čtení: Ezechiel 37,1 - 14
1.Korintským 15,35 ? 44 + 58

Bratři a sestry, jak je to s tím "těla z mrtvých vzkříšením"? Jak vstanou mrtví? Je dnes tahle otázka vůbec aktuální? Má smysl na ní odpovídat?
V dnešní době, kdy jsou lidé náchylní věřit i těm nejneuvěřitelnějším pověrám, kdy se s vážnou tváří tvrdí naprosté nehoráznosti, třeba o ufónech, o vlivu hvězd na lidské osudy, o převtělování, vyvolávání duchů a já nevím co ještě, zdá se, jako by otázka vzkříšení nebyla zdaleka tak skandální a aktuální jako před několika desetiletími. Tehdy takzvaný vědecký ateismus vzkříšení nepřipouštěl a lidé, kteří většinou bezmyšlenkovitě přijímají ducha doby, také ne. Dnes ve změti obskurních pavěd a náboženských gulášů je vzkříšení každému spíš lhostejné. Nikoho nevzrušuje. Stará náboženská představa. A co má být? Když někdo může věřit, že kdejaké pšouknutí ve vesmíru má vliv na manželské štěstí nebo že jsem byl v minulém životě babičkou egyptského faraóna, tak proč by zas jiní nemohli věřit, že po smrti kdesi cosi bude. Vždyť je to docela roztomilé, rozhodně mnohem roztomilejší než úzkoprsé tvrzení, že člověk je jen hmota a jinak nic. A pokud by se přece jen nějaká otázka či námitka objevila, smete ji se stolu dnes oblíbené rčení, že přece máme demokracii, a tak si každý může věřit, čemu chce.
Tahle rádoby tolerance se ovšem ukáže jenom jako lhostejnost a lenost ducha ve chvíli, kdy se člověk osobně setká se smrtí. To najednou ta povrchní cochcárna končí. Nevyléčitelná nemoc, pomalé umírání, rakev, ve které leží váš nejbližší, krematorium, kde pálí na prášek vašeho nejmilejšího - to jsou chvíle, kdy se člověku nově a naléhavě vrátí ta otázka: opravdu věřím "v těla z mrtvých vzkříšení"? Může to být pravda? A jak?
Bratři a sestry, přiznávám se, že věřím, že vzkříšení je především záležitostí nás živých! Od záhrobí k životu mne obrací už ta otázka mládenců v prázdném hrobě: ?Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde.? A Písmo mi ten obrat k životu potvrzuje:
Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus!, píše apoštol na jiném místě a tak to mohutně zní z celého Písma - Kristus vstal, smrt jej nepřemohla, je mocně přítomen v našich životech, proměňuje je a smrt v tom novém životě ztrácí svou moc. V důvěře v Krista lze žít život nenadiktovaný smrtí. Jde o naději, kterou můžeme mít i při své smrtelnosti, o svobodu ze sevření smrtí, do níž vcházíme už tady: My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry, vyjádří to apoštol Jan. Vzkříšení se děje v našem životě - s Kristem jsme pohřbeni, s Kristem povstáváme k novému životu. Tak jako Lazaři, jako dcery Jairovy, jako suché kosti z údolí podle proroka Ezechiele. Boží láska, která se jeví jako bezmocná, proměňuje život neuvěřitelným způsobem i navzdory smrti a všemu, co k ní přispívá. To je evangelium, to si nenechme nikdy vzít, na to nezapomeňme ani, když budeme myslet na smrt.
Ale pak a přesto zůstává tu skutečnost naší tělesné smrti, nejsou tu jen živí, ale i mrtví - jednou to budeme i my a teď jsou to ti, ke kterým nás právě i ta láska Kristovská váže. Jak se k nim a na ně vztahuje vzkříšení? Mohou vstát? Jak? V jakém těle?
Položíte-li, bratři a sestry, tu otázku nějakému faráři či teologovi takhle, počítejte s tím, že se trochu rozčertí. Jaká pošetilost!, zvolá nad tím apoštol Pavel. Kazatele evangelia, mě nevyjímaje, totiž dráždí, když lidé vidí podstatu a otázku celé věci jenom na té rovině technicko- biologické.
Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou? To přece nikdo neví a vědět ani nemůže a když se někdo tváří, že to ví, jsou to jenom spekulace a výmysly, které pravdu spíš zatemňují a uvádějí ji v posměch. Jaká pošetilost, takto spekulovat, jaká pošetilost chtít - anebo si dokonce myslet, že můžu mít - odpověď na otázku vzkříšení v rámci svých představ.
