kázání 14.8.2011; Matouš 18,10-17

čtení: Ezechiel 33,7 - 16
text: Matouš 18,10 - 17
Sestry a bratři,
Instituční církev, její jednotlivé sbory a představitelé - to bývá pro lidi často pohoršení. Ježíš Kristus, evangelium lásky, víra - to ano, to berou, to je zaujme nebo stále drží. Ale církevní instituce, konkrétní viditelný sbor má k tomu ideálu vždycky hodně daleko. S tím lidé většinou nechtějí nic mít, to se jim prostě nerýmuje dohromady. A není divu. Na každém lidském společenství se toho najde dost, co pohorší a odradí.
Jen mi, bratři a sestry, čím dál tím víc vrtá hlavou, jestli se v bibli ta Kristovská láska nerýmuje s tím všelijak pohoršlivým společenstvím církve ještě jinak, než bychom si přáli a než jsme si vysnili. Vždyť bible to společenství, které patří k Bohu, také nijak ideálně nevykresluje, a přesto nad ním hůl neláme. I v tom úryvku Ježíšovy řeči, který jsem četl, do něj patří i bratři, kteří zabloudili a kteří zhřešili. A také o nich platí, co napsal apoštol Jan, že je bez nich láska k Bohu jen prázdná iluze: ?Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.?
Jen s tou církví, nad kterou nás někdy nervy berou, a s bratry a sestrami, které bychom si možná sami nevybrali, může být totiž ta láska skutečná. Pak nepůjde jenom o vzájemné oplácení sympatií, na kterém ? jak říká Ježíš v kázání na hoře ? není nic zvláštního, ale opravdu o lásku, kterou miluje i Bůh, jenž dává svému slunci svítit na dobré i na zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. Bude to opravdu láska ? štědrost, věrnost, nezištnost, a ne jen ?jak ty mně, tak já tobě?. Hledat pouze ideální církev či sbor, to může být taky cesta do pekel. Jen uprostřed těch nedokonalých lze být boží lásce blízko.
Samozřejmě, že pak bude mít asi trochu jinou podobu, než tu vysněnou, na kterou si někdy hrajeme. Nepůjde o usměvavou, vřelou a milou pohodu. Bude asi syrovější, méně uhlazená, protože v ní bude třeba vyjádřit i nesouhlas, protože v ní půjde i o společné dílo, které má sloužit ještě ostatním. Blíž než k sympatii, bude mít k odpovědnosti, k pevné a dobré vůli a činnému zájmu. O tom je, myslím, právě ta dnešní Ježíšova řeč.
Aby se nám ale to společné bytí nepopletlo s lhostejností nebo rezignací, aby se nescvrklo jen na smíření s osudem, kdy to spolu sice vydržíme, kdy se teda holt sneseme - třeba proto, že tu svou nemůžeme prosadit -, ale jsme si vlastně lhostejní a v podstatě nám na sobě nezáleží, odhaluje nám Bůh nejdřív něco o sobě.
Vypráví podobenství. Přirovnává se k pastýři, který se nespokojí s děvětadevadesáti ovcemi, které našly správnou cestu, ale věnuje svou zvýšenou pozornost, čas i energii právě té, která zabloudila. Nečeká, nebere ji jenom na milost, až když se sama vrátí, nezajímá ho, až když se sama nalezne. Stojí o ní a záleží mu na ní i v té její ztracenosti a proto se sám vydá na cestu, jde za ní a hledá ji. A nic pro něj není v tu chvíli důležitější.
Je to, bratři a sestry, trochu jiné slovo, než na jaké jsme v souvislosti s životem plným bloudění zvyklí. Obvykle v takové situaci slyšíme výzvy k hledání správné cesty: "Napravte se, obraťte se, vraťte se!" Z toho podobenství zní ale jiný tón, totiž, že někdo hledá nás, že ten návrat není jenom na nás. Nejsme ponecháni tomu, abychom si pomohli sami, abychom se sami vrátili a našli. Hlavně je tu někdo, komu na nás záleží, kdo o nás stojí a dá si tu práci nás najít tak, jako dobrý pastýř ztracenou ovci.
Ono je to totiž prý s takovou ztracenou ovečkou tak, že zatoulat se od ostatních a zabloudit, to umí. Ale dál už je bezradná. Když už se někde zapomene, ztratí hlavu a nedokáže se málem ani hnout z místa. Je v šoku a čeká, až ji někdo najde: buď pastýř nebo medvěd.
