kázání 18.9.2011; Lukáš 26 - 56; rodinné bohoslužby

Děcka, já tu mám dneska s sebou dva kolegy. Podívejte: (postavy Lukáše a Bohouše od Dity) ? Dita Šimková mi je vyrobila.
- VÍTE KDO TO JE? Lukáš + Theofil-Bohumil-Bohouš
- PAMATUJETE SI, KDO TI DVA BYLI A CO DĚLALI?
Lukáš byl asi doktor, byl věřící ? křesťan a Bohouš byl jeho přítel. I jeho vyprávění o Ježíši Kristu zaujalo, leccos o něm už slyšel, dokonce asi chodil na něco jako náboženství nebo do nedělní školy. Ale měl v tom trochu zmatek. A tak se Lukáš rozhodl, že mu ten Ježíšův příběh napíše, aby pořádně poznal, kdo Ježíš je a kým je pro nás.
První kousek, jak to celé začalo, mu už poslal.
- VÍTE O ČEM BYL? TO JSTE SI ASI VYPRÁVĚLI MINULOU NEDĚLI NA NEDĚLNÍ ŠKOLE? O Zachariášovi a Alžbětě
- KDO BYLI TI ZACHARIÁŠ A ALŽBĚTA?
Zachariáš byl kněz. Oba byli spravedliví, byli zbožní, žili podle všech přikázání. Ale měli jednu velkou potíž.
- VÍTE JAKOU?
Neměli děti. Vypadalo to, že celý ten jejich zbožný život nemá budoucnost. Byli už staří. Modlili se za to. Jenomže, když pak Zachariášovi boží posel oznámil, že se to stane, že se jim narodí syn Jan a že dokonce připraví příchod zaslíbené naděje pro celý svět, Zachariáš tomu nevěřil. Přišlo mu to nemožné. Ale posel to potvrdil: ?Ono se to stane, protože Bůh je věrný a milosrdný, ale ty, protože tomu vlastně nevěříš, o tom do té doby nebudeš schopen nikomu říct.? A tak se to stalo.
Bohouš si to asi přečetl a povídá Lukášovi:
- Lukáši, to chceš jako říct, že celá ta dobrá zpráva o Ježíšovi nezačíná u nás, že jo? Že to není odměna za naši zbožnost, ale veliký dar? Protože my, jako Zachariáš, sice často všechno plníme, ale vlastně už nic nečekáme, ani tomu moc nedůvěřujeme.?
- To si musíš už přebrat sám, Bohouši.?
- Dobře, ale připravení bychom být měli, Lukáši, né? Vždyť jsme o tom teď zpívali ?Připravujte cestu??.
- No, jak se to vezme, Bohouši.Ony ty naše přípravy mají jeden háček, víš.?
- A jaký?
- CO MYSLÍTE DĚCKA, JAKÝ MOHOU MÍT HÁČEK?
- CO TŘEBA, KDYŽ SE CHYSTÁTE S KAMARÁDY NA VÝLET NEBO NA HŘIŠTĚ A NAJEDNOU PŘIJDE MAMKA, ŽE JE TŘEBA VYKLIDIT MYČKA, NEBO ŽE MUSÍ RYCHLE ZAJET K BABIČCE A VY MÁTE POHLÍDAT MLADŠÍHO BRÁŠKU NEBO SESTŘIČKU? CHCE SE VÁM? JSTE NA TO PŘIPRAVENÍ? NEBO SE VZTEKÁTE?
- A CO KDYŽ BYCHOM TŘEBA TADY V KOSTELE NACVIČOVALI VÁNOČNÍ HRU. UŽ BY BYLO PŘED ŠTĚDRÝM DNEM A HLAVNÍ HEREC BY SI NAJEDNOU ZLOMIL NOHU A JÁ BYCH ZA VÁMI PŘIŠEL: ?HELE, BUDEŠ TO HRÁT TY,?.. . TO ZVLÁDNEŠ. BUDE TO SKVĚLÝ UVIDÍŠ.? ? CO MYSLÍTE, MOHLO BY TO DOPADNOUT DOBŘE? A PŘIJALI BYSTE TO? BÁLI BYSTE SE?
