kázání 28.9.2014 - Vojtěch hrouda

Bohoslužby, 28. 9. 2014, V. Hrouda

Čtení, Mt 13, 1-3a; 10-17:

1Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. 2Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. 3I mluvil k nim mnoho v podobenstvích…

10Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 11On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. 12Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 13Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. 14A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. 15Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ 16Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. 17Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.

Kázání:

Bohoslužby, 28. 9. 2014, V. Hrouda

Čtení, Mt 13, 1-3a; 10-17:

1Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. 2Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. 3I mluvil k nim mnoho v podobenstvích…

10Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 11On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. 12Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 13Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. 14A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. 15Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ 16Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. 17Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.

Kázání: Mt 13, 3b-9; 18-23:

Sestry a bratři,

text, ze kterého vzniká následující kázání, je zapsán u Matouše (Mt 13,3b-9; 18-23). Je to podobenství o rozsévači:

„Vyšel rozsévač rozsívat. 4Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. 5Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. 6Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. 7Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. 8A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. 9Kdo má uši, slyš!“

 18Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. 19Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. 20U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; 21ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. 22U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. 23U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“

I. Pochopili jste to všecko? … otázka na začátku, stejná jako tehdy

Rozsévač je úrodný text! Stojí zato se k němu vracet… jako se vracíme k půdě, kterou obděláváme.

Na Ježíšovo podobenství o rozsévači jsem na tomto místě kázal před dvěma lety. Tehdy jsem uvedl kázání přesně takto:

Ježíš chodil po celé Galileji a kázal evangelium království Božího (Mt 4,23). A tak se ptám, jen tak… Pochopil jsem, co to Ježíš vlastně kázal? Když vám tady tak kážu... A pochopili jste vy, co to je to evangelium království Božího? To je otázka dost na tělo, viďte…

Stejně se ptal Ježíš svých učedníků… konkrétně poté, když dokončil svou řeč u Galilejského jezera. Mluvil tehdy k velikému zástupu – lidé byli na břehu a Ježíš seděl ve člunu. Ježíš se jich tehdy ptal: Pochopili jste to všecko? … a myslel tím, jestli pochopili jeho různá podobenství o Božím království. Ježíšovi učedníci tenkrát odpověděli: Ano, pochopili jsme. (Mt 13,51)

Jak odpovím já! Nemáte taky někdy (jako já) dojem, že vám celé  Kristovo slovo nějak mizí pod rukama? Že se nemáte čeho chytit? Že jste to všechno někde poztráceli nebo zapomněli? Pochybujete někdy jako já, jestli to všecko vlastně chápete?

II. Porozumět slovu o království

Takže… takto jsem při bohoslužbách položil otázku před dvěma lety… vlastně jsem jenom předával dál Ježíšovu otázku. Ježíš se ptá svých učedníků: Chápete mě? Chápete, co vám tu říkám?

Dnes se k té otázce (k té staré otázce!) vracím. Už na tom časovém odstupu, na tom uplynulém času, se dá hezky něco ukázat:

Rozsévač chodil další dva roky mezi námi. Chodil krajinou, kde jsou cesty, skály, trní i orná půda. Rozsévač je výrazný. Nelze ho proto přeslechnout. No, a my jsme si ty dva roky s jeho setbou lámali hlavu… ovšemže každý jinak. Někdo vůbec (protože o nějakém rozsévači život tedy rozhodně není!), někdo uhýbavě (protože na tyhle složitosti fakt nemám hlavu!), někdo s malou prioritou (protože jsou důležitější věci a nikdo je za mě neudělá), a někdo docela soustředěně (protože co může být důležitější než Bůh a jeho slovo).

Tohle je takové… jak bych to řekl… ´Jarda je ztracenej a Franta je kabrňák´. Takové třídění, sledování, kdo je lepší a kdo horší. Trochu to tak vnímám… a zase pochybuju… Chápeme ho? Chápeme opravdu, co nám Kristus říká?

Krajina. Mimoděk jsem ten obraz před chvílí použil. Rozsévač chodil další dva roky mezi námi. Chodil krajinou! … Krajinou, kde jsou cesty, skály, trní i orná. Na to podobenství se můžu přeci dívat i jinak…

Nemusím to brát tak, že… jeden člověk je to ´okolí cesty´, kde mu Krista sezobne nějaká vrána, druhý člověk je to chroští, kde Kristus nepřežije, protože v trní se pořádně žít nedá… a – tak – dále.

Nemusím to brát tak, že… rozsévač je podobenství o čtyřech různých lidech, kteří berou Krista různě vážně.

Nemusím se nutně snažit… buď se sám s někým z těch čtyřech ztotožnit, nebo někoho jiného podle rozsévačovy stupnice hodnotit.

Krajina je jedna! Krajina je jedna – člověk je jeden. A já mám mluvit za sebe a zamést si před vlastním prahem.

V každém jednom člověku je jedna krajina – krajina jeho ducha. Řekněme moje nitro… s kopečky, mezi kterými se vinou různé cesty, kde je občas kamení a suť, kde roste všelijaký ´bordel´, ale kde mohou být i pečlivě obdělávaná políčka. S tímhle obrazem si chci teď chvíli hrát.

