Bohoslužby, 25. 12. 2012, V. Hrouda

Čtení: J 1,1-14

Kázání: J 1, 1-14

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. ⁸Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

-----------------------------------------------------------

A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly!

Milé sestry, milí bratři,

na tomto verši z Janova evangelia bych chtěl založit následující kázání. Širším základem je však celý Janův Prolog. Dnes jsme Prolog již slyšeli – v úvodu bohoslužeb, v prvním čtení. Na počátku bylo Slovo, to Slovo Bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh… A tak dále.

Tomu slovu ´Prolog´ je docela dobře rozumět, nemusíme být řečtináři. Slyšíme v tom úvod, vstup, něco, co předznamenává celý spis. Prolog je česky předmluva.

A hned to začíná být zajímavé! Jan napsal evangelium jako poslední ze čtyř evangelistů. Dal však svému podání jiný začátek než jeho předchůdci! Matouš a Lukáš uvedli Ježíše příběhem – vyprávějí, jak se Ježíš narodil. Jan začal básní!

Janův Prolog je takový hutný filosofický a teologický text. Je ovšem tak vybroušený, že mu může rozumět každý! V tom je jeho největší síla!

Jan tedy formuluje podstatu hned na začátku: Bůh se stal na čas člověkem, aby lidem otevřel cestu k záchraně! V tomto smyslu je Janův Prolog klasický vánoční text, i když se v něm nemluví o Betlémě, o Marii nebo o andělích.

Přál bych si (podobně jako Jan), aby dnešnímu vánočnímu kázání rozuměl každý. Chce to strukturu! Něčeho se přidržet, abychom se orientovali. Co třeba číslo čtyři, čtyřka! Takové čtyři malé úvahy o vánočním světle – proč ne, máme čtyři svíčky na adventním věnci, jsou čtyři evangelisté…

Před tím ještě doporučení pro nás všechny: zůstaňme s tím světlem pěkně při zemi! Nechtějme hned všechno naplno osvítit, to je takový moderní nešvar – halogeny, reflektory, kilowatthodiny energie. Bojíme se tmy? Tma je přeci taky důležitá… ve tmě se dobře spí, ve tmě jsou vidět hvězdy, z noci se rodí den. A není jenom tma a světlo, je taky přísvit, šero, stín, soumrak, svítání. Není zkrátka všechno černobílé, a v evangeliu už vůbec ne!

Nuže, první úvaha. Nazval bych ji: Světlo je dobré! I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy (Gn 1,3-4)…

Úplně na začátku Bůh na světě rozsvítil! To znamená, že chtěl rozdíl, odlišení.

A už je to zase zajímavé! Ten rozdíl není jen tak ledajaký rozdíl – něco jako černá tma a bílá tma, totéž v bledě modrém. Je to rozdíl v kvalitě: světlo je něco úplně jiného než tma. Světlo je totiž dobré! Říká nám to už naše zkušenost: jsme bytosti denní, máme rádi slunce, světlo ohně, chceme vidět kolem sebe. To všechno je dobré…

I biblická symbolika dává světlu kladnou a temnotám zápornou hodnotu. Jeden příklad z Listu Efezským (5,8): Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Takže v Bibli najdeme spíše kontrast, dualizmus světla a tmy. U Jana je to velmi zřetelné.

Můžeme jít ještě o krok dál: My lidé do toho vstupujeme jaksi osobně! Mezi ty póly zla a dobra. Mezi tmu a světlo. Nezůstáváme nezúčastněnými pozorovateli. Jsme tím silovým polem vtaženi, jako živí účastníci života. Věřím, že původně toužíme po tom dobrém pólu! Že jsme přitahováni světlem, že k němu inklinujeme. Nechceme tmu. Chceme světlo!

To světlo nás taky orientuje. Vzpomeňme na Jeníčka a Mařenku v Perníkové chaloupce… jak Jeníček vyleze na strom a hledá světýlko!

Dobrému dáváme přednost před zlým, alespoň většinou. Víme, že to neplatí schematicky, výjimky potvrzují pravidlo. Tomu tíhnutí k dobrému (ke světlu), se říká morálka. Immanuel Kant to nazýval mravním zákonem.

Ale neodbíhejme: ve tmě svítí světlo a to je dobré! Pro nás to znamená, že není všechno stejné, jednolité, neprůhledné a děsivé. Už není všechno jedno, teď na něčem záleží! Záleží na tom, zda se zorientuji ke světlu nebo od světla. Záleží na tom, čemu dám přednost, jak se budu rozhodovat a pro co budu žít. Logos znamená, že v životě o něco jde!

Druhá svíčka na adventním věnci, druhá úvaha. Tu bych nazval: Je tu pravé Světlo! To je rovnou citace z Prologu (J1,9). Tím pravým světlem je Ježíš! On sám to o sobě později říká: Já jsem světlo světa! (J 8,12)

Ježíš je pravé světlo! To je něco víc než jen dobro, mravní vzor nebo orientační bod v životě. Ta pravost, původnost, ta sláva, které se o Vánocích divíme, tu vyjádřil nejlépe právě Jan: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.

