kázání 25.8.2019 - Ilona Mužátková

Text kázání:

Marek 3, 31-35

Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel  Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“   Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“  Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Jan 19, 25-27 U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.   Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“   Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

Epizoda o Ježíšově matce a sourozencích, kteří přišli za Ježíšem a chtěli se s ním setkat, chtěli s ním mluvit, je zapsána ve všech třech synoptických evangeliích. Poměrně shodně. Připomeňme si scénu, na které se příběh odehrává: Ježíšova rodina zde přichází k poměrně dramatickému ději. Jejich syn a bratr je obklopen davem lidí, kteří jsou svědky zázraků a naslouchají výjimečnému učení, atmosféra rozhodně není poklidná, v předchozím textu bychom se dočetli, že ani nebylo kde chleba pojíst, všude plno zvědavých, potřebných, dychtivých příznivců. Navíc z Jeruzaléma přišli zákoníci, aby situaci nějak posoudili a stanovili všemu meze. Byli s tím celkem rychle hotoví a označili Ježíše za spolčeného s Belzebulem. To je nebezpečná věc! Ježíš jim tohle nařčení logicky vyvrací, dál koná mocné skutky, vymítá ďábla a hovoří o jeho podstatě, uzdravuje a učí. Vše se děje nedaleko od místa, kde vyrostl, takže se do toho ještě zamotá ta rodina, která si s ním potřebuje o něčem popovídat. O čem asi? Potřebovali od něho něco oni sami? Měli o Ježíše strach a chtěli ho odvést domů? Měli dojem, že to, co dělá, se neslučuje se ctí nebo postavením rodiny nebo, že je to nebezpečné? U Marka důvod jejich návštěvy tušíme, v předcházejícím 21. verši totiž čteme: „Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl“ Snad ho tedy chtěli chránit a izolovat nálepkou chabého duševního zdraví.

Ať tak či onak, Ježíš za nimi a s nimi neodchází, zůstává ve středu těch, kteří mu jsou v té chvíli blízcí, kterým slouží, pomáhá, věnuje svoji pozornost a lásku, označuje je za svoji pravou rodinu. Jsou to pro nás slova stejnou měrou útěšná, jako znepokojivá, jak kdy…

V Markově i Matoušově evangeliu se o pár kapitol dále dočteme, že do svého domova, do Nazareta, zanedlouho došel, kázal tam a učil, i když přijetí bylo rozpačité. Jistě se tam mohl setkat i se svou pokrevní rodinou a probrat s nimi, co mu chtěli a proč ho hledali, možná to udělal, ale Bible o tom mlčí…

Druhý text, který jsem si dovolila položit do základu dnešního kázání, je zapsaný jen u Jana, Ježíšova slova z kříže, ve kterých spojuje dva lidi, o nichž se dá předpokládat, že budou jeho smrtí trpět velice moc: svoji matku a milovaného přítele. Lidi, ke kterým asi měl hluboký, ale obyčejně lidský vztah, měl je prostě rád, i když matka mu podle toho mála, co známe, moc nerozuměla a milovaný učedník neměl mezi ostatními žádné výsadní postavení. V okamžicích největšího utrpení chce vyřešit konkrétní pozemskou situaci dvou blízkých lidí, kteří budou zakrátko opuštění. Přitom Marie měla pravděpodobně i další syny, asi tu byl, kdo by se o ni fyzicky postaral, nemusela by chodit paběrkovat na cizí pole. Ale v Janově podání ji přijímá k sobě právě tento „milovaný učedník“. Boží tajemství…, stejně jako to, které bylo ve hře před Ježíšovým narozením, kdy Marie, zdá se, ještě byla schopná porozumět a ochotná přijmout, vyvolená mezi všemi. Oblouky Boží prozíravosti a lásky se klenou nad našimi všedními životy neschopnými plně porozumět od biblických časů až do současné každodennosti.

I my máme většinou to štěstí, že žijeme v rodinách, máme příbuzné, lidi se stejnými předky; kromě toho je každý z nás obklopen dalšími lidmi: spolupracovníky a spolužáky, sousedy, spoluhráči ve sportovních týmech a kapelách, kamarády, se kterými někam chodíme nebo jezdíme a něco děláme. V rámci těchto vztahů si často pro sebe (nebo i nahlas pro ostatní) třídíme, kdo je nám opravdu blízký, na koho se můžeme spolehnout, komu věříme a svěříme všechno a komu jen něco, kdo je náš přítel na celý život a kdo jen náhodný svědek našeho života. Děláme si v tom jasno, máme v tom jasno.

A potom se nám najednou a ne jednou stane, že ten, koho jsme si ve své soukromé hitparádě přátel a příbuzných posunuli hodně blízko ke své významné osobě, se zachová naprosto jinak, než bychom čekali: chladně, lhostejně, přezíravě, prostě ho momentálně nezajímáme tak moc, jak bychom si představovali, čekali a potřebovali. Naše zranění a pocit ukřivděnosti jsou nezměrné: Jak to, že na mě někdo tak blízký v téhle situaci kašle?

Zpravidla v těchto případech nejde o nic objektivně vážného, druhá osoba často ani nechápe, jak strašné věci se na nás dopouští.

Kořenem neporozumění tady mohou být naše velké nároky na blízké lidi a přílišná sebestřednou a taky určitá ustrnulost ve vývoji. U dětí je normální, že někdo je kamarád a jiný „zloun“, že někdo je nejlepší kamarádka a ostatní jsou káči pitomé a nestojí nám za slovo. U dětí se tyhle věci často mění a přeskupují a časem by měl vzniknout prostor pro druhé v jejich celistvosti, někdy příjemné, někdy protivné, někdy prozářené láskou, jindy zatížené neporozuměním.  Křesťan by navíc měl mít pojem o nekastovnickém, univerzálním bratrství a sesterství a aspoň se snažit plnit Boží vůli, aby byl vůbec práv cítit se bratrem Kristovým.

Boží láska proniká překvapivě všemi vztahy a nestará se o naše třídění. Často se přece stane, že nečekáme nic zvláštního a náhlý okamžik spříznění, porozumění a přátelství nás spojí s úplně neznámým člověkem. Nebo s člověkem léta známým, kterého jsme ale mezi své nejbližší ani náhodou nepočítali. Překvapení a radost, které při tom pocítíme, jsou přímo úměrné míře svobody, kterou druhé osobě přiznáváme. „On mi tolik pomohl, a přitom vůbec nemusel!“ V tom to vězí, že nikdo nemusí.

Naše blízké vztahy jsou nesmírně cenný dar, který musíme opatrovat a pěstovat, je ale chyba, když je zatěžujeme závažím přílišného očekávání a svazujeme druhé pouty svých představ.

Nechat lidi, i příbuzné, i děti, žít jejich vlastním životem, nezatahovat je do závislosti, nezatěžovat je závislostí. To je poučení od dospělého Ježíše, který řeší věci, jež sám považuje za důležité, a odmítá nechat se ovlivnit rodinou, neubližuje jim, ale není na nich závislý, ublížit si mohou jen oni sami, když ho do té závislosti nutí.

Jenom pokud žijeme vztahy svobodně a neubíráme druhým prostor pro jejich dobrá rozhodnutí, se můžeme nadát neočekávaných darů, kdy i my zakoušíme, že nás s někým svojí milosrdnou a moudrosti plnou vůlí spojuje náš Pán sám. Na krátký okamžik nebo na celý život.