Milé sestry, milí bratři.

Dnes je čtvrtá neděle adventní. Končí čekání. Přichází Kristus. Přichází Beránek Boží, který snímá hřích světa (J 1,29).

Základem kázání je perikopa staré církve, připadající na tuto neděli – je to text z evangelia podle Jana, z první kapitoly, verše 19-28. Perikopa popisuje vystoupení Jana Křtitele (přečíst):

Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte. Jan ukazuje na Krista. Jan, který křtí vodou, ukazuje na Krista, který křtí Duchem. Voda a Duch.

Uprostřed je Kristus. On stojí uprostřed nás. Je nás hodně. Jsme lid. Různé životy, a přitom podobné. Uprostřed nás stojí Beránek. Kristus.

Je nás hodně. Vidíte to taky? Již tenkrát přišly zástupy... celý Jeruzalém i Judsko (Mt 3,5). Jsme prostý lid, vždycky to tak bylo.

I proto k nám Vánoce promlouvají. Protože Betlém je prostý, i cesta k němu je prostá. Rozumíme té řeči. Narození je naděje. Dítě je z lidí. Dítě je od Boha. Dítě je požehnané. Dítě je Bůh. Je to zázrak. Pokloňme se. Dítě ponese naději. Bůh nás zachrání. Bůh nám přeje svobodu. Cenou za svobodu je utrpení. Immanuel je s námi v utrpení.  Rozumíme té řeči.

Proto se v Adventu chvějeme. Silou té prostoty…

Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte. Jan ukazuje na Krista. Jan, který křtí vodou, ukazuje na Krista, který křtí Duchem.

Koho vy neznáte. Koho my… neznáme! My Krista neznáme. Neznáme? Jak to? My přeci Krista známe, co nám to povídáš! Jane! My ho vyznáváme, my ho kážeme, my posloucháme jeho slovo, my se k němu modlíme, my se o něm učíme. Čteme si o něm - my ho máme dávno ´přečteného´!

Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte, říká Jan. Proto se o Vánocích chvějeme - údivem a bázní. Údivem před svatostí. Bázní před Božím majestátem. Údivem a bázní před neznámem!

Jan ukazuje na Krista. Kdo je Kristus? Ježíš sám říká, kdo je. Dává nám takové vizitky. Všechny jsou nadepsané stejně: JÁ JSEM! (vzal jsem si s sebou na kazatelnu sedm vizitek, všechny jsou nadepsané JÁ JSEM)

(třeba hned ta první…) JÁ JSEM chléb života. Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. (J6,34)

Jeden člověk mi povídá: Faráři, to jsou hezké řeči… ale z řečí se nenajíte!

(já) Promýšlím to –  ten chléb života... kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Aha, takže nejde o kručení v žaludku. Nejde o okoralý jazyk. Tohle je jiný hlad, a jiná žízeň... Hlad ducha? Náš duch tu lační a prahne?… Kriste, kdo jsi?

Mám to tak já? Lační a prahne můj duch? Umírá můj duch? Možná… ale možná taky ne… nevím… každý to má jinak a každý sám ví nejlíp… Tak kdo jsi?

A ten člověk zase: Faráři, mluv srozumitelně... no tak! To je tvůj úkol!

(já) Zase mi to v hlavě šrotuje. Když nechám stranou teologii, když pominu výklady, interpretace, dogmata a věrouku. Když zapomenu na úřad a tradice. Když si odmyslím náboženství. Když jenom stojím vedle svého bližního. Vedle (!) něho, ne proti němu. Člověk vedle člověka. Co máme společného? Na čem se shodneme?

Teď. Jsem tu s tím chlapem sám. Opravdu stojíme vedle sebe. On praví: Víš, faráři, takovej je život. A já pravím: Jo, to máte pravdu.

(já) A myšlenky se zase probouzejí a vylézají z děr: On žije svůj život a já žiju zase svůj. Máme různou zkušenost. Přesto – ta jeho (zkušenost) se s tou mojí někde protnou: Člověk se narodí. Člověk poznává, jak to v životě chodí. Člověk dostane příležitost, někdy to ale neplatí. Člověk trpí a člověk se raduje… ovšem porce utrpení a porce radosti je u každého jiná. Člověk dostává.. a může dávat… a ztrácí. Člověku je na vrcholu sil (někdy to ale neplatí) a pak mu síly ubývají. Člověk zemře.

Poté on praví: Víš, faráři, já na žádný duchy nejsem. Vy ježíšologové mi jdete dost na nervy, to ti říkám upřímně. Po smrti nic není, to vím jistě. Musíš se ohánět tady na zemi, buď máš štěstí, nebo smůlu. O tom to všechno je. Takovej je život, faráři, to řekni tam u vás v kostele, ať ovečky slyšej taky něco pravdivýho.

(já) Přestávám o něm přemýšlet – raději ho poslouchám. Mám dojem, že za jeho sebejistými slovy slyším takové tiché šumění, takové chvění. Je to úzkost? Bolest ducha? Nenasycený hlad touhy a její palčivá žízeň? Nevím... Kriste, kdo jsi?

Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Napiješ-li se mé vody, nebudeš žíznit navěky. Moje voda se v tobě stane pramenem! Budeš pramenit k věčnému životu. (J4,14 – parafrázováno)

(další vizitky) Já jsem dveře pro ovce. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J10,9)

(já) Kriste, co tím chceš říct? Že jsi únikový východ? Pro ty, kdo z něčeho utíkají? Že jsi azyláč pro bezdomovce? Noclehárna - otevřeno ve dne v noci?

Jaké dveře? Nějakej postranní vchod pro VIP? Pro protekce? Pro ty, kdo si to vždycky uměj nějak zařídit? Aby se nemuseli tlačit ve frontě, stát na lístky, lézt přes zeď, když bodygardi zamknou vchod? … Kriste, kdo jsi?

Zase se tu ochomejtá ten člověk: Faráři, mluv srozumitelně, srozumitelně o Kristu. To je tvůj úkol.    

Stojíme vedle sebe v jakési tlačenici a on praví: Víš, faráři, já nechci být ovce, žít ve stádu a běžet, kam mi řeknou. A já pravím: To chápu, já taky ne.

Říkám si, že on (nejspíš) chce být sám sebou... že chce být odpovědný – odpovídat za svůj život. Jistě rád pomůže, (nejspíš) není sobec...

Skočil mi do myšlenek. Začalo z něj padat příkoří a hořkost: 

Víš, faráři, až potkáš v životě tolik podvodníků a hajzlů, kolik jsem jich potkal já, taky budeš přemejšlet, komu otevřeš a komu ne. Nejhorší je, když tě někdo podrazí. Když někomu věříš a on tě zklame. Naučíš se nevěřit nikomu. Postavíš si zeď a za ní si žiješ svůj život. Ty to nechceš, ale co ti zbejvá. Abys věděl, že taky čtu, faráři: Masaryk říkal ´žij pod zorným úhlem věčnosti´ (nebo tak nějak), jako aby ses nemusel stydět před Bohem. To je hezký, ale není to pravda. Žij, dokud žiješ, ať užiješ, co můžeš. To je pravda!    

Rychlá vzpomínka, ze svatební cesty. Zloději nám ukradli všechny peníze. Tloukli jsme na různé dveře. Odpověď byla všude podobná: Chápeme, rádi bychom půjčili, nemůžeme, obraťte se támhle na ty, ti vám půjčí. Nakonec nám půjčil stařičký pan farář na katolické faře: Chvála Kristu, jste dneska už třetí, vím, že mi nic nevrátíte, ale co mám s vámi dělat… Kriste, kdo jsi?

Já jsem dveře pro ovce. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

(poslední vizitka) Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (J11,25)

(já) Přemýšlím, jestli někde budeme žít po smrti… jestli obživneme. Kriste, ty nejsi šarlatán. Nepřišel jsi proto, aby sis z nás střílel. Abys nám vyprávěl, že můžeme žít pořád. Že smrt je jen iluze, že smrt se nám jen zdá. Z toho už jsme vyrostli… Kdo jsi?

A je tu zas, ten chlap… Faráři, mluv srozumitelně. A mluv taky přiměřeně… našemu poznání a době, ve které žijeme. To je tvůj úkol.    

Sedli jsme si vedle sebe ve vlaku, já a můj bližní. On praví: Víš, faráři, mně nevadí, že umřu, s tím jsem smířenej. Já nechci žít zbytečnej život, o to mi jde. A já pravím: Vzkříšení!

(já) On chce žít. Protože nežije, jen přežívá a živoří. Chce ožít, tedy obnovit, co zemřelo. Chce žít život, který není zbytečný. Který má smysl. Nejspíš rozumí, co to znamená žít ve smyslu. Jinak by po takovém životě netoužil. Chce žít věčný život, ovšem nemyslí tím život bez konce, ale život, který se dotkne věčnosti. Chce žít život, který se dobře naplní. Věčnost je teď. Respektive tehdy, když člověk opravdu žije!

Krajina za oknem ubíhala. On pravil: Za chvíli budu vystupovat…Víš, faráři, já bych rád takhle žil, ale já na to nemám. Vždycky jsem si říkal (jsem realista), dělej jen to, na co máš. Drž se svého kopyta. Ale udělal jsem si z toho jeden závěr, totiž, že… nejde o mě! Nejde o to, co si o mně kdo myslí nebo jak před lidmi vypadám. Nejde o to, jestli tu budu čtyřicet let, nebo osmdesát. Nejde nakonec ani o to, jestli se do toho nebe dostanu, nebo nedostanu. Ti Jehovisti jsou opravdu k smíchu, jak si myslí, že je v nebi jen 144 000 míst (Zj 14,3), jak se snaží, tlačí se v té frontě… to musejí taky předbíhat, je to tak? Možná po sobě šlapou, vytahují nějaké průkazky, podbízejí se… Jak říkám, udělal jsem jeden závěr: nejde o mě, ale o ty druhý. Dobrý , faráři, ne?

Chtělo se mi smát se. Měl jsem ohromnou, krásnou radost. Vevnitř jsem se smál, navenek jsem ale jenom zabručel: Jo, docela dobrý…

Amen