Kázání 24.1.2021 - Ondřej Ruml

Kázání na text Lk 19,11-27 Proto řekl: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: ‚Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.‘ Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: ‚Nechceme tohoto člověka za krále!‘ Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.‘ Řekl mu: ‚Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.‘ Přišel druhý a řekl: ‚Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.‘ Řekl mu: ‚Ty vládni nad pěti městy!‘ Přišel další a řekl: ‚Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovánu v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.‘ Řekne mu: ‚Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem.‘ Své družině pak řekl: ‚Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!‘ Řekli mu: ‚Pane, už má deset.‘ Pravím vám: ‚Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.  Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.‘

Tato Lukášova verze známého podobenství o hřivnách je tak trochu skrytá hřivna – málo se čte, nekáže se na ni. Lukáš evangelista vánočního pastorále, citlivý autor se zvláštním ohledem na ženy a cizince tu najednou do toho jasného a docela přímočarého podobenství zamíchá politiku; takže už nejde jen o to, že se máme snažit s tím, co máme svěřené, nakládat moudře, podnikavě, abychom nakonec podle toho byli odměněni. Už nejde jen o to, že kdo kam směřuje - kdo žije ve strachu, ten možná v místě vzbuzujícím strach skončí. Ale končí to pobíjením nepřátel, kteří se pokusili o vzpouru proti svému vladaři, vypráví se o intrikách a vrcholí to vražděním ve stylu různých her o trůny, nejen soukromou a sebezpytnou výzvou, jaké že mám hřivny a co s nimi dělám (nebo nedělám).

Ježíš tady podobenství o hřivnách a vzpouře proti králi v líčení evangelia podle Lukáše vypráví těsně před vstupem do Jeruzaléma, ve chvíli, kdy učedníkům hlavou běží – teď už to praskne, teď Ježíš odhalí svou pravou identitu a ujme se vlády, nebo aspoň začne povstání – a naši zemi konečně očistíme od okupantů a učiníme ji zase velikou – Ježíš na hrad a do chrámu! Do takového očekávání Ježíš vypráví příběh o hřivnách, do něhož se politika otiskuje, ale ve kterém je řeč o nepřítomném králi…

Jeden muž vznešeného rodu se vydal do daleké země, aby si odtamtud přinesl královskou korunu. Je to příběh z dob, kdy cestování na delší vzdálenosti bylo na měsíce a spíš roky. Kdy se králové nechávali ustanovit (či aspoň potvrdit) od silnějších a mocnějších v centrech světové moci. A prý se to opravdu stávalo. Už Herodes Veliký a později jeho syn Herodes Archelaus si jeli do Říma pro světské požehnání své vlády nad Izraelem (či jeho části). Herodes, později zvaný Veliký snad tu cestu vykonal roku 40 před Vánocemi, jeho syn potom v roce 4 za života Krista.

Tedy ta situace, že král si odjede kamsi daleko pro korunu, cesta je to dlouhá a na jejím konci nejistý výsledek, nebyla neznámá. Svým služebníkům tedy logicky před svým odjezdem rozdělí část svého majetku, aby s tím hospodařili. Ale důraz tady není na tom, že mají podnikavě nakládat s tím, co mají, ale že mají věrně počítat s tím, že se jejich pán, majitel hřiven z té daleké cesty vrátí a že se vrátí jako král a vládce. Jako ten, kdo si to své vyžádá a vezme si to zpět. Že se mu země mezitím nevzbouří, k čemuž není zase tak daleko, jak čteme také v tomto Ježíšově politickém podobenství. Jde v něm ponejvíc o věrnost králi, který odjel a nikdo neví, jestli se jako král ještě kdy vrátí.

Protože o to taky jde. Ta doby byla nestabilní a tohle se stávalo. Co když římský císař dá spíš na poselstvo vzbouřenců. Co když se špatně vyspí, co když se mu nebude pretendent trůnu líbit, co když druhá nabídka bude lákavější – to se pak král už domů nevrátí, nebo nevrátí alespoň jako král. I to se mohlo stát - Herodes Veliký se tehdy potvrzen vrátil domů a stal se významným ač dosti kontroverzním a krutým králem. Jeho syn Archelaus byl naopak pominut a poslán do vyhnanství.