Rozsévač chodí a do člověka to padá… (staccato) a ptáci vyzobávají, a na šutrech to zasychá, a v trní se to udusí a ejhle… tady je kousek orné… a ono se to ujímá! Sláva!

Rozsévač chodí a do člověka to padá… (a) Betonové pole mého ducha, po kterém hopsají jen zaprášení a vypelichaní holubi marnosti, aby ve vteřině sezobli, co by třeba i mohlo přinést život. (b) Upěchovaná a vyčerpaná půda mého ducha, skála, která už nic nového nepřijímá, protože pozbyla veškerou sílu, elán a naději. (c) Bezduchá pásma nikoho, kde se můj duch dusí v houštině kopřiv, bezů a bolševníku. (d) A… ejhle! Jak se tou svou houštinou prodírám, poškrábaný, požahaný, hladový… džungle náhle končí a přede mnou je malé políčko. Poznávám to tu, tady jsem se o svého ducha staral, tady jsem se ryl v zemi, přihnojoval a měl starost. Tady jsem se chvěl a toužil, aby něco vzešlo…   

III. Kupé ve vlaku

Střih: Jedu vlakem a přemýšlím o dnešním kázání. Den před dnešní nedělí. Za okny běží krajina… a je to skutečná krajina! Sedím sám v kupé. Je to takové to příšerné, vybledle růžovo-modro-zelené kupé… napadá mě, jestli nejsem v NDR… nevím proč.

Přistupují neznámí lidé. Postupně, po jednom. Brýden, je tu volno? Sedíme chvíli společně v tom plastovém boxu, jenom pár stanic, pak každý ten člověk zase vystoupí…

První je muž v čepici, s kšiltem dozadu. Odhaduji ho na třicet. Strniště, ošlehaný, ošuntělý, statný. Vypadal nebezpečně. Jenomže na průvodčí se usmál tak neskutečně mile, sympaticky a pravdivě, že jsem z toho žil až do konce cesty. Chápu vůbec něco?

Druhá je drobná blondýnka. Mobil. Tašky, tretky, zbytečnosti, barvy – laky - vůně. Ukrytá za tmavými brýlemi. Vypadá velmi křehce, než jsem ji uslyšel promluvit. Chápu vůbec něco?

Třetí je starý železničář. Těžká brašna přes rameno, nakloněný do strany. Čpí kolejemi a cigárem. Jenomže na stolek položí krabici od bot, ve které jsou šroubovákem nadělané díry. Dívá se dovnitř, v krabici se cosi hýbe. Pak někomu telefonuje: Koupil jsem ti papouška… (významná pomlka)… ani se neptej! Otočí se na mě: Nezlobte se že řvu, já bych v tom rámusu svou ženu neslyšel. Chápu vůbec něco?

Čtvrtý je mladík v kraťasech. Vtrhne do kupé a ani nezabučí. Pak jde na chodbičku, stáhne okno, vykloní se a v plné jízdě hlasitě, strašně, nelidsky řve. Běhá mi z toho mráz po zádech. Chápu vůbec něco?

Když všichni vystoupí a sedím v kupé sám, myslím na sobotní ráno, kdy jsem mluvil s člověkem, s blízkým člověkem, se kterým si nerozumím, a on mi řekl, že včera dal bezdomovci krabici s mlíkem a stovku. Málem o něho zakopnul, když šel vynést odpadky. Člověk ležící na zemi mezi popelnicemi. Dal mu krabici mlíka a sto korun! To je to poslední, co bych od něho čekal. Nechápu nic! 

Vlak se řítí krajinou. Pohled mi sklouzne na láhev s vodou, kterou jsem si hodil na protější sedadlo. Vypoukle se v ní odrážejí ubíhající koruny stromů kolem trati. Koruny velkých, vzrostlých stromů… Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli. Je sice menší, než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. (Mt  16,31-32)  

Byl jsem včera vděčný za ten vlak, za ty lidi, které jsem neznal a kteří mi neseděli, protože jsem si je nevybral. V tom příšerném, světle modro-zeleném a růžovém plastovém boxu, v tom momentálním NDR… jsem o Kristově království přeci jen možná něco pochopil. Kdo ví…

IV. Pochopili jste to všecko? … otázka na konci, stejná jako tehdy

Ne… rozsévač je úrodný text, nepochybně. Stojí za to se k němu vracet… jako se vracíme k půdě, kterou obděláváme.

Na Ježíšovo podobenství o rozsévači jsem na tomto místě kázal před dvěma lety. Tehdy jsem zakončil kázání přesně takto:

Tu ostrou Ježíšovu otázku máme adresovat nejspíš jenom sami sobě: Pochopil jsem evangelium království Božího?

Nejpoctivější se mi zdá odpovědět: … že neumím odpovědět. Nakonec, snad ani není cílem dávat z kazatelny odpovědi. Možná, že většina z vás odpovědi ani neočekává, vlastně je nechce. Dokonce doufám, že je neočekáváte a nechcete.

