kázání 20.11.2006, Skutky 9,1-31, rodinné bohoslužby

čtení: Galatským 1,10 - 16
text: Skutky 9,1 - 31
Bratři a sestry,
chci z toho biblického vyprávění o proměně Saula, které jsme s dětmi sledovali, zdůraznit čtyři věci.
Zaprvé ? ta proměna má v sobě zvláštní napětí. Zahrnuje v sobě protiklady ? osvícení i oslepnutí, světlo i temnotu, naději nového života i dotek smrti. Je to jako rub a líc jedné a téže věci. Obojí patří k sobě. Snad je to zpráva pro nás: Když člověku opravdu svitne, nejdřív se mu zatmí a neví kudy dál. Chceme-li přijmout boží osvícení jako zdroj nového života a naděje, je asi třeba přijmout je i s tím, že nejdřív se jeví jako hrob všech nadějí, že nejdřív nás uvede do zmatku a sami budeme v koncích. Saul po tři dny nic neviděl, nic nejedl a nepil. Snad máme odtud slyšet: Vzkříšení není věc záhrobí, vzkříšení po třech dnech souvisí právě s takovýmhle přerodem. Naděje z Boha je vždycky překvapení, které se děje navzdory našim odhadům.
Zadruhé ? musím znovu obdivovat otevřenost s jakou bible píše o jedné z největších autorit církve své doby a křesťanství vůbec. Bez jakýchkoli snah omlouvat Saulovu minulost. Vylíčí ho jako likvidátora církve, který jedná z vlastní iniciativy a nad rámec svých povinností. A on se k tomu pak sám v epištolách přiznává. Sebevražedná upřímnost, řekneme dnes a raději mlčíme nebo bagatelizujeme selhání, abychom nekompromitovali církev a víru. Jenomže ona právě ta upřímnost dosvědčuje podstatu víry mnohem víc než ta iluze svatosti. Teprve když si naprosto otevřeně připustíme, jací jsme, vynikne ten div, že se ke slovu dostává také něco jiného, že je tu opravdu při díle Bůh. Víra není náš výkon. Nerodí se z obdivu k lidské dokonalosti, rodí se z údivu nad tím, co je při nás možné navzdory tomu, jací jsme. Sláva Páně osvítí a jen tak je možné nabrat nový směr.
Zatřetí ? této víře odpovídá nejenom vděčnost, která si nezakládá na vlastních kvalitách, ale také otevřenost, která je s to přijmout něco tak absurdního jako, že by se aktivní udavač mohl stát božím nástrojem, apoštolem a bratrem. To je hodně těžké. Protože to neznamená, jenom to teoreticky připustit. To znamená dát druhým, navzdory špatným zkušenostem důvěru. A to je obrovské riziko. Opatrnost je na místě. Ale těch, kdo na sebe díky Bohu to riziko vezmou a odváží se toho nerozumu důvěry navzdory špatným zkušenostem, je zapotřebí jako soli. Bez božího bláznovství by dveře zabouchnuté minulými křivdami zůstaly nepřekonatelné.
A začtvrté ? výsledek té obrovské změny, která se se Saulem stala je vlastně z lidského pohledu dost tragický. Z toho, kdo měl určité postavení, disponoval rozsáhlými pravomocemi a za nímž stály duchovní i světské autority se stává štvanec, kterému jde o život. A snad jediný přínos jeho konverze je v tom, že teď má okolo sebe společenství bratří, stejně bezbranných jako on, kteří ovšem jeho ohrožení přijímají jako svoje vlastní. Tahle síla vzájemnosti, kterou probouzí Kristus, ho teď chrání. A ono se ukazuje, že je to síla, na kterou se člověk může spolehnout. Na jejím základě církev roste vnitřně i navenek. Amen.