kázání 25.12.2006, Lk 2,1 - 16

čtení: Genesis 2,22 ? 3,8
Vánoční poselství evangelia přečtu podle
Lukáše 2,1 - 16

Sestry a bratři,
obrázek, ke kterému pastýři došli, známe. Viděli jsme ho už mnohokrát. V těchto dnech asi na řadě pohlednic a vánočních pozdravů, které jsme dostali: žena, nebo ještě spíš dívka se sklání nad nemluvnětem a při nich stojí muž, který v té situaci možná působí trochu neohrabaně, všichni tři v chlévě.
Zpracování bývá různé, ale ze všech těch obrázků dýchá něha. Lidové koledy ji pak rozehrávají tak bohatě, až mě to, přiznám se, dráždí. Ale ona k dnešnímu svátku nepochybně patří. Dýchá už z biblického vyprávění o Ježíšově narození. A z mnoha dějů v dalším Ježíšově životě. A nejen to ? začínali jsme dnes osmým žalmem, který vzdává chválu Bohu, neboť ?z úst nemluvňátek a těch, jenž prsí požívají, mocně dokazuje svou sílu?. Ta něha opravdu k Bohu náleží, je to jeho síla, je to něha boží.
Ale to není jediný tón vánočního příběhu, Ježíšova příběhu. Ten, třebaže poněkud syrově, něhyplný obrázek z betlémského chléva je zasazený do ryze politického příběhu: císař Augustus potřebuje peníze a tak vyhlásí daňový soupis obyvatelstva, aby je mohl důsledněji vybírat ve všech koutech obrovské říše. Nastává úřední tlačenice, ve které lidskost často přichází zkrátka. To jsou kulisy, ve kterých se ta něha odehrává. A i to, co vzápětí následuje, jsou dramatické osudy politických uprchlíků. Král Herodes vidí od začátku v tom narozeném dítěti konkurenta své moci, kterého je třeba zlikvidovat. Rodiče s ním musejí utíkat.
To jsou okolnosti, ve kterých se děje ta vánoční něha, která září jako hvězda v temnotách. To není jenom sentimentalita sváteční chvíle. To není změkčilost, to je něco pevného, něco, co se děje navzdory všem okolnostem, to je síla, která odolává lidské neurvalosti a zvůli nemocných mocí. To je vzpoura proti lhostejnosti, do které nás tlačí náročnost života, ve kterém se prohání úřední šiml a lidé jsou jen figurky na šachovnici ekonomických zájmů. To je protest proti nelidskosti lidského světa, který se snaží uniknout své zranitelnosti, být něčím víc, dostat se výš. A Bůh jde proti tomu proudu, opačným směrem. Je malý, je níž, je dole. Jako my.
Ano, ta něha, to je především věrnost člověku, tomu lidskému v nás. Je to sdílení, sdílení toho křehkého, zranitelného?co si každý neseme v sobě, ale málokdy to pustíme ke slovu, málokdy to necháme odhalené, protože nechceme být vydáni napospas, protože nechceme být zranitelní.
Včera jsme, sestry a bratři, slavili Štědrý den. V kalendáři je ovšem u toho dne ještě něco víc než přívlastek ?štědrý?, dvě jména: Adam a Eva. Už od nepaměti. Nevěnujeme tomu pozornost. Je to jedna z těch samozřejmostí, u kterých jsme si zvykli, že nevíme, co znamenají. Podobně jako strojíme vánoční stromeček a ani vlastně nevíme proč a kde se tu vzal. A ono to spolu přitom všechno souvisí.
Vánoční stromeček je původně vlastně divadelní rekvizita z toho příběhu o Adamovi a Evě, který se v kostele o vánocích připomínal. Tak jako jsme si ho připomněli včera s dětmi. Na jednu stranu se věšelo jablko, jako symbol toho rajského plodu, jímž si člověk způsobil zlo, na druhou se jako protiklad věšela hostie, symbol Krista, který z toho zla vysvobozuje. Ten protiklad vyjadřuje tu radost velikou, kterou dnes slavíme a něha v ní hraje tak podstatnou roli.