Na takto položenou otázku tedy neumím odpovědět. Předně – nevím přesně, co znamená ´pochopit´. Nemůžu tedy říci, zda jsem pochopil. Dále, chápání – ať je to co je to – považuji za proces, za děj. Jednou chápu víc, jednou míň. Někdy se ráno probudím a nechápu nic, jindy jdu večer spát a chápu všechno, protože se toho dne urodilo….  možná vlastně ani nechci o království všechno vědět. Nepotřebuji mapu Božího království, nepotřebuji znát jeho organizaci. Nemusím všemu rozumět.!

Zkrátka, jsem rád, že království Kristovo zůstává tajemstvím, které není z tohoto světa. K tajemství mám úctu. Jsem rád, že se o něm dozvídám v náznaku a že musím hledat. Jsem rád, že musím přemýšlet v podobenstvích… co to znamená být dobrou půdou…

Takže… takto jsem před dvěma lety odpověděl… vlastně ´neodpověděl´. Skoro bych na tom dneska nic neměnil. Dodám jenom jednu drobnost: V tom kupé jsem měl silný dojem, že pochopit evangelium království Božího neznamená uchopit ho rozumem.

Před Amen ještě reklama: Jezděte vlakem! Budete totiž sedět v kupé s lidmi, kteří vám nesedí a které jste si nevybrali! V tom příšerném, vybledle růžovo-modro-zeleném NDR z plastu!

Místa je tu dost a Boží království nadosah!

Amen

Sestry a bratři,

text, ze kterého vzniká následující kázání, je zapsán u Matouše (Mt 13,3b-9; 18-23). Je to podobenství o rozsévači:

„Vyšel rozsévač rozsívat. 4Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. 5Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. 6Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. 7Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. 8A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. 9Kdo má uši, slyš!“

 18Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači. 19Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. 20U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; 21ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. 22U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. 23U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.“

I. Pochopili jste to všecko? … otázka na začátku, stejná jako tehdy

Rozsévač je úrodný text! Stojí zato se k němu vracet… jako se vracíme k půdě, kterou obděláváme.

Na Ježíšovo podobenství o rozsévači jsem na tomto místě kázal před dvěma lety. Tehdy jsem uvedl kázání přesně takto:

Ježíš chodil po celé Galileji a kázal evangelium království Božího (Mt 4,23). A tak se ptám, jen tak… Pochopil jsem, co to Ježíš vlastně kázal? Když vám tady tak kážu... A pochopili jste vy, co to je to evangelium království Božího? To je otázka dost na tělo, viďte…

Stejně se ptal Ježíš svých učedníků… konkrétně poté, když dokončil svou řeč u Galilejského jezera. Mluvil tehdy k velikému zástupu – lidé byli na břehu a Ježíš seděl ve člunu. Ježíš se jich tehdy ptal: Pochopili jste to všecko? … a myslel tím, jestli pochopili jeho různá podobenství o Božím království. Ježíšovi učedníci tenkrát odpověděli: Ano, pochopili jsme. (Mt 13,51)

Jak odpovím já! Nemáte taky někdy (jako já) dojem, že vám celé  Kristovo slovo nějak mizí pod rukama? Že se nemáte čeho chytit? Že jste to všechno někde poztráceli nebo zapomněli? Pochybujete někdy jako já, jestli to všecko vlastně chápete?

II. Porozumět slovu o království

Takže… takto jsem při bohoslužbách položil otázku před dvěma lety… vlastně jsem jenom předával dál Ježíšovu otázku. Ježíš se ptá svých učedníků: Chápete mě? Chápete, co vám tu říkám?

Dnes se k té otázce (k té staré otázce!) vracím. Už na tom časovém odstupu, na tom uplynulém času, se dá hezky něco ukázat:

Rozsévač chodil další dva roky mezi námi. Chodil krajinou, kde jsou cesty, skály, trní i orná půda. Rozsévač je výrazný. Nelze ho proto přeslechnout. No, a my jsme si ty dva roky s jeho setbou lámali hlavu… ovšemže každý jinak. Někdo vůbec (protože o nějakém rozsévači život tedy rozhodně není!), někdo uhýbavě (protože na tyhle složitosti fakt nemám hlavu!), někdo s malou prioritou (protože jsou důležitější věci a nikdo je za mě neudělá), a někdo docela soustředěně (protože co může být důležitější než Bůh a jeho slovo).

Tohle je takové… jak bych to řekl… ´Jarda je ztracenej a Franta je kabrňák´. Takové třídění, sledování, kdo je lepší a kdo horší. Trochu to tak vnímám… a zase pochybuju… Chápeme ho? Chápeme opravdu, co nám Kristus říká?

Krajina. Mimoděk jsem ten obraz před chvílí použil. Rozsévač chodil další dva roky mezi námi. Chodil krajinou! … Krajinou, kde jsou cesty, skály, trní i orná. Na to podobenství se můžu přeci dívat i jinak…

Nemusím to brát tak, že… jeden člověk je to ´okolí cesty´, kde mu Krista sezobne nějaká vrána, druhý člověk je to chroští, kde Kristus nepřežije, protože v trní se pořádně žít nedá… a – tