kázání 25.12.2014 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 25. 12. 2014, V. Hrouda

Čtení: J 1, 1-14

Kázání: Lk 2,1-19

                     

Milé sestry, milí bratři,

na Boží hod vánoční se v církvi tradičně čte Lukášovo vyprávění o Ježíšově narození. Na tento text budu kázat i dnes. Lk 2, 1-19:

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom.

Ta poslední věta mě zaujala. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. (L 2,19) To, že se Marie zarazila, že jí to všechno nešlo na rozum, že byla možná v rozpacích, ale snažila se v těch divech nějak vyznat… to je nám nejspíš blízké a rozumíme tomu.

Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. To je meditativní verš. Vánoční bohoslužby by se mohly nést v jeho ozvěně a v jeho duchu.

Marie byla prostá dívka (alespoň si ji tak představujeme). Pozdější církevní mudrování o jejím panenství, neposkvrněném početí či nanebevstoupení by ji nejspíš vylekalo. Pokusím se proto co nejméně mudrovat. Pokusím se udržet v obyčejnosti. Obyčejnost totiž přijímá věci neobyčejné a zázračné. Pokusím se zůstat na udusané hlíně, ve vůni a ve zvířecím teple maštale. Pokusím se udržet v obraze z naší vánoční tradice.

PŘEKLÁDAT - NEPŘEKLÁDAT

V jeslích leží právě narozené dítě. Je zavinuté v plenkách. Marie a Josef jsou s ním. Přicházejí pastýři, aby jim vyřídili vzkaz od anděla: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. (L 2,11)

Všichni, kdo pastýře v tu chvíli poslouchali, tak užasli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. V řeckém originále je ´chápala´ (συνετηρει) a ´uvažovala v srdci´ (συμβαλλουσα εν τη καρδια αυτης). Srdce je i v kralické Bibli. Marii tedy leželo na srdci a běželo hlavou, že porodila Pána, Mesiáše a Spasitele.

Vánoce srdce a Vánoce rozumu. Letošní Vánoce. Teď. Udusaná hlína přítomného času, jeho vůně a jeho zvířecí teplo.

Srdce a rozum. Srdce tu vánoční novinu nepřekládá.

Srdce se raduje z narození Spasitele. Čistě a jednoduše. Nic nekomplikuje. S důvěrou přijímá. Plní se touhou potkat se s Pánem, miluje.

Srdce nepotřebuje rozebírat a porovnávat dva vánoční texty, které v Bibli máme. Matoušovu reportáž a Lukášovu reportáž. Ani jeden z evangelistů u porodu nebyl.

Srdce nezná teologii. Přesto ví, kdo je Spasitel. Ten, kdo mě zachrání. Já záchranu potřebuju, protože klesám. Moje srdce je obtíženo břemenem a břemeno je těžké. (Mt 11,28) Potřebuju, aby mě pozdvihl, aby mě postavil na nohy. Sám to nedokážu. Bolesti je moc. Má tisíc podob. Je ve mně i všude kolem.

Nejenom já, také oni záchranu potřebují. Jejich srdce je obtíženo břemeny. Potřebují, aby je pozdvihl, sami to nedokážou…

Srdce cítí svou bezmoc a volá o pomoc toho, který má moc. Srdce se raduje, protože spása je tu!

Srdce a rozum. Rozum – ten potřebuje vánoční novině rozumět.

Naše mysl ´nahlíží a chápe´, co se stalo, jako ´nahlížela a chápala´ mysl Mariina. Náš rozum chce vědět, kdo je Spasitel. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. Rozum se namáhá, aby si tu andělskou zprávu nějak přeložil.

Co to znamená? Je to dítě Bůh? Jak může být člověk Bůh a Bůh člověk? Je to nadpřirozené? Co je spása od Boha ve dvacátém prvním století? Nejsou Vánoce opravdu jen šou a byznys v sentimentálním koloritu? Nejsme už opravdu někde jinde? Po záchraně možná občas toužíme, když je nám zle nebo když si nevíme rady. Ale voláme Spasitele? Nevede nás moderní rozum spíše k tomu, že pomoc je v člověku, v odborníkovi, v nějaké instituci? Nebo že si musíme pomoci sami?

SPASITEL V ROCE 2014, ROZVAŽUJME O TOM…

Srdce se raduje a rozum chápe. Srdce Vánoce nepřekládá, rozum Vánoce překládá. Rozum překládá do našich termínů, do našich slov, výrazů, obrazů, do naší zkušenosti.

Dnes se vám narodil Spasitel - pokusím se o takový překlad. Rozvažovat o spasení dnešním rozumem. Přitom zůstat na udusané hlíně, ve vůni a ve zvířecím teple...

Najdeme dnes člověka vykořeněného, odtrženého od smyslu svého života? Najdeme dnes člověka pyšně emancipovaného, který se domnívá, že svět je jenom hmota, na kterou má jakési logické právo? Najdeme dnes člověka zmateného, zbloudilého, ztraceného ve své vnitřní prázdnotě nebo zdánlivé sebejistotě? Najdeme dnes člověka odumřelého, vlastně duchem mrtvého? Rozvažujme o tom...

I dnes člověk odumírá a bloudí. Proč? Otupěl snad ve své spiritualitě? Má méně ducha? Ví vůbec o hlubině? Je s ní ve spojení skrze bolest, touhu či úzkost? Uvědomuje si svou slabost a vinu? Připustí si bezmoc? Vnímá prázdnotu a plnost? Je někdy dole a jindy nahoře? A touží po úlevě? Prosí o vysvobození z utrpení? Sní o svobodě? Potřebuje spásu neboli záchranu ducha? Volá o pomoc? Rozvažujme o tom... 

