kázání 14.4.2006, Lukáš 23,26-43

Lukáš 23,26 - 43
Sestry a bratři,
dnes se máme ve své víře potkat s utrpením a smrtí toho, jehož vyznáváme jako svého Pána, jako Boha. To neznamená na ně pouze vzpomenout, ale znovu je nahlédnout jako osu svého života, jako podstatu veškerého dění, na které závisí smysluplnost či nesmyslnost, naděje nebo zoufalost naší existence. Buď v nich naše víra najde svůj zdroj a život, opěrný bod svého pohledu na svět a základ své orientace, nebo se zhroutí. Jiná možnost není.
Kážeme, jak píše apoštol, Krista ukřižovaného. Bez toho, s čím nás Velký pátek konfrontuje, můžeme rozvíjet hluboké úvahy, můžeme věřit v existenci věcí nadpřirozených, ale s křesťanstvím to nebude mít nic společného.
Včera jsme sledovali děje utrpení a smrti Kristovy při čtení pašijí. Teď jsme si z nich připomněli alespoň vrcholné okamžiky. Známe je. Máme je v živé paměti. Naše situace by se dala vyjádřit větou ze spirituálu, kterým jsme včera pašije končili: ?Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?.
Jenomže on je ve zpěvníku na konci té věty otazník. A v tom je podstatný rozdíl, rozdíl mezi informovaností a účastí. Znát můžeme leccos, ale týkat a dotknout se nás to ještě nemusí. Právě ten rozdíl asi rozhoduje o víře. Záleží na tom, jak odpovíme. A ono je to těžší, než se zdá. Jako vždycky, když se máme sami ohodnotit. Naše odpověď je zároveň soudem o naší soudnosti a upřímnosti.
Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán? Je ten příběh Ježíšova utrpení, opuštěnosti a smrti také tvým příběhem? Nacházíš se v něm? A jestli ano, tak v jaké roli?
Je jistě možné tu otázku odmítnout jako přepjatou, nepatřičnou, zjednodušující: Do čeho se to tu chcete vžívat?! Na co si tu chcete hrát?! Co je to za citovou manipulaci?! Kristův příběh se přece už stal, není teprve rozehranou partií. Bůh v něm už řekl definitivní slovo. A není ahistorický. Těch dva tisíce let nejde pominout.
Ano, boží příběh je neměnný, definitivní, ani naše jednání na něm nemůže nic změnit. Ale co ten náš? Neřekl Ježíš také: ?Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili? O naši účast na Kristově příběhu stále jde ve vztahu k těm, s nimiž se potkáváme. Jinak se z víry stává jenom relikvie bez života.
Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán? Byl jsi tam, člověče, když se tvůj bližní dostal kvůli své věrnosti do úzkých? Byl jsi tam, když ho zatýkali? Byl jsi tam, když ho všichni opustili, když před ním radši přecházeli na druhý chodník? Byl jsi tam, když se od něho distancovali jeho vlastní, aby je do toho nebezpečného konfliktu také nezatáhl? Byl jsi tam, když ho vláčeli veřejnými sdělovacími prostředky? Byl? A cos dělal?
Že o tom nevíš? Otočil ses, zavřel jsi noviny, vypnul televizi, přeladil jsi stanici, abys ty hrůzy neviděl a neslyšel? A pokud ne, pokud jsi byl přítomen, hřál ses s Petrem u ohníčku zapírání, nebo sis notoval s těmi, kdo cítili zadostiučinění, že se ta láska, co šla až do krajnosti a proto zneklidňovala a obviňovala, konečně ukázala jako nerozum, jako bláznovství; anebo jsi jí pomohl nést kříž? A pomohl-li jsi ? a teď jsi na to náležitě hrdý ? bylo to skutečně z tvého rozhodnutí, anebo tě k tomu okolnosti, jako Šimona, prostě donutily? Nebylo to jen proto, že jsi neměl na vybranou? A když se pak čekalo na tvůj rozhodující hlas, hledal jsi pravdu i za cenu konfliktu, nebo jsi se s ulehčením přidal k většině? Oddychl sis, že to za tebe rozhodli jiní? Nechals to na nich? Kde jsi v tom příběhu utrpení a smrti byl? V které roli se poznáváš? Nabízí se jich spousta:
Byl jsem tam a nedovedl jsem jedinou hodinu s Kristem bdít, abych poznal, že věrnost nezápasí jenom o to, aby vyvázla. Byl jsem tam a utekl jsem. Byl jsem tam a ta chvíle zaskočila mou odvahu, takže jsem vzdal všechno jiné než svou záchranu. Byl jsem tam a jenom nezúčastněně přihlížel ? dělal jsem svou pasivitou stafáž bezpráví. Byl jsem tam a bylo mi z té hrůzy do pláče, plakal jsem nad zmařeným životem, nad nevinností odsouzenou k smrti.
Bratři a sestry, nejsme hrdinové, ale nejsme ani lumpové. Lásku ctíme a nejsme bez srdce. Asi nejsnáze bychom se přiznali k tomu poslednímu ? k roli žen, které Ježíše provázely a oplakávaly. Jenomže on nám i v tomhle případě podle Lukáše vzkazuje: ?To jste taky vedle: Nade mnou neplačte. Plačte nad sebou a nad svými dětmi.?
