcerko Siónská? hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.? Tím happeningem se představil jako ten zaslíbený a dlouho očekávaný král.
Jistě jste už také mnohokrát slyšeli, čím je ten král zvláštní. Nejede na koni, zvířeti válečném, jak to obvykle triumfátoři dělali. Jede právě na oslátku. Tak jako mnoho tehdejších poutníků, zemědělců a pastevců. Tenhle kontrast je výmluvný. Je v něm zřetelná distance od pompy a spoléhání na mocenské prostředky. Požehnaný král nevládne násilím, vnější mocí, zbraněmi nebo penězi. Jeho moc je jiná. Vládne spravedlností, věrností, pokorou, které si žádná privilegia nenárokují. Je blízký naší lidské bezbrannosti. Přijíždí tichý a pokorný král a nejede na koni, ani v pancéřované limuzíně, ani v papamobilu, jede na oslátku.
Takový obrázek se nám líbí. Tichost, prostota, pokora, pokoj ? to všechno je nám sympatické. Tleskáme tomu. Souhlasíme. Lidé příliš sebevědomí a ambiciózní nám bývají podvědomě protivní. Vyjádřením našich sympatií k tichosti je i to lidové rčení: ?Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná najdou tě.? Taková je naše představa ? hodný člověk je tichý, hlasitě se neprosazuje, je nenáročný, nehádá se, pokud ho nikdo nevyzve, sám se o slovo nehlásí. Jako moudřejší vždycky ustoupí. Nenaléhá, nedělá rozruch a nepřipravuje tak nikomu konfliktní situace, které jsou pro každého náročné. Rozruch a konflikty nemáme rádi. Milujeme pokoj. A ten tichý, pokorný a pokojný král je pro nás jeho synonymem. Odpovídá našim představám. Stát tam před Jeruzalémem, přidali bychom se asi k zástupům, radostně bychom ho vítali a volali: Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.
Jenomže, bratři a sestry, právě tahle sounáležitost s jásajícím zástupem nás může upozornit na jednu nemilou věc. Ony totiž ty zástupy nebyly podle všeho o nic méně vedle než zákoníci a farizeové, kteří se jim ? podle ostatních evangelií ? snaží v ovacích zabránit. Oslavovaly nejspíš Ježíše jenom proto, že v něm viděli někoho jiného, než kým ve skutečnosti byl. Z narážek v jejich chvalozpěvu je patrné, že v něm nejspíš vítali toho, kdo povede odboj proti Římanům jako bratři Makabejští o necelých dvě stě let dříve, že v něm vítali nositele konečného celosvětového převratu, při kterém Hospodin zúčtuje s nepřáteli svého lidu. A není asi třeba ani spekulovat o narážkách. O hlubokém nepochopení svědčí výmluvně vývoj následujících dní. Na otázku: ?Co mám tedy učinit s tím, kterému říkáte židovský král??, uslyší Pilát už jen hlasité ?Ukřižuj!?
Jestliže se zatím ozývá ?Hosana?, pak asi jen proto, že zástupům jejich představy zatím nic nenabourává. Jejich nadšení pro Ježíše svědčí spíš o nevšímavosti než o víře. A tak to může být i s námi. Pokud nám Ježíš jenom mluví z duše, bývá to problém. Asi pokaždé, když se jeho slovu nebo divadlu už vůbec nedivíme, když nás neprovokuje, když zapadá přesně do našich představ, svědčí to jen o tom, že jsme si něčeho podstatného nevšimli, že jsme si ho přizpůsobili ke svému obrazu.
A tak je to i s tou sympatickou tichostí a mírností. Stačí číst pozorněji a brzy se svými představami narazíme. Ježíš se tím vjezdem na oslátku přece přihlásil o královský titul. Ostatní evangelisté svědčí o tom, jak to bylo pro některé jeho zbožné současníky opovážlivé. A s královskou autoritou také jedná a rozkazuje. Stačí slovo a učedníci jdou. Stačí říct: ?Pán ho potřebuje.? a majitelé sklapnou podpatky a všechny námitky spolknou. To má hodně daleko k naší představě pokory.
Jeho vystoupení také způsobí pěkný rozruch. Podle evangelisty Matouše z něho byl celý Jeruzalém vzhůru nohama. Ten ?pokorný král? způsobil přímo veřejné pozdvižení. Jeho divadlo bylo provokací. A druhý den vyústilo v otevřené narušení veřejného pořádku ? navíc v chrámě. Zpřevracení stolů směnárníků a vyhnání prodavačů i kupujících to lze stěží označit jinak než jako akt násilí.
Vida, jaký si ta pokora dělá na člověka nárok, jak se ta tichost velice jasně hlásí o slovo. Tohle zdaleka neznamená ?Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě?. Tenhle tichý král nám nechce mluvit z duše, ale chce nám mluvit do duše, a nejen do duše, ale do života i do veřejného života a to i za cenu pěkného pozdvižení a rozruchu. Tohle nenásilí se dovede velice rázně postavit a odporovat lži a nepravosti. A pokud jde o bohoslužby, dovede udělat pěkný kravál. Ani trochu neustoupí. Pro to, co je deformované, nemá žádné pochopení, i kdyby to byla staletá tradice a měla v kostele vysezený ďůlek. Pokoj toho pokojného krále je značně nepokojný.
On je to totiž rázný škrt přes naše představy, ve kterých spojujeme moc pouze se silou a proto máme za to, že ten, kdo za sebou nemá regimenty, se ani ozvat nemůže; že ten, kdo nevládne mocenskými prostředky, se moci ani chopit nemůže, protože stejně nic nezmůže. A po tom, kdo nic nezmůže, není ani možné nic chtít.
Ale Ježíš právě chce nemožné. Čeká od fíkovníku plody, i když není čas fíků. Přichází s královským nárokem pravdy, který se neřídí tím, je-li či není-li na ní vhodný čas. Vhodnost neurčuje naše postavení, ale její nárok. Obvyklá námitka ?co my zmůžeme, my nejsme nic? se před ním ukazuje jen jako bohapustá výmluva.
Přijmout nárok věrnosti jen když pro to mám nachystané všechny podmínky, to byla právě podstata toho doupěte lupičů, které přišel Ježíš vymítit. V chrámovém nádvoří nešlo ani tak o kšeft, jako o náboženský servis, který umožňoval tu iluzi, že člověk může splnit, co Bůh žádá, aniž by do toho musel vložit sebe, aniž by se vydal se vším rizikem Bohu.
Díky tomu králi, který nevládne mečem, ale v jehož ústech je boží slovo ostré jako meč, vychází najevo, že pokora není pasivita, ale to, o čem psal prorok Zachariáš ? totiž nechat se Hospodinem napnout jako lučiště, nechat se vložit na tětivu, stát se v jeho ruce mečem, mečem, který nezabíjí, protože to není meč síly, ale meč Ducha, meč pravdy.
Jinými slovy ? přijmout pokoru toho krále na oslátku znamená dát se ve vší bezbrannosti Bohu k dispozici; svou bezmoc učinit nástrojem jeho moci. Samozřejmě, že je to riziko a může to vést k utrpení. Však také ten, koho oslavujeme jako svého krále, je na cestě k němu. Ale i k naději, která nepomíjí. Není to marné. Tak se tento svět mění, tak přichází nejen království našeho otce Davida ? nejen restaurace mocenského vlivu církve, ale království boží. Amen.