I dnes člověk o pomoc volá. Ale skutečně ji očekává? A od koho? Někdo od skřítků, jiný od andělů. Jeden spoléhá na věštění z karet, druhý se harmonizuje s přírodou nebo rovnou s celým vesmírem. Ocitli jsme se na duchovním trhu. Prodavači nabízejí nejhlubší pravdu, spolehlivou cestu, nejstarší učení. Ale jak se pozná pravost? Rozvažujme o tom...

I dnes člověk pravost a pravdu potřebuje. Ale očekává ji od Boha? Není Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův dávno mrtev? Jak by mohl, vždyť dává život! I největší skeptik život dostal. Nezemřela spíše radost z obdarování? Radost z nového života? Vždyť bereme, a bereme plnými hrstmi. Člověk ví o lásce. Ví o vztahu s Bohem, jako syn ví o vztahu s otcem. Otec má zájem spravit, co se mezi ním a synem pokazilo. Otec chce zhojit vykořeněnost, pyšnou emancipovanost, vnitřní prázdnotu, zdánlivou sebejistotu. Bůh chce zastavit dílo smrti. Rozvažujme o tom...

I dnes člověk věří v Boha. Ale vítá v dítěti Krista? Může věřit, že Boží pomoc přišla právě v něm? Může věřit, že právě takto Bůh zachraňuje? Proč Bůh neřekl: co jste si navařili, to si snězte. Proč řekl: co jste si navařili, já sním za vás! Může dnešní člověk uvěřit, že se pro něho Bůh vrátil? Nebo že na něho trpělivě čeká, to je jen jiný obraz. Rozvažujme o tom...

Rozvažuji o tom. Jsem dnešní člověk. Toužím po záchraně, jako ten vykořeněný, pyšně emancipovaný, jako člověk, jehož duch lapá po dechu, vrávorá nad propastí prázdnoty. Mohu to přijmout. Vidím Boha živého všude kolem sebe a mám v něho důvěru. S radostí vítám v dítěti Krista, přesto, že Boží vtělení nechápu. Tuším, že to není na závadu. Naopak, v tom je ukrytý klíč. Ten klíč je přesně pod svícnem, tam, kde by ho skeptici jen těžko hledali: Nechápu! To je přeci absurdní! To je v rozporu se vším, co o světě víme! Pohoršující! Bláznovství!

Právě... právě (!)... právě proto se to tak stalo, abychom byli nuceni takto zvolat. Abychom stanuli v němém údivu. Abychom nemohli nic vysvětlit. Aby spása byla zcela konkrétní a přitom nepochopitelná. Abychom viděli na vlastní oči, co by jinak zůstalo skryté a tajemné.  Abychom viděli ducha a transcendenci, na té udusané hlíně. Abychom se mohli rozhodnout, zda to, co je nám dáno takto (a právě takto!), přijmeme nebo odmítneme. Spása přišla v dítěti, abychom ji nemuseli komplikovat, tehdy, ani dnes. Rozvažujme o tom...

MARIE NEKULTICKÁ

Marie byla prostá dívka. Z jejího těla se narodil Spasitel. Je asi pochopitelné, že máme potřebu Marii ´překládat´, vysvětlovat, interpretovat, zbožňovat nebo naopak vykazovat do patřičných mezí.

Tato potřeba byla v dějinách křesťanství velmi silná. Rozvinula se mariánská zbožnost s mnohými dobrými a mnohými nedobrými projevy a důsledky. Pokusy o vyvážené hodnocení Marie ´kultické´ však nepatří do tohoto kázání...

Jde mi od začátku o Marii ´nekultickou´. O Marii skutečnou a živou, tak jak o ní svědčí evangelia a jak se k ní vztahujeme v kristovské víře. K Marii bych se chtěl na závěr vyjádřit. Samozřejmě, že jenom za sebe. Jinak řečeno, názor zde vyjádřený není ani názorem redakce, ani názorem Církve...

Prostá dívka. Krása prostoty. Není snadné oprostit se od zidealizovaných zobrazení, od svatých obrázků Panenky Marie z poutí nebo z kapliček u cesty. Rozumějte mi, Panenky Marie z poutí nebo kapliček u cesty mi nevadí, jsou projevem zbožnosti, které si vážím…

Obyčejnost, která přijímá věci neobyčejné. Přirozeně a naivně. A jistě s obavami. Obyčejnost však nebývá vymydlená a naškrobená, spíše syrová a živočišná. Zase ta udusaná hlína. Pach zvířat, maštal zadýchaná dechem dobytka. Práce, spíše dřina. Mouchy. U Marie předpokládám čistotu ducha, to je ta neobyčejnost. Ta vyniká na pozadí hnoje, močůvky, potu. Jejím symbolem je světlo, záře... svatozář na gotických obrazech není nesmysl.

Pokora a důvěra – Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova. (Lk 1,38).

Ženskost a mateřství.

Moje úcta k ní. Nejen úcta. Ona není především ´úctyhodná´. Nejvíce je pro mě tou, která miluje a trpí. Trpí a miluje, je to propojené. Dívá se na mučení a umírání svého syna. Děsné. Tahle bolest matky je pro mě nepředstavitelná, úplně. Záchvěv její bolesti se mě dotýká.

Proto tak miluje, ale nevím, možná je to jinak. Její láska je ve světě hmatatelně přítomná. Pomáhá mnoha lidem. Zjevuje se. Pramení. Provází a podpírá. Léčí, hlavně srdce. Dokonce prý uzdravuje, to jsem ale na vlastní oči neviděl, takže zůstanu při zemi. Na té udusané hlíně. V pachu zadýchané maštale.

Amen