Slovo (tedy Logos)! A Život! A Světlo! To jsou slova, kterými tu Jan vyjadřuje Boha. Všechna se prolínají a spojují do jedné pravdy. Tahle pravda byla člověku zjevena… zjevena v Kristu!

Pravda, která byla člověku zjevena… to zní tajemně! Zjevení znamená, že to je pro nás! Že tu pravdu o Bohu můžeme vidět, slyšet a žít... skrze Krista, skrze člověka narozeného z matky. Zjevení znamená, že Bůh (který je Logos, Život a Světlo) přišel k nám! Tak, jak to zaslíbil skrze proroky. Jako Služebník, jako proutek z pařezu Jišajova, na kterém spočine duch Hospodinův (Iz 11,1-2). Zjevení znamená, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, jak slyšíme v Prologu. Smysl sám se vtělil. Otec přišel jako Syn! To jsou Vánoce!

Třetí svíčka na adventním věnci, třetí úvaha. Tu bych nazval: Světlo jako svoboda a soud! Ježíš učil zástupy: Když někde rozsvítí lampu, nestaví ji přeci pod nádobu, ale na svícen. (Mt 5,15)! To je pro nás: my máme taky svítit. Ale i Krista si představuji jako hořící pochodeň, která je ze všech stran dobře vidět.  

Tahle úvaha je ale spíš o člověku. Já, nebo vy, prostě… člověk v kuželu světla. Nakousl jsem to už na začátku kázání:

Kde je světlo, tam je člověk taky za sebe. Osobně. Nemůže se jenom schovat. Najednou jsem to já sám, kdo stojí někde pod světlem, v pološeru, v polostínu, někde na hraně tmy. Už nemůžu být nezúčastněným pozorovatelem. Žiju, a tak jsem účastníkem! Účastníkem svobody světla, tak nějak bych to asi nazval! Jsem v silovém poli světla a tmy, a to na mě působí. Ale nenutí mě k ničemu, netlačí, netáhne mě ani na jednu stranu.

Můžu se rozhodnout, proto mluvím o svobodě! Chci se stáhnout do stínu, nebo mám udělat krůček do světla? Co to, Bože, všechno znamená?

Jan 3,19: Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo… Čtu dneska hodně z Jana, to jste poznali. Tohle je zvláštní obraz Božího soudu. Bůh nesoudí jako lidský soudce, podle paragrafů, na základě obvinění, dokazováním. Bůh postaví do života lampu, to Světlo světa, Krista! A nechá na člověku, ať se rozhodne. Rozhodni se sám, jak chceš být souzen. Světlo můžeš milovat i nenávidět! Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět…

Musím říct, že mě z toho jímá závrať. Takže i tohle jsou Vánoce! Nic jednoduchého… protože pravá svoboda není nic jednoduchého! Neustálá volba, osobní odpovědnost, někdy i zápas, odříkání a nebezpečí.

Nedá se nic dělat, evangelium (ani to vánoční) není žádná romantika!  

Čtvrtá svíčka na adventním věnci, čtvrtá úvaha. Jmenuje se: Tma nemůže! To je ten základní verš, na který kážu: To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila! Kraličtí říkají, že tmy to světlo neobsáhly. Tma nemůže… protože tma je jenom tam, kde není světlo. Jenomže Světlo JE! Světlo je od počátku. To světlo svítí! Jistě a spolehlivě! Čeho se to pořád bojíme! 

Letos jsem si znovu naplno uvědomil, jaká je ve Vánocích jistota. Ujistil mě Jan:

Logos je tu! Září… přímo v centru bytí! Jako plamen, jako pochodeň, jako věčná louče. A člověk tomu může rozumět! Tohle je opravdová radost! Krása! Je to tu a my, každý kdo tu sedíme, tomu můžeme rozumět! Je to pro nás! Můžeme najít svoje ztracené sebevědomí...  že jsem člověk a že mám jméno! Můžeme žít dobrý život! Můžeme se vrátit k Bohu, protože jsme se možná ztratili! Nemusíme se bát o budoucnost a nemusíme být v životě ustrašení! Máme přeci mocného Zastánce! Jsme milováni! Přitom zůstáváme svobodní! Láska a svoboda – jedna bez druhé přeci nemohou být! Nakonec i tohle dává smysl! Jaká to je úleva! Logos je tu, přímo v centru bytí!

Logos je Smysl! Dobrý základ světa! Ručí za něj sám jeho autor. Bůh, který svým Duchem vdechl člověku život! Bůh, který sytí všechen život dobrem, který život obnovuje a naplňuje! Pán, který si nás zamiloval, i přes to všechno, co mezi námi už bylo a ještě bude!

Ano, jistě… tma i nadále bude, protože kdyby nebyla, člověk by nemohl volit. Bez tmy bychom ztratili svobodu. Tma je, ale tma nemůže!

Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly!

To je základní naděje Vánoc. To je naděje našeho života!  

Amen