Jen se na to podívejme zblízka:
Adam a Eva, tedy lidé, nechtějí být odkázáni na důvěru. Nestačí jim. Nechali si nakukat, že to je jen šidítko. Chtějí vědět, chtějí znát dobré i zlé a díky tomu vědění být pány situace, být jako Bůh. A oči se jim skutečně otevřou. Poznají, že jsou nazí. To byli i dřív a nestyděli se. Jenomže tam, kde chce být člověk jako Bůh, kde odložil důvěru a chce být pánem situace, tam je najednou ta odhalenost ohrožující, tam je třeba ji skrýt. A ráj končí.
A kdybychom četli dál, poznali bychom, co to obnáší - končí i sounáležitost, ve které byli ti dva jedno tělo. Už nejsou spolu, už stojí proti sobě. Každý hájí jenom sám sebe, schovává se za druhého. Už není možné být ani sám sebou. Člověk se potřebuje přepásat, zahalit, schovat, skrýt. Před druhým, před Bohem i sám před sebou. Protože jeho lidství je křehké, zranitelné, bolavé. Dřív s ním vydržel i bez obalu, ale teď ve světě bez důvěry by se nahý cítil jako nahý v trní. Už to kvůli němu zkrátka nejde.
A Bůh se v betlémské něze najednou staví po bok té naší odhalené zranitelnosti, té křehkosti a vydanosti, před kterou utíkáme, kterou se snažíme skrýt. Staví se nám v ní po bok, protože v ní je také naše lidskost a drží se jí navzdory všemu. A tím vrací zpátky do hry všechno, co jsme kvůli tomu útěku obětovali. Ráj se opět otvírá ? jak budeme zpívat v krásné vánoční písničce.
My jsme se rozhodli: ?budeme jako bohové?, a lidskost na to doplácí, hyne na úbytě.
Bůh se rozhodl ?budu jako vy?, abyste ve své křehké lidskosti už nikdy nebyli sami, abyste se jí nemuseli bát, abyste se od ní neodvrátili, abyste jí nemuseli skrývat, abyste ji definitivně nepoztráceli. Ve mně ji vždycky potkáte. Ve mně v ní budete mít spojence, ve mně se k ní budete moct vracet, znovu ji objevovat, znovu poznávat její sílu a krásu, která si vás získá. Ve mně, když jí - přes všechno vaše snažení ji skrýt - bolestně pocítíte, když vás přece jenom na vašem útěku dohoní, budete mít druha do nepohody, který ani před tou bolestí neuteče.
Bůh se v té betlémské něze dává všanc, abychom nemuseli narážet jenom na svoje skořápky, na svoje ochranné zdi a sebeospravedlňující lži naší hry na bohy. A pevně na tom trvá navzdory všemu i navzdory smrti.
Takovou cestu záchrany a obnovy ráje si zvolil. Ani v ní se něhy nezříká. Uprostřed všech, kteří slibují ráj na zemi a jejich svatý cíl jim pak dovoluje šoupat s lidmi jako s figurkami na šachovnici, on na tuhle hru, byť třeba i pobožné, manipulace nepřistoupil. S nikým nešoupá, s nikým nemanipuluje. To se raději sám nechá vyšoupnout ? za dveře, do chléva nebo na kříž. Sází do té hry sám sebe, aby nás ustrašené přesvědčil, že není třeba se bát, že ani naši slabost a vinu nevyužije a o svobodu nás nepřipraví. Dává nám prožít bezpečí, aby nás pro tu něžnost, pro naši lidskost získal, abychom se jí odvážili, třeba i navzdory okolnostem. Nebudeme v tom přece sami, Bůh je v tom s námi. A jen si dobře všimněte, kolik radosti to přináší. Amen.