čtení: 1.Jan 1,5 ? 10
vyprávění podle: 2.Samuelova 18 - 19,9

- VYPRÁVĚLI JSTE SI TAKÉ O DAVIDOVĚ SYNOVI? O KTERÉM?
- A CO TEN UDĚLAL?
Vlastně podobně jako David zatoužil po něčem, co měl druhý ? po otcově moci. A také žádné meze pro tu touhu neviděl. Postavil se proti tatínkovi, nechal se provolat za krále a s vojskem pak tatínka pronásledoval.

- STALO SE VÁM DĚCKA, ŽE BY SE PROTI VÁM NĚKDO TAKHLE BLÍZKY ? DOBRÝ KAMARÁD NEBO BRÁŠKA ? POSTAVIL? ŽE BYSTE SE TŘEBA POPRALI?
- JAK TO DOPADLO? KDO VYHRÁL?
- A JAK VÁM BYLO, KDYŽ JSTE VYHRÁLI?
- MĚLI JSTE Z TOHO VÍTĚZSTVÍ RADOST?
- NEBYLO VÁM LÍTO TOHO KAMARÁDSTVÍ
- ŠLO TO SPRAVIT? A BYLO TO SNADNÉ?

On je každý spor spíš smutný. Snadno se při něm něco zničí, snadno někoho raníte. A někdy se to pak vůbec nedá spravit a někdy to, i když byste chtěli nemůže skončit dobře. Tak to bylo i s Davidem a Absolónem.

Absolón pronásledoval tatínka s velkým vojskem. Ale i k Davidovi se na jeho útěku shromáždilo dost věrných, takže měl také velké vojsko. Bylo jasné, že nastane bitva. Smutná bitva, vždyť proti sobě stojí tatínek se synem a lidé, kteří byli bratři z jednoho božího lidu. David za sebe nechtěl nechat bojovat jenom druhé, chtěl jít s nimi. Ale oni mu to rozmluvili: ?Nejde o hrdinství, ty jsi král, když padneš, je celá bitva prohraná. Teď nám víc pomůžeš, když zůstaneš tady.?
David je poslechl, ale než vyšli do bitvy, požádal svého vojevůdce Joaba a ostatní vojáky: ?S mým synem Absolónem jednejte kvůli mně šetrně.? I když se proti němu postavil, měl ho rád a možná také věděl, že na tom, jaký syn je, nese sám vinu.
Došlo k boji. Byla to hrozná bratrovražedná bitva. A padlých bylo mnoho. Absolonovo vojsko prohrávalo. On sám prchal na mezku. Chtěl se ukrýt u posvátného stromu. Místo na Pána Boha spoléhal na to, že ho ten strom ochrání. Jenomže on se mu stal pastí. Uvízl totiž v jeho větvích a zůstal tam viset.
Jeden Davidův voják to uviděl a hned s tou zprávou běžel k vojevůdci Joabovi. ?A proč jsi ho nezabil? Odměna by tě neminula.?, ptal se Joab. Ale ten muž se bránil: ?Za žádnou odměnu bych to neudělal. Je to přece králův syn a sám jsi slyšel, co David říkal ? abychom s ním jednali šetrně.?
Ale Joab toho nedbal. Vzal kopí a sám Absolona na stromě probodl. Bylo to hrozné, jenomže starý vojevůdce věděl, že jinak ta strašná bitva a zabíjení neskončí. Každá bitva je hrozná a i když si to David přál, dobře skončit nemůže. Žádný posvátný strom nemohl Absolona ochránit. Mohla ho ochránit láska jeho otce. Ale proti té se právě postavil.
Kdo čekal, že si David oddechne a bude slavit vítězství, ten je vedle. David se zhrozil, propukl v pláč, byl úplně zoufalý a naříkal: ?Kéž bych umřel místo tebe, Absolóne, synu můj.?
Všichni to slyšeli. Žádná radost z vítězství se nekonala. Všichni se vraceli domů a spíš se styděli, jako kdyby z té bitvy utekli. Bylo jasné ? tohle žádná výhra není.

- CO MYSLÍTE, BYLO TO DOBŘE?
No bylo i nebylo ? když skončí bratrství nebo přátelství, i kdybyste přitom zvítězili, žádná výhra to opravdu není. A smrt teprve není důvodem k oslavě. Jenomže ti vojáci, co Davida bránili, mu přece byli věrní a nasazovali za něj dokonce vlastní životy. A teď by se za to ještě měli stydět?!
Vojevůdce Joab to nevydržel a zasáhl. Vešel k Davidovi a rázně mu domlouval: ?Zahanbuješ ty, kdo ti zachránili život! Pláčeš, jako kdyby ti byl milejší ten, kdo tě nenávidí, než ti, co jsou ti věrní! Naříkáš, jako kdyby ti, co za tebe nasadili život, nebyli ničím, jako kdybys byl radši, kdyby oni zahynuli a Absolón zůstal naživu. Jestli teď nevyjdeš ven a nebudeš vlídný ke svým služebníkům, zničíš všechnu věrnost a to bude horší, než co tě doposud potkalo.?
Davidovi to došlo. Vstal, vyšel ven a postavil se k bráně, kde králové soudili. Všichni zase viděli, že mají svého krále, že je s nimi. Že jsou pro něj jeho lidem. A šli k němu.
Nejspíš to pro nikoho nebylo lehké, ale protože poznali, že ani jejich vítězství, ani jejich smutek není všechno, mohli začít znovu.

148 SV Kdo na kolenou klečí

Bratři a sestry,
Jsou situace, které si nevybíráme, ani je nechceme a přesto se jim nemůžeme vyhnout. Zrežírují je jiní. Ne že by na nich byl člověk úplně bez viny, ani David nebyl. Ale sám ji prostě změnit nemůže. Nejde už o ideální řešení. Jde spíš o to, co ještě vůbec člověk dělat může. A odpovědi nebývají vůbec jednoduché.
Davidův ohled na Absolona, který ho pronásleduje, vypadá sice příkladně. Jako by tu přímo přicházela ke slovu Ježíšova výzva o lásce k nepřátelům. Potíž je ovšem v tom, že by její cenu platili krvavou tvář. Kde je ovšem záruka, že se nezvrtne v cynický pragmatismus? Kdybychom měli jako děti v nedělní škole před očima souvislosti, viděli bychom, že to je právě Joabova slabina. Z jeho dalších činů běhá člověku mráz po zádech.
Oproti tomu působí Davidův žal ? jakkoli iracionální ? lidsky. I lidskost ale, když pomine, jak víceznačná je naše odpovědnost, může být bezohledná. Může popírat a ničit svoje základy ? věrnost, solidaritu, oběť. A tak nakonec člověk možná spíš proti své vůli a bez pocitu, jak se se vším dobře vyrovnal zachraňuje situaci. Žádným hrdinům se tu hold rozhodně nevzdává. Vítězně se nikdo netváří. A v tom je právě asi naděje.
Slavit vítězství v bratrovražedném boji, by bylo osudové. Někdy opravdu vyhrát nejde a je dobře, když to tak člověk umí přijmout. Ale snadné to není. To znamená přiznat svou vinu, přiznat si, že ani vlastní dobrá vůle a lidskost všechno nezachrání, a přitom se nepropadnout do marnosti, které je už všechno jedno. Je to asi nad lidské síly, ale věřím, že nám k tomu boží milost dává svobodu. V jejím světle si člověk nemusí hrát na hrdinu a přesto nemusí ztratit naději, nemusí si nalhávat, že všechno zvládl, a proto z toho zlého může vyjít. Amen.