A s lidmi to nebývá jiné. Když ztratí hlavu člověk, bývá to snad ještě horší. Kdyby všechno záleželo jenom na naší aktivitě, vůli a schopnosti si pomoci, bylo by to dost smutné. Vytáhnout se sám z bahna za vlasy, to uměl jen baron Prášil. Ti, kdo tuhle pohádku berou vážně, šíří jen nelidskost a beznaděj.
Naštěstí Bůh sám sebe představuje jinak: Nezajímají ho jen ti, kdo se sami vypracují. Nenechává nás svému osudu. Jeho láska se nevyčerpává tím, že odpouští těm, kdo se našli a vrátili, že je bere na milost. On skutečně miluje a proto je sám aktivní, činný, proto jde za námi a sám hledá a vede nebo nese zpět. Sám pracuje pro naše nalezení.
Láska v Bohu to je činný zájem o dobro odcizených a vzdálených. A proto k ní vůbec nestačí jenom se snášet. Záleží-li mi skutečně na druhém, a to je láska podle Boha, pak mi nemůže být jedno, co ten druhý dělá. Pravdu v tom vztahu nelze obětovat tomu, abychom byli spolu. Jde-li o lásku, nemůže se z ní vytratit řeč o tom, co je dobré a co je zlé, co je domov a co bloudění. V lásce neplatí, že je každý svého štěstí strůjce, v ní se stáváme odpovědní za osudy druhých. Patří k ní zápas o druhého včetně napomenutí a varování. To je odpovědnost, ze které se skutečná láska nemůže beztrestně vyvléct, jak to připomíná prorok Ezechiel.
Aby se ale tahle odpovědnost nezvrhla v moralizování, ke kterému máme -zvlášť my věřící- sklony, je třeba tu výzvu k bratrskému napomínání slyšet právě v souvislosti s předchozím podobenstvím. Bez něho bychom z Ježíšových slov udělat kárný řád, na jehož konci by bylo veřejné vyloučení z církve a jehož účelem by byla obrana čistoty víry a církve. Ono se to tak často stává. Ale stačí si znovu pozorně přečíst, jak Bohu záleží i na té nejposlednější pobloudilé ovci a že kvůli ní dovede opustit i těch 99, abychom pochopili, že vůbec nejde o obranu pravdy nebo pověsti církve, ale o pomoc člověku. Teprve pak jeho slovům porozumíme dobře.
Když tedy někdo bloudí a dělá věci podivné, které by neměl - jistěže ti to nebude lhostejné, jistěže ti nebude jedno, jak skončí. Ale nevytrubuj to hned do světa. Jdi a rozumně si s ním promluv v soukromí, mezi čtyřma očima. Třeba ho najdeš, třeba pochopíš, proč to dělá, a třeba se ti podaří mu pomoct z jeho zmatků. Pokud ano, je to skvělá věc. Získal si svého bratra a můžeš se radovat jako v nebi, kde nad tím jásají víc, než nad těmi, kdo nikdy nebloudí. Pokud se ti to ale nepodaří, kdo jsi ty, abys nad ním hnedka lámal hůl?
Ani tehdy to nemáš vytrubovat do světa. Jdi a přiber k tomu rozhovoru ještě jednoho nebo dva, kterým by on víc důvěřoval. Tvůj subjektivní pohled přece vůbec nemusí být pravdivý. Teprve výpověď dvou neb tří svědků je přece hodnověrná. Pamatuj na to.
Když ovšem ani tohle nepomůže a nebudete si vědět rady, je tu ještě společenství sboru - ale zase ne jako soudní tribunál, nýbrž jako stádo ovcí, které společně hledají cestu, jako další šance pro pomoc.
Je samozřejmě možné, že se ani tohle nepovede. Pak teprve, ať je ti jako pohan nebo celník.
I tomu je ale třeba dobře rozumět. Ani tohle označení asi neznamená odsudek a zavržení. Vždyť v Matoušově podání po něm následuje výzva k nepředstavitelnému odpuštění. A v Lukášově evangeliu odpovídá Ježíš podobenstvím o ztracené ovci právě na reptání zbožných, že se stýká s celníky a hříšníky. "Ať je ti jako pohan nebo celník" tedy mnohem spíš znamená: Teprve tehdy tvůj úkol končí. Smiř se s tím a netlač na pilu. Nejsi tu jenom ty. Přenech ho milosti Boží. Jsou asi případy, kdy opravdu nemůžeme pomoci. Ani tehdy ale není třeba lámat hůl. Je možné doufat, že co nezvládneme my, zvládne Bůh sám. Nejsme ani soudci, ani spasitelé. Ale věříme v něho. Amen.