kázání 21. 5. 2006, Lk 22.54-62

rodinné bohoslužby - povídání s dětmi
Ahoj děti,
dneska možná odhalíme tajemství, proč se v Jeruzalémě (to je město) jeden kostel jmenuje u kokrhajícího kohouta.
Ale nejdřív se vás na něco zeptám ? stalo se vám někdy, že jste plakaly? Jo? A proč ? bylo to protože vám někdo ublížil nebo protože jste něco provedly??A jestli jste provedli něco nepěkného, (zalhali někomu nebo někoho podvedli), co vás vede k tomu, abyste toho litovali ? strach z výprasku, strach, že vám to ten druhý oplatí nebo spíš, když vidíte, jak to třeba maminku nebo kamaráda mrzí?
Já vám dnes budu vyprávět o Ježíšovi a Petrovi. Ježíše těsně před velikonoci zatkla vojenská hlídka. Vojáci ho svázali a vedli jako zvíře na řetěžu. A co myslíte, že dělali učedníci, když Ježíše spoutali a vedli? ? představte si to. Třeba kamaráda ? zkrátka někoho komu věříte , kdo je pro vás důležitý a ví spoustu věcí a pomůže vám a najednou za ním přijde horda velkých kluků a někam ho vleče, odvádí. Co byste udělali?
Učedníky přemohl strach, rozprchli se?nedokázali se vyrovnat s tím, že byl Ježíš v nebezpečí. Ale jeden z nich, Petr se jmenoval, neutekl. Zpovzdálí sledoval skupinku vojáků, která vedla Ježíše. S odstupem se za nimi statečně plížil, schovával se. A možná se snažil naplnit aspoň trošku to, že Ježíšovi slíbil věrnost, že zůstane s ním, i když se mu třeba nebude dařit, když mu bude zle. Jenže Ježíš už tenkrát věděl, že Petr slibuje moc. Že to nesplní. Věděl, že Petr sice říká: nikdy Tě neopustím, kdyby od Tebe všichni odpadli, já ne..ale, že to nedovede naplnit ? tak jak nám to četla Johanka.
Ježíše teď dovedli do veleknězova domu, kde ho budou vyslýchat. Petr v sobě našel tolik odvahy, že šel za nimi až na nádvoří ? na velký dvůr, kde bylo i v noci pár lidí ? sluhové a stráže a nevíme kdo ještě. Petr se vmísil mezi ně. Hořel tam oheň, protože to bylo v noci a bylo chladno. A kdo mohl, tak se přišel ohřát a popovídat si. I Petr si dodal odvahy a přisedl si mezi ně. U ohně se vždycky povídalo a teď byla nejnovější zpráva o tom, že Ježíše zatkli. A jak mluvili, tak Petr se otočil tváří k ohni a jedna služka si ho všimla. Poznala ho a řekla: Tenhle byl také s Ježíšem! Možná to ani nemyslela zle, možná byla zvědavá, jestli jim Petr nepoví ještě něco zajímavého o tom zatýkání. Jenže Petr dostal strach, docela zapomněl na to, že Ježíšovi říkal: nikdy tě neopustím. A řekl: Vůbec toho člověka neznám. A takhle ho poprvé zapřel. Úplně jako kdybyste řekli ? tak toho kamaráda, kterého odvlekli ? to není můj kamarád, ten pro mě už není, toho neznám.
A představte si, že za chvíli poznal Petra jako učedníka zase někdo jiný a řekl mu: Ty jsi také jeden z těch učedníků: A Petr měl pořád strach a odpověděl: Nejsem. Asi se bál, aby se mu nestalo to, co udělali Ježíšovi. A chtěl vypadat před lidmi dobře. A když už bylo k ránu, někdo ho uviděl a řekl: I tenhle byl určitě s tím Ježíšem, co ho sem v noci dovedli spoutaného. A Petr řekl: vůbec nevím o čem to?a do toho se ozvalo kykyryký: a zakokrhal kohout. vycházelo slunce a začínal nový den. Petr si vzpomněl na to co mu Ježíš předpověděl. Ježíš věděl o nebezpečích, která na Petra čekají. Věděl o zapření, dokonce i o tom zakokrhání kohouta. Vždyť mu řekl, co nám Johanka také četla: Petře, ještě se ani kohout neozve a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš. Petr vyšel ven a hořce se rozplakal. Plakal sám nad sebou a nad svou ubohostí, ale taky nad tím, že možná zhoršil utrpení svého Pána. Ale taky plakal nad tím a to je zvláštní, že mu Ježíš dal novou možnost. Ježíš mu totiž taky večer řekl: já jsem za tebe prosil, aby Tvá víra neselhala. A ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.
To je taková zvláštní věc, na kterou si můžeme vzpomenout i my. A nejen když pláčeme. Nejen když někoho zapřeme, ale i když mu ublížíme jinak a litujeme toho, nemáme zavřenou cestu ani k Bohu ani k tomu, komu jsme ublížili. Třeba ke kamarádovi, od kterého se odvrátíme. První velký krok na cestě z toho zlého je lítost. Že si uvědomíme, že jsme to udělat nechtěli a že pro příště to může být jinak. Petrovi to bylo líto a proto mohl začít byl dobrý začátek, (aby byl posilou pro své bratry)
Tak a teď už nechám na vás, abyste domyslely, proč se ten kostel v Jeruzalémě jmenuje u kokrhajícího kohouta?.Zazpíváme si písničku 688