Skutečně politováníhodný není ten, kdo v lásce a věrnosti trpí, ale právě ti, kdo světem, kde se to děje, dovedou proplouvat bez úhony. Setkání s utrpením pravdy si nežádá jen naši účast ? soucit není všechno. Setkání s utrpením pravdy klade otazník nad naše životy, kterým se daří utrpení vyhnout. Tragické není utrpení, tragická je mělkost, prázdnota života. ?Ne moje, ale vaše cesta je k pláči?, říká Ježíš. Do svých srdcí pohleďte a plačte, učte se studu a nechte se mnou zemřít svoji rozumnost, šikovnost a odstup, díky kterým se vám daří uniknout a proplout, abyste jednou jen zoufale nehledali, co vaši prázdnotu skryje. Neboť to, co se tu děje, není politováníhodná nedobrovolná oběť, ale zjevení naděje a cesty života, jediná šance pro vás.
Jenomže, kdo ji v tom uvidí? Kdo uvěří, že život přichází skrze toho, kdo jde na smrt, naděje skrze toho, kdo sám sebe nezachránil a spása skrze zavržení?
Jsme svědky toho, jak láska dostává na frak, jak se zájem o životy a svobodu druhých často platí vlastním životem, jak se v solidaritě člověk sám často ocitne na dně. Ano, byli jsme tam, když byl křižován náš Pán. Viděli jsme ho?
??ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.?
Vlastně nám to vůbec nedošlo a nedochází, že by tohle mohla být ta očekávaná naděje. Anebo ještě spíš právě proto, že jsme tu trochu tušili, jsme tu možnost raději vytlačili, odmítli. Naději radši vyhrazujeme nějaké mimořádné síle. Něco tak lidského, jako utrpení, se nám jako síla, která vysvobozuje a přemáhá zlo, nehodí. Vždyť to by se potom tahle role nabízela i nám. A to bychom si také za to, z čeho je nám do pláče, mohli sami.
Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán.
A otázka víry zní: A koho jsi tam na kříži viděl? Politováníhodného či tragikomického zkrachovance nebo vítěze nad smrtí? Odstrašující a varující příklad nebo jedinou naději a možnost pro svůj život? Zdroj skepse nebo zdroj důvěry? Co pro tebe představují ti, kteří nepřijímají jako danou věc, jak to na světě chodí a tak to nikdy nikam nedotáhli, prohrávají a svět si na nich za tu provokaci vylévá zlost? Jsou to podle tebe jenom blázniví idealisté nebo svědkové pravdy a dělníci naděje? A ta otázka zní i úplně osobně: Pro jaký život se rozhoduješ, jaký vidíš jako šťastný a plný? Ten, ve kterém jsi vždycky vítěz, nikdo tě nedostane a zůstáváš stále nad věcí, nebo ten, ve kterém můžeš být přemožen, zmaten a zoufalý?
Je pro tebe garantem dobrého života jen ten, kdo tě z každého soužení zachrání, nebo jím může být i ten, kdo tě do úzkých přivede?
Kříž je, bratři a sestry, zrcadlo našich smělých životních cílů. Odráží se v něm každá slza, každá křivda, kterou jsme za sebou zanechali, všechna odepřená solidarita, kterou je vykoupeno naše bezpečí, sebevědomí a čistota. Naše úspěchy se v něm ukazují jako prohra. To, čím bychom chtěli potvrzovat svoji příslušnost k Bohu ? dobrá pověst, slušná společnost, mimořádná ochrana, pomoc v každém soužení ? , odhaluje spíš jen, jak jsme od něj vzdáleni.
Protože kříž nám představuje Boha jinak ? v tom, kdo se nezachránil, kdo nemůže zůstat mimo, kdo trpí; v tom, kdo se neospravedlnil a kdo je s těmi, co se neospravedlnili, a to včetně skutečných zločinců, vrahů. Je tam, kde oni, aby i oni mohli být tam, kde bude on. Lotr po právu odsouzený k smrti vstupuje do ráje. Až sem jde boží zalíbení v lidech. Až sem sahá jeho solidarita s člověkem. Nezná hranici. Taková je skutečná hloubka evangelia.
Jde nám to proti srsti? Chtěli bychom tu hranici přece jen zachovat? Rezervovat to zalíbení pro lidi milé, zbožné, ctnostné, morální, lidi dobré a pevné vůle? A kde jsou?
Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán? A tys tam někoho takového viděl? Učedníci utekli, jeden zapřel, jiný zradil. Dcery Jeruzalémské byly vedle, ze zbožných se stali vrazi. Žádná kladná role tu pro nás není.
On ten spirituál také pokračuje: Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán? Nezapomeň na tu chvíli, když ho všichni opustili. I pro tohle je účast v tom příběhu důležitá. Nezapomeň na tu chvíli, kdy ho všichni opustili. Abys nechtěl naději opírat o svoje pomyslné kvality. Abys vděčně vítal evangelium, které se týká lotrů. Amen.