Ono totiž může být všechno jinak, než si představujeme. A tak se třeba chystáme na něco, co pak nebude třeba. A to je pak těžké přijmout něco, co vám ty vysněné plány může zhatit. Nebo zase přijmout něco, na co nejste připravení a zdá se vám, že na to nemáte, že to nemůže dopadnout dobře.
Lukáš to Bohoušovi nevysvětloval, ale napsal mu další pokračování: Tenhle příběh nebyl z kostela. Naopak byl z krajiny, která měla ke kostelu hodně daleko. A není ani o žádném knězi, faráři. Je o mladé dívce ? jmenovala se Marie a žila v malém městečku Nazaret. Byla zasnoubená.
- VÍTE, DĚCKA, CO TO JE?
Už si s mužem ? jmenoval se Josef ? slíbili, že se vezmou. A nejen oni mezi sebou, řekli to i rodičům a požádali je o svolení. Všichni to věděli, že budou mít brzy svatbu.
- CO MYSLÍTE, TĚŠILA SE NA NÍ MARIE?
Určitě. A také se chystala. Snila nejspíš o tom, jak si jí Josef povede z domu, možná už šila šaty, představovala si, jak krásné to s Josefem bude, co jí s ním všechno čeká.
Jenomže právě tehdy k ní přišel muž ? byl to boží posel, Gabriel a pozdravil jí: ?Buď zdráva, stala se ti velká milost, Pán s tebou.?
Marie se zarazila: Co to má znamenat? Jaká milost? Že by ta svatba? A co když ne? A co pak bude se svatbou? Lekla se a vůbec jí nebylo do smíchu.
Ale Gabriel pokračoval: ?Neboj se. Bůh je s tebou, má tě rád. Narodí se ti syn a dáš mu jméno Ježíš. A ten bude mocný. Bude to ten zachránce, o kterém mluvili proroci. Bude to boží syn. Všichni ho budou ctít.?
Marii to ale ještě víc zarazilo. Divila se: ?Jak by se mohlo stát. Vždyť máme s Josefem teprve před svatbou?? Mít děťátko před svatbou, na to se přece lidé dívají všelijak. To může být ostuda. Celou svatbu to může zhatit. Lidé dovedou mít zlé řeči. Jak by takhle mohlo začít něco velikého, svatého, co budou lidé ctít?!
Ale Gabriel jí odpověděl: ?Neboj se, stane se to, protože všechno nezáleží jen na tom, co jsme s to my nachystat. S tebou bude Bůh. On bude jednat. Proto tvoje dítě bude svaté. Ten jedinečný život, o kterém jsem ti řekl, bude jeho dílem. Díky Bohu se může stát i to, čemu my nedáváme šanci. Vzpomeň si na Alžbětu. Díky Bohu může být všechno jinak.?
Pro Marii to muselo být překvapení. A vůbec ne lehké. Asi měla obavy ? co tomu řeknou lidé, co tomu řekne Josef, co když pak žádná svatba nebude? Takhle si to určitě nepředstavovala. Ale nakonec řekla: ?Dobře, věřím přece, tak ať se mi tedy stane, jak to říkáš.? Spolehla se na jeho slovo, že i to, co vypadalo jako ostuda a risk, bude pro ni dobré.
Ale něco asi potřebovala ? potřebovala někoho, kdo v té důvěře bude s ní. A tak se hned vydala na cestu.
- VÍTE ZA KÝM ŠLA?
Za Alžbětou. Byla to její příbuzná a Gabriel o ní přece mluvil. A sotva k ní vešla, tak jí Alžběta moc potěšila. Řekla jí totiž: ?Ano, dobře jsi udělala, že jsi k tomu Gabrielovu slovu řekla svoje ano. Jsi šťastná žena, protože důvěřuješ, že se ti splní, co Bůh slíbil.? Alžběta to už věděla a radovala se proto s Marií.