kázání Lk 22.54-62
Milí přátelé v Kristu,
co si asi Petr myslel, když mu Ježíš řekl, že se za jeho víru bude přimlouvat? Nic se o tom nedovídáme. Zato si evangelisté dávají práci, aby Petra popsali jako horlivého učedníka. Učedníka slibujícího věrnost až za hrob. Ani uvěznění ani nebezpečí smrti ho nezastraší a nezastaví. ?Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt?. Tak málo se známe! Tak moc mluvíme a možná i tak málo jsme ochotni vyjevit své slabosti a strachy. A jak umíme být patetičtí a vyjadřovat odhodlání. Zatímco se Ježíš probojovává k odvaze jít cestou kříže, kterou mu určil jeho Otec, Petr má podle svých slov kuráže za oba.
Pak Ježíše zatknou a odvedou do veleknězova domu. A Petr stále statečný, zřejmě jako jediný z učedníků - o ostatních nic nečteme, jde zpovzdálí za Ježíšem. Stále má svého Pána před sebou, i když spoutaného. Nedere se sice do veleknězova domu jako svědek obhajoby, ale nebojí se zůstat uvnitř nádvoří, kde právě zapálují oheň a sesedli se okolo. I on přisedá. A když mu plameny ozářily tvář, jedna pozorná služka oslovila spolusedící: Tenhle byl také s ním! Poprvé se Šimon ohrazuje: Vůbec ho neznám. Nepřiznává se ke svému Pánu, o kterém vyznal, že je Mesiáš. Zůstává sedět, neutíká jako malý kluk, nevzdává to, snad chce být stále Ježíši nablízku. Zakrátko jej spatřil někdo jiný: Ty jsi také z nich! Nejsem, odpovídá Petr a říká tím: Nejsem už ani sám sebou, protože kus své vlastní minulosti a přítomnosti odmítám. To bylo podruhé.
Když uplynula hodina, tvrdil zase někdo: I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje! A tu Petr zapírá i svůj původ ? vůbec nevím, o čem mluvíš! A ještě než to stačí doříct, kohout kokrhá.
Milé shromáždění, zapření už z Petrova života nikdo nevymaže. Jsou tací, kteří by ho odsoudili, možná i my? Ne ale Ježíš Kristus. Ten se k němu obrací s pohledem upřeným. Nečteme o žádných výčitkách ani kárání. Jen tenhle pohled Petrovi připomene ? Šimone Petře, Moniko, Terezko, Natálko, Davídku, zástupně vy rodičové a kmotři, i vy bratři a sestry neznal jsem vás líp, než vy sami sebe?
Šimon Petr nahlíží svojí slabost. Uvědomuje si důsledky toho co učinil a svůj život vidí v novém světle. A taky to, že není pilířem, na němž stojí Boží království. Ani my nejsme takovými sloupy. I my podléháme pokušení vystačit si sami se sebou, se svým odhodláním a mnozí pak končíme u vlastního pudu sebezáchovy.
I když pro Petrův příběh je slovo o konci nepřípadné. Zbořily se mu sliby a předsevzetí, vlastní slova, odhodlání se dočista scvrklo, když vyšel z nádvoří. Zůstala mu ale v uších znít slova jeho Pána, který ho zná a který za jeho víru prosí.
Teprve teď, když poznává, že síla a pevnost není z něj, se může stát Petr skálou a posilou pro své bratry.
modlitba: Pane, leckdy nám nejde o život ani o omezení svobody a přesto se k Tobě nepřiznáváme. Prosíme, odpusť nám to, a dej nám sílu nezapírat a svědčit. Amen
píseň s kytarou Svítá 382

křestní promluva
Milí rodičové a kmotři, bratři a sestry,
v předkřestních rozhovorech jsme ohledávali, co křest pro každého z vás - rodičů a kmotrů znamená. Nejčastěji začátek vztahu k Bohu, začátek cesty víry, okamžik přijetí do sboru potažmo církve, přihlášení ke křesťanství, chvíle, kdy si zakouším Boží sklonění, Boží lásku, ze které žiju?
Četli jsme dnes o Petrově zapření ? na první poslech se tahle pašijní epizoda moc ke křtu nehodí. Šimon Petr není neochvějný vyznavač, jak by se u pořádného křesťana čekalo, naopak - zapírá. Spíš se klepe jak osika, když odpovídá na zkoumající dotazy těch ve dvoře. Ale v Petrově příběhu zaznělo přece něco se křtem souvisejícího.
Každý člověk má své slabiny, říkáme tomu hřích, ale to slovo neslyšíme rádi ? jenže i největší mužové víry jako Abram, Jákob, Mojžíš a David - a právě oni selhali? U Petra bylo slabým místem jeho vysoké mínění o sobě samém, neviděl se v pravém světle. Když se ale stalo, že zapřel kus své minulosti a přítomnosti, že zapřel kus sebe sama, totiž vztah k Ježíši, tehdy nahlédl sám sebe pravdivě. A tehdy si vzpomněl na nadějeplné slovo Ježíše: Ale já jsem za tebe prosil, aby tvá víra nezahynula.
Milí rodičové a kmotři, stejně jako Petrovu zapření předcházejí Ježíšova slova, tak i našim životům předchází takové milostivé jednání, které Bůh stvrdil ve svém synu. Ve všelijakých životních situacích ? radostných i svízelných se můžeme vracet k téhle svátostné chvíli a rozpomenout se na to, že Bůh nás zná a křtem zpečetil svou lásku k nám.