čtení: Lukáš 12,35 - 40
text: Zjevení 3,20( 14 - 20 )
Sestry a bratři,
přemýšleli jste někdy o dveřích? Co vlastně představují? K čemu jsou? Co pro nás znamenají? Jak o nich mluvíme? Jaké představy s nimi máme spojené? Například: Dveře zamčené na sedm západů, zabedněné dveře, dveře dokořán, vstoupit do dveří, vyhodit ze dveří, stát mezi dveřmi, zabouchnout dveře před nosem, zůstat stát přede dveřmi, nepustit do dveří.
Dveře se otvírají a zavírají. To je jejich smysl. Někoho pustí, jiného ne. Otvírají nebo uzavírají přístup, prostor. Umožňují setkání, kontakt, nebo mu brání. Dveře oddělují, chrání, dávají nám možnost rozhodnout, kdo ? a zda vůbec někdo ? k nám může vejít a s kým se vidět a setkat nechceme.
Od dveří svého domova máme klíč. Můžeme je zamknout, schovat se za nimi. Jsou zárukou ? alespoň nějakou ? našeho soukromí, bezpečí a klidu.
Většinou bývají dveře zavřené. Alespoň ve městech, ale dnes asi i na vesnicích. Když jdete po městě nebo po domě, chodíte kolem zavřených dveří. Otevřou-li se, je to vlastně něco mimořádného, je to projev důvěry ? nejlépe ověřený kukátkem, domovním telefonem nebo pohledem skrz záclonu. Je třeba dávat si pozor, protože?kdo všechno se toulá po ulicích! Kdo všechno by mohl vejít! A co všechno by mohl způsobit! O co všechno bychom kvůli těm otevřeným dveřím mohli přijít! ? O klid, o svůj čas, o to, co jsme nashromáždili, co máme, a třeba i o svou dobrou pověst, a třeba i o život. Otevřenými dveřmi by nám mohlo utéct teplo. Hlídáme si zkrátka zavřené dveře. Máme proč. Je, co ztratit. A čím víc toho máme, tím víc bývá zámků, petlic, řetízků, alarmů?
A snad ještě víc si hlídáme klíče ode dveří. Zvlášť ty od domova. Hned tak někomu je nesvěříme. Vždyť to by pak do něj a tak i do našeho života mohl vstoupit, kdykoli by se mu zachtělo. To by pak i jemu patřil můj život, moje rodina, můj majetek, a vlastně i moje myšlenky, city, soukromí. Na to hned tak někdo právo nemá. I u těch nejbližších to jistíme alespoň klepáním.
Takže, co vlastně znamenají takové zavřené dveře?
Třeba ? mám co chránit, mám hodně, jsem bohatý a nikoho tu nepotřebuju. Kdybych otevřel, mohl bych jen zchudnout. Mohl bych jen o něco přijít. Nebo ? mám co schovávat. Mám svoji představu o tom, jak mě mají druzí vidět. Chci si jí udržet, chci jí mít pod kontrolou. O žádného svědka svého života nestojím. Mohl by mě jen ohrozit. Nebo ? mám hodně práce, mám svoje plány, svůj program. Nerušte mě! Nechci, aby mě od toho, co jsem si naplánoval, kdokoli zdržoval. Každé vyrušení mě jen o něco připraví. Vím sám, co je pro mě nejlepší. Žádná návštěva mi nic víc nemůže přinést.
Zkrátka co mám a co znám to je pro mne a podle mne všechno. Nic víc už nečekám. Není co. Jde jen o to, abych si to své uchránil, abych na to měl dost času, aby tu nikdo nepřekážel.
Já vím, pokud by byla řeč jenom o těch konkrétních dveřích od baráku, tak je to trochu přetažené. Ale ona i ta kniha Zjevení mluví o dveřích v trochu přeneseném, symbolickém, obrazném smyslu. Jde o uzavřenost života, víry, společenství ? jde o sebespokojenost, která má za to, že jí už nikdo nemůže nic kloudného dát.
Právě to stalo církvi ? tedy sboru ? v Laodikeji. Měli tam pocit, že je jejich sbor dost dobrý, že už se vypracovali k určitému duchovnímu či mravnímu bohatství; že si s tím, co mají vystačí, že už nemají, od koho by co přijímali. Že to ani nepotřebují. Zkrátka zavřené dveře. A bylo jim za nimi docela dobře.
A pak dostali ten dopis: Je u vás pusto. Ta vaše vlažnost, to vaše sebeuspokojení, které vypadají tak vyrovnaně a zbožně, jsou nechutné. Je mi z vás na zvracení. Ve skutečnosti za těmi zavřenými dveřmi nic kloudného nemáte. To vaše domnělé bohatství je jen jedna velká ubohost. Ta vaše vyrovnaná spokojenost, s kterou si vystačíte, není nic jiného než bohapustá pýcha a veliká iluze. Ani nevíte, co všechno vám schází. Vy tu svoji ubohost ani nevidíte.
