Kázání 15.12.2019 - Ondřej Ruml - 3. neděle adventní

Uložit kázání jako mp3.

 Kázání na text J 1,6-8.(19-28) Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.  Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

Slyšel jsem (na vlastní uši) nedávno jeden příběh o světle. Nedlouho po válce ten člověk onemocněl těžkou nemocí, byl převezen do nemocnice a bylo jasné, že tamější lékaři si s jeho nemocí nevěděli rady. Prý slyšel, jak nad jeho postelí večer padlo: „Ten do rána nevydrží“. A pak v té tmě nejen noční zůstal sám. Později (netvrdil, že to bylo o půlnoci) se kolem něj rozlilo úžasné světlo, bez jakéhokoliv stínu, prý jak píše apoštol Jan – tmy v něm není. A v tom ohromném jasu, ze kterého ale nebolely oči – uslyšel ten člověk jasně tři slova: „Neboj se, nezemřeš.“ Opravdu nezemřel, mluvil jsem s ním. (Ale nebyl to T.Taxis Taylor.)

Jsem k takovým věcem opatrný. Zároveň si uvědomuji, jestli mi, nám právě něco takového nechybí. Právě takové zážitky, nebo aspoň nastavení na ně. Až mystickou vnímavost pro prožitky třeba světla, které svítí a tma je nepohltí a jeden nemusí hned zkoumat, jestli Kristus a co se o tom píše v Písmu a jak to zapadá do mých zkušeností a myšlenkových pochodů a návyků.

Na druhou (temnější) stranu - když se před 70 lety odehrál tzv. Číhošťský zázrak, podle svědků se pohnul kříž při adventní mši (11. 12. 1949), sám kněz Josef Toufar (když se o tom druhý den dozvěděl) na to pravil – „Nemůžete v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré nebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl.“

Myslím, že obojího je nám třeba. Prolog Janova evangelia mluví o světle. Světlo je obecně srozumitelný symbol, chytlavý - svítí toho o Adventu čím dál víc a racionální evangelík mého střihu by se nad tím nejdřív ošíval. Ale proč ne? Světlo je symbol srozumitelný a sdělný, teď ještě aby se lidé dozvěděli, co se tím míní, odkud je to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. A když to osvícení prožijeme my sami, nezbývá než mlčet a těšit se a vnímat a nic neřešit. Krása.

Ovšem na druhou stranu, abych se tu jen nerozněžňoval – evangelista Jan píše o tom, že to světlo, které bylo od Boha, které bylo snad samo Bůh, to tak úplně srozumitelné není. Je to něco, co sice možná každý vidí či zahlédne, ale ne každý si to dá dohromady. To světlo sice ve tmách svítí, ale světem zdávna vládnout tmy ignorance, hříchu ba omezenosti. Ač to světlo svítí a tma je nepohltila, zároveň se to slovo „pohltit“ dá přeložit tak, že světlo nepochopila, že mu neporozuměla. Světlo a tma jsou z různého těsta. A tak to nemá v tomto světě vůbec jednoduché a nemají to jednoduché ti, kdo je dávají dál, budou mu vydávat svědectví a budou vidět.

Jedním z takových lidí, kteří svědčili o světle, byl Jan řečený Křtitel. A byl také jedním z těch, kdo narazili. Pocházel z kněžské rodiny a stal se z něj vlasatý prorok v prazvláštním ohozu, živý o ještě divnějším jídelníčku, a nakonec o hlavu kratší. Jan opustil zavedenou existenci a vydal se na poušť. A z té pouště kritizuje spoušť života lidí a společnosti. To občas potřebujeme slyšet, od různých jurodivých, jak dovedeme my, tzv. slušní lidé žijící své normální životy – dost možná ztrácíme oči pro to, co bychom vidět měli.

Takovou zdánlivou pohodu čas od času pročísne hlas někoho takového jako byl Jan tehdy, který nasvítí naši pohodlnost, sebespokojenost a číhající pokrytectví.

Jan to dovedl a to dokonce tak, že tomu nejen lidé porozuměli, ale i přitakali a navíc – se jeho vlivem rozhodli s tím něco dělat. Jeho kritika tehdejšího života chce to staré vytnout. Nedá se s tím nic dělat, než to všechno vzít a hodit do vody. Vždyť konec je blízko. Všechno to staré patří na dně utopit, vytnout ze života a hodit do ohně.

A Jan lidi křtí, na odpuštění hříchů. Jeho otec Zachariáš v chrámu řídil oběti Hospodinu. Kdo se provinil, vzal něco ze svého majetku, nejlépe něco živého jako byl on sám a odnesl to do chrámu; tam to bylo obětováno Pánu Bohu a kněz mu potvrdil – ano, konal jsi pokání, poznal jsi, že vznikla škoda, teď jsi něco obětoval, můžeš jít, vrať se zpátky domů, bylo zaplaceno, učiněno zadost, jsi očištěn.

Jan Boží odpuštění vidí jako vodu v řece, je jí dost a je stejně burácivá, bere s sebou nejen špínu, ale taky člověku podtrhává nohy, na hladinu vyplavávají hadry a jako mastná oka staré hříchy a ke dnu jdou zlaťáky a drahé kamení… a člověk nakonec vyplave jako na začátku, nahý, čistý, s vědomím, že život je nakonec jen to, co jsme; a to všechno ostatní je jen do času a něco navíc, co stejně jednou pustíme po vodě, tak proč to neudělat už teď.

Jan Křtitel sám se moc nemyl a jím praktikovaný křest měl v sobě tuhle zemitost. Jeho velikost byla ale také v tom, že dovedl rozpoznat svou úlohu. To není dáno hned tak každému. Jan je velký v tom, že dovede říct na vrcholu svých sil: já nejsem ten, který má přijít… A můj křest není než obraz s vodou. Přichází někdo, kdo křtí Duchem Božím.

V češtině to máme hezky zařízeno, že slova svět a světlo znějí dost podobně. Snad jsou to slova i příbuzná. Je patrné, že svět je tam, kde je světlo. A také to, že našemu světu něco chybí do plnosti světla a že je to podstatně víc než slabika -lo.

O to víc si máme vážit těch, kdo do této míry přidávali. Světla, dobra, řádu. Kdo za to obětovali svůj čas a někdy i život. Máme si připomínat oběti temnoty, uvidět to, co dovede. Co dovede nejen při druhých ale taky v nás. Připomínáme si taky lidi, kteří svítili a zářili. A stále doufáme, že to světlo přichází přece jen také do naší temnoty. Někdy poeticky a silně, jindy spíš prozaicky a všedně. Obojí má své místo. Vyhlížíme, toužíme po novém setkání s Kristem, věříme, že stále přichází ve svém svatém a tvůrčím Duchu, že je stále na cestě k nám, že svůj svět neopustil. Vyhlížíme jeho přicházení a věříme v jeho slavný druhý příchod, v kterém náš svět zažije Boží království, ve kterém nám bude dáno žít ve světle.

Modlitba: Pane Bože, kéž se dovedeme vztahovat ke světlu, jen tak, přirozeně, radostně. Ale ať se k tomu přidá i vnímavost vůči temnu. Kéž bychom dovedli třeba jako Jan uvidět nejen hříšnost světa a lidí, ale taky cestu, kterak o tvém světle vydat svědectví, odrazit je v tomto našem světě. A říct v čem spočívá. Nejen říct, ale taky zažít, okusit, ochutnat. Pomáhej, ať to zažijeme také my sami.