A Marie měla takovou radost, že zpívala písničku o tom, jak je to skvělé, že je díky Bohu všechno jinak, že není všechno jenom tak, jak si to nachystáme a jak si to představujeme, že se díky Bohu dějí i věci, které bychom nečekali. V tom je totiž pro každého naděje. I pro toho, kdo ví, že na ni nemá. A právě tuhle naději Ježíšovo narození přináší a vyjadřuje.
A my si teď tu Mariinu písničku společně (i s Lukášem a Bohoušem) zazpíváme:
176 SV Má duše Boha velebí (627)

Pro dospělé:
Bratři a sestry,
přijde mi to víc než symbolické, že právě tenhle úryvek z Lukášova evangelia připadl díky rozvrhu pro nedělní školu na tuto neděli, kdy se budeme spolu s rodiči radovat z křtu pěti dětí.
Ne snad proto, že jde o předpověď narození a že by se tedy týkal hlavně novorozeňátek, dětí a mateřství či rodičovství. Souvislost vidím jinou. Lukáš své vyprávění píše jako počátek evangelia, dobré zprávy pro všechny. Chce příběhem přiblížit Bohoušovi, a nám všem - dalším Theofilům, odkud se tu ta naděje a záchrana, která je podstatou té dobré zprávy, vlastně bere; co stojí u zrodu Ježíše, v jehož jméno budeme křtít, a na čem je tedy založena i ta naděje, kterou s tím spojujeme.
Je dobré si spolu s Lukášem zase připomenout, jak je ten zrod nezachytitelný. Lukáš ho představuje jako škrt přes naše lidské rozpočty a přípravy. Mariina důvěra je v jeho příběhu přitakáním k tomu, že se naděje může naplnit jinak, než si to nachystala a než si to představuje, a že se může uskutečnit, i když tomu všechno protiřečí a sama pro to žádnou šanci nevidí. Přijme v tom podniku svojí roli jen proto, že pro ní to, co sama může a o čem je přesvědčena, není všechno.
Vzpomněl jsem si přitom, bratři a sestry na citát jednoho teologa. Jméno si už nevybavím a asi ho nebudu citovat doslova, ale říká, že jsme-li ještě přístupni a otevřeni pro důvěru a pro naději, pak je to jen díky mezerám v naší cílevědomosti a uvědomělosti, díky škvírám, které jsme ještě nezaplnili svými, třeba i zbožnými, představami, přípravami a budováním předpokladů, na které spoléháme a podle kterých se rozhodujeme, do čeho má a do čeho nemá cenu se pustit.
Víra v Krista Ježíše to je důvěra navzdory, důvěra, že tu nejsme jenom my se svými plány, předsevzetími, schopnostmi a úsilím, a jednou sebevědomými a jindy beznadějnými odhady, ale že je tu při díle také věrný Bůh a proto může být všechno jinak a dobře. Důvěřovat to je dát ve svém životě šanci něčemu víc, než jen sobě.
A proto věřím, že je pravdivé a má smysl něco tak nezajištěného jako je křest dětí. Stěží může někdo z nás garantovat, že se při nich ten život v Kristu naplní. To není v naší moci. A jsem rád, že jsem při rozhovorech před křtem slyšel, že to rodiče vědí. Když se jako Marie střízlivě podíváme, jaké předpoklady k tomu dáváme ? jako církev, jako sbor, já jako farář, vy jako rodiče, můžeme se jen nevěřícně jako ona ptát, jak se to může stát?
Jen tak, že to není pouze na nás, že je tu Duch svatý, Bůh, který jedná, zahrnuje milostí a zaběhané pořádky často staví na hlavu. Kdo se na to spolehne, ten může najít odvahu, aby k tomu řekl své ?ano?, aby se do toho pustil, i když to třeba nebude podle jeho představ a může se pak svobodně radovat ze života, ve kterém naštěstí není jen to, co jsme si nachystali. Amen.