Pán z podobenství si toho při svém výletu musí být vědom. A jeho služebníci taky. Neví, jestli se ještě vrátí, jestli bude komu co vracet a komu skládat účty. To je to, oč v tomto podobenství podle Lukáše jde. Nejen o to, zda služebníci hospodařili, pouštěli do světa, ale taky o to, zda hospodařili s vědomím, že to někomu patří, že jemu jsou věrní, že jemu to předají. A ta jeho otázka po jeho návratu nezní jen – kolik jste mi vydělali, ale „kolik jsi uzavřel obchodů?“ Totiž kolikrát jste během té doby, co jsem byl pryč, uzavřeli obchod mým jménem? Kolikrát jste připomínali jakoukoli transakcí to, že jednáte v mém jménu. Kolikrát jste dosvědčili, že sloužíte mně a nikomu jinému?!

Problém toho třetího služebníka není tak jen v tom, že nic nedělá. Ale jak chápe situaci, jak nechce riskovat, když ví, že je okolí nepřátelsky nastavené vůči jeho pánovi, a navíc se s ním asi ani nechtěl ztotožnit. Ve svém pánovi vlastně vidí zloděje, když mu řekne, že bere, co mu nepatří. Kolik takových od té doby bylo, i mezi lidmi označovanými za věřící, takovou tendenci v sobě máme každý. Počkat až se to přežene, až bude jasné, kdo vyhraje. Služebníkova obojakost a nevěrnost pokroutila i jeho vnímání svého pána a v konečném důsledku nevidí pána ale jakousi jeho karikaturu.

V textu jde především nikoli o to, kolik vydělali, ale zda vůbec hospodařili. Klíčová myšlenka podobenství je, zda byli věrní, nikoli nakolik byli úspěšní. Nakonec právě věrnost, nikoli úspěch pán hodnotí. To, co pro něj má hodnotu, je věrnost nejen ke svěřeným hřivnám, ale i věrnost jemu uprostřed nepřátelského světa. Klíčové bylo, že služebníci se za svého nepřítomného pána nestyděli a s tím, co jim dal, veřejně hospodařili, uzavírali obchody vedené v zemských knihách, u notářů a v daňové evidenci. Tím prokazovali věrnost svému pánu. Ta tendence vždy hodnotit spíš úspěch a výsledky, než cestu k nim, ta je odvěká, ale tady jde o něco jiného – jde o věrnost, o to, komu žiju, na co čekám, komu patřím.

Ten obraz z politiky mě vede k obrazu rytířů střežících svěřené. Město či vesnici pro svého pána. Rytířů, kteří vědí, komu složili slib věrosti a komu jsou za všech okolností věrní. Svému pánu, tomu, který nosí právem korunu třebas trnovou, jemu jsou věrní, i když mnozí říkají – je mrtev a už nepřijde. Ale oni (a ony) věří a spravují to své svěřené a nic a nikdo je z té jejich služby neodvede. Ti se dočkají...

Pane Ježíši, víš, že s naší věrností to není vždy jisté, že je toho v tomto světě tolik, co ji nabourává a atakuje – probouzej v nás, prosíme stále důvěru, že když jsme se ti dali do služeb, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. Amen.

Ať Bůh žehná tvým rukám, aby dokázaly držet a přesto se nestaly pouty, aby uměly rozdávat bez počítání, aby v nich bydlela síla těšit a pozvedat. Ať Bůh žehná tvým očím, aby vnímaly člověka v nouzi, aby viděly i to co je neviditelné, aby dokázaly zahlédnout smysl věcí kolem, aby se druzí pod jejich pohledem cítili dobře. Ať Bůh žehná tvým uším, aby byly uzavřené pro zlé, aby nepřeslechly pravdu, byť nepříjemnou, aby i v hluku slyšely hlas jemný a tichý... Ať Bůh žehná tvým ústům, aby z nich nevycházelo nic, co zraní a ničí, aby mluvila léčivá slova, aby zachovala co je důvěrné, aby svědčila o Bohu. Ať Bůh žehná tvému dechu — srdci a duši, aby darovaly teplo, aby byly plné slitování a odpuštění, aby dokázaly sdílet smutek i radost, aby byly příbytkem Božího ducha. Amen