čtení: Kaz 3.1-14, text kázání: Ž 36. 6 (+15-16a)
Jakoby slova z knihy Kazatel i žalmisty byla v protikladu k dnešním svatodušním svátkům. Na jedné straně čas přesýpacích hodin, který tiká se železnou pravidelností, nezastaví se na chvilku, když zrovna prožíváme něco pěkného ani nezrychlí v neštěstí či bolesti, abychom to měli rychle za sebou. A na druhé straně svatý Duch, který přichází, který vane, kudy chce a proměňuje. Myslím ale, že slova skeptického Kazatele a dnešní svátek si tak docela neprotiřečí.
Když se jeruzalémský mudrc, který napsal knihu Kazatel, rozhodl popsat náš svět, poznal, že není nic nového pod sluncem. A opravdu ? poslyšte, co ještě píše: Hlupák se ozývá mnoha slovy, mnozí slibují, co nemohou splnit. Lépe je dvěma než jednomu. Kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí. Je zlo, které jsem pod sluncem viděl, a je mezi lidmi časté. Opravdu důkladná sonda do situace člověka na zemi. My lidé často po něčem toužíme, něco plánujeme, za něčím se ženeme, chceme sami sebe zajistit. A právě kvůli cílům, které bychom chtěli dosáhnout, nemáme čas, prostor ani dostatek pozornosti, abychom činili dobré, abychom se radovali, abychom prožívali jedinečnost okamžiku, abychom dělali věci jen pro ně samé.
Tento spis také obsahuje kazatelovo zvláštní a osobní vyznání, které je ukryto kdesi vespod. Spolehnutí na Boha. Důvěru v to, že krom lidské malosti je tu ještě ?silné lano, co k nebi nás poutá?, jak se zpívá v jedné písničce. Je tu také silné pouto k Bohu.
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas objímání i vzdálení se od objímání a mohli bychom pokračovat, čas nemoci a čas zdraví, čas strachu a čas odvahy, čas chudoby a čas prosperity. Víra starého moudrého muže je hluboká. Uprostřed všech těch časů je jedna skutečnost, které se můžu chytit. Můžu se spolehnout na svého Stvořitele. Nemusím o Něm ani moc mluvit, ale ve všem, co se děje se mnou a kolem mě ? v práci i v nemoci, ve spravedlivém ocenění mé píle i v křivdě, v bytí o samotě i v jednání s druhými, můžu se spolehnout na toho, který mě stvořil. Moudrý kazatel nás vede k důvěře v Boha, protože právě ta má smysl. Ta nám zůstává v každé životní situaci.
A žalmista vyznává jakoby z opačné strany ? kralický překlad je krásný: V rukou tvých jsou časové moji.
Ještě na studiích se mi dostala do ruky kniha o čase od Jana Sokola, taky velmi moudrého člověka. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy mi nad jeho knížkou došlo, že čas je vlastně dar. Je to darovaná příležitost, kterou jsme dostali, prostor pro svobodné jednání, který nám byl svěřen. Je na nás, zda tento dar přijmeme, zda se ho náležitě zhostíme, zda přijmeme dar času jako možnost žít ze vztahu k Bohu. Záleží na nás, čím naplníme svůj čas - jestli budeme ze svého rozdávat druhým nebo si ho budeme užívat sami pro sebe a druhým ho odepřeme. Záleží také na tom, čím necháme naplnit svůj čas ? jestli očekáváním Toho, který přichází a prosbou o vnitřní proměnu nebo naopak uzavřením se do svých plánů a tužeb či pouhým konzumentstvím. Myslím, že právě tady dochází k jakémusi křížení dnešního svátku a starozákonních slov.
Pokud totiž na Boha spoléháme a důvěřujeme mu, pak to také znamená, že uprostřed časů, všelijak ubíhajících nebo se vlekoucích, má své místo. Že se k němu můžeme vztahovat a on se vztahuje k nám. A protože slavíme svatodušní svátky, nemohu zamlčet, že tentýž Bůh, který nás stvořil a který přišel do našeho světa v Ježíši Kristu, není někde daleko. Ale že nám přichází na pomoc, povzbuzuje, upomíná. Dává nám uvěřit, když jsme zasaženi slabostí, když přichází čas, který se nám zdá k nepřečkání. Promlouvá k nám doprostřed pokušení. Dodává naději, že i to těžké a bolavé v našem životě má své místo. Vede nás k soucitu a milosrdenství, k pochopení. Vede nás k aktivitě a iniciativě dobře svůj čas naplnit, ať je jakýkoliv.
Teď právě je čas loučení. Sestra Květa Z. s námi v dubnu oslavila své 84. narozeniny. Bude nám chybět, protože zanechala v našem společenství nesmazatelnou stopu. Pamatuju si, že když jsem nastoupila, byla jedna z prvních, která se nestyděla na cokoliv zeptat, okomentovat. Zajímala se o druhé a dovedla naslouchat. Bylo jí líto, když se kvůli zhoršenému sluchu a dalším zdravotním potížím nemohla účastnit biblických hodin a někdy i bohoslužeb. Ráda mluvila o svých dětech a hlavně vnoučatech, se kterými byla i na dálku ve spojení. Sboru vyšla vstříc a ubytovala tehdejší sestru vikářku Idu Tenglerovou, se kterou jí pojil přátelský, oboustranně obohacující vztah. Krásný vztah - i zvenčí poznatelný, měla se svými sousedy Maršálkovými. Radovala se ze zahrádky a těšila se na každé jaro. Svou účastí i svými proslulými tyčinkami přispívala sestra Květa Z. k milé atmosféře zdejších posezení.
Jako shrnující vyznání svého života si vybrala verš 31. žalmu. V ruce Tvé poroučím ducha svého, nebo jsi mne vykoupil, Hospodine, Bože silný a věrný. Myslím, že v té kratičké větě je obsaženo mnohé. Stejně jako volal žalmista uprostřed utrpení a Ježíš z kříže, vybrala si Květa Z. tato slova, když myslela na poslední věci na zemi. Věděla, kam se svěřit. Věděla o Bohu, který je osobní, doprovázející. O Bohu, kterému na nás záleží. Na tohoto Boha se také spoléhala. Loučíme se dnes s ní a odevzdáváme ji do Boží ruky s nadějí na shledání, až přijde náš čas odejít, stejně jako přišel její?(kázání uzavřeno modlitbou)