Apoštolu Pavlovi to ovšem nedá. I na tu pošetilou technicko-fyzikálně biologickou rovinu nakonec přistoupí. To je nesnáz přemýšlivých duchů, kteří vědí, že žádná pravověrná slova si nemůžou na pravdu jednou provždy dělat nárok, že slova jenom slouží sdílení. Přemýšlejí-li lidé takhle, byť by to bylo pošetilé, mají-li rozumět, není jiné cesty, než se pokoušet o odpověď na té samé rovině. A tak tu máme jakýsi výklad z biologie, který nás má ovšem ze všech podobných spekulací vyvést.
Pavel se jím snaží vést nás především k pokoře, k tomu abychom si uvědomili svoje meze a překvapivé tvůrčí možnosti boží, jejichž hranic nikdy nemůžeme dohlédnout.
Píše:
Jaká pošetilost! To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře.
A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. (v. 36-38)
Tedy: žádná květina - je-li zrovna semenáč - žádná pšenice nemůže vzejít bez semínka. Semínko má však jiné tělo, jiný tvar než květina, či klas obilí, který z něho vzejde. Tělo semínka musí zemřít, rozpadnout se, zmizet, aby vzešlo tělo květiny. Smrt původního tvaru je začátkem, předpokladem tvaru nového. Tak to vidíme v přírodě napořád. Je to běžný, "normální", a přece vždycky fascinující zázrak oživení, nepopsatelný zázrak povstání nových těl. A tvarů je úžasné množství, boží možnosti jsou nekonečné:
Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září. ( v. 39-41)
A teď - ví housenka, že umře a stane se motýlem? Ví zrníčko, že umře a stane se obilím? A co když - naznačuje apoštol - naše pomíjivé tělo je také takovým semínkem, které musí zemřít, aby z něho mohl vzejít úplně nový tvar, dnes nám nepředstavitelný? Co když naše pozemské putování je taky takové kuklení housenek, které ještě nic nevědí o létání? A teprve smrtí narostou nám křídla a my vzlétneme?
Kdo může říct, že to tak není? Kdo může říct, že nás nečeká něco nečekaného? Kdo může - je-li tahle překvapivá možnost už v přírodě okolo nás - tvrdit, že konec, který jistě přichází, je definitivní, že není možné překvapení, které přesáhne všechny naše představy?
Snad nikde, bratři a sestry, není biblické svědectví tak blízko dnes módnímu učení o převtělování duší jako právě zde. Ale je to skutečně jen "štrejchnutí", jen přiblížení, které s ním jinak nemá nic společného. Apoštol míří úplně jiným směrem, než že by se z nás mohl stát hroch nebo myš:
Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. (v. 42 ? 43)
Ty tři protiklady - pomíjitelné versus nepomíjitelné, v poníženosti a v slávě, v slabosti a v moci - nám ukazují jasně, že ve vzkříšení těla nejde o nějaké převtělování zas do čehosi živočišného, že nejde ani o nesmrtelnost duše, která bojuje proti tělu, a dokonce že nejde ani jen o oživení mrtvoly, o návrat do téže fyzické, předsmrtné existence.
Ten Pavlův výklad, bratři a sestry, totiž vůbec neříká, jak to bude, žádná teorie se z něho nedá odvodit. Pavel jím zdůrazňuje právě jen to, že v Božích možnostech je i to, co naprosto přesahuje naši představivost, co je úplně odlišné od toho, co si dokážeme myslet. Proto by bylo pošetilé uzavírat se ve svých obzorech, ať už tak, že kvůli tomu, že dovedeme evidovat jen svůj konec, prohlásíme ho za to poslední a definitivní, ale i tak, že budeme chtít svými představami nalajnovat i to, co by mělo být po smrti.
Jinde to Pavel napsal přímo: Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují. Věřit ve vzkříšení neznamená přijmout nějakou přesnou představu o tom, co a jak bude, ale nechat prostor pro dobré boží překvapení, zůstat v důvěře otevřený pro boží možnosti i navzdory svým odhadům; doufat i bez nároku, který by předepisoval jaká má ta budoucnost být.
A to se týká jak smrti, tak života. I života sboru. Proto jsem, bratři a sestry, přibral ještě ten závěrečný verš této kapitoly, do něhož celé přemýšlení o vzkříšení ústí: "A tak moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná."
Mějme na mysli, že to, co se ve sboru děje, je smysluplné a nadějné - né podle toho, jestli se tak naplňují naše představy, nebo jestli se nám daří zakonzervovat nějaký, podle nás dobrý, stav - ale podle toho, zda je to skutečně dílo Páně, zda je tu přítomná Kristovská láska a věrnost. Ta se jistě zúročí, i když třeba způsobem, který si vůbec nedovedeme představit a který náš sbor úplně promění. Důvěřujme vzkříšení, buďme proto otevření a vězme, že má smysl investovat se do toho, co je Boží. Amen.