To je tvrdý dopis. Nejtvrdší z těch, které tu ve Zjevení čteme. A přitom nešlo o žádné očividné modlářství, o žádnou do nebe volající nestoudnost, mravní poklesky nebo falešné učení a úchylkářství. Jen o ty zavřené dveře. Jen o tu sebespokojenost, která má za to, že jí už nikdo nemůže nic nového a potřebného přinést a dát. Že nic od nikoho nepotřebuje, že si vystačí sama.
To musela být hodně studená sprcha! To musí s člověkem, není-li už úplně zabedněný, pěkně otřást, anebo ho to může taky pěkně naštvat. Jen si vezměte, kdybychom takový dopis dostali my, novoměstský sbor. To by bylo pozdvižení. Uměli bychom ho vůbec vzít jinak, než jako zlý útok, než jako projev nepřátelství a zlé vůle?
A vidíte, ona ho kniha Zjevení představuje jako projev boží lásky: ?Já kárám a trestám ty, které miluji?? Ta ostrá kritika, ta otevřeně pojmenovaná prázdnota, to je pomoc, to je podaná ruka, nabídnutá šance záchrany. Samozřejmě, že žít s věčným pocitem nedostatečnosti by bylo k nežití. To by bylo tak pro psychiatra. Ale žít v mylném sebevědomí, to je ještě horší. To nejenže jsou na tom člověk nebo společenství stejně ? stejně ubozí, ale nemohou ani nic přijmout, protože mají za to, že si vystačí. A to je osudové.
Protože ten, který je svědek pravý a věrný, počátek všeho stvoření, život sám, ten se do té uzavřenosti ? za ty zavřené dveře - nevejde. Ten stojí před nimi. Toho nelze mít, vlastnit, učinit ho součástí sebe sama, své víry, své církve. Nelze si ho v té uzavřenosti ani nachystat jako vánoční ozdoby nebo cukroví. Ten bude vždycky mimo, vždycky to bude ten, kdo přichází zvenčí. Jako v tom vánočním vyprávění, které teď máme před sebou. A tu velikou radost ze setkání s ním mohou asi, jak je to v tom vyprávění, prožít jen ti, kdo z toho svého vyjdou ? jako ti mudrci, jako ti pastýři, nebo kdo alespoň otevřou dveře, protože jim došlo, že si nevystačí sami. On totiž stojí přede dveřmi a tluče.
A to je zvláštní, bratři a sestry. Vždyť on by přece mohl vejít sám. On má klíče od všech domů, domovů a dveří. I od hrobu a smrti. Tak to právě v knize Zjevení můžeme číst jen o pár řádek dřív. Ale on čeká a tluče, klepe, nevlamuje se dovnitř proti naší vůli, bez našeho svolení. Ctí naše soukromí, respektuje naši svobodu. Jde mu právě o náš svobodný souhlas, o to, abychom mu otevřeli sami.
Nejspíš proto, že se tu nejedná o pravdu, kterou lze druhému natlouct do hlavy, že nejde ani o žádnou pravověrnou čistotu, kterou je třeba kontrolovat jako v románu Georgie Orwela ?1984? všudypřítomným dohledem velkého oka, a nejde ani o nějakou poslušnost z povinnosti nebo ze strachu. Jde tu právě o setkání, o vztah důvěry, který jinak než dobrovolně a ve svobodě vzniknout nemůže. Jde o společenství, o sdílení, o společnou večeři, ne o kontrolu nebo inventuru. Skrze to klepání, které se dovolává našeho svolení, máme šanci to poznat. A to je velice důležité, možná nejdůležitější.
Protože ty dveře je možné zavírat také proto, že si uvědomujeme, jak mizerní jsme hostitelé, že nemáme co nabídnout, že bude vidět všechen nepořádek, co v sobě a mezi sebou máme,
že na vizitaci nejme připravení ? zkrátka ze strachu, či bláhové naděje, že co zůstane skryto, to se neprovalí.
Tedy znovu - nejde o kontrolu. Těmi otevřenými dveřmi nevstoupí slídil, drbna od vedle, nebo inkvizitor, ale přítel, ten, kdo opravdu chce být s námi. Není třeba se bát. Ať jsme hostitelé, jací chceme, večeře, hostina bude. Přichází ten, kdo ji připravil. To my jsme hosté u jeho stolu. To nás ta otevřenost obohatí. Amen.
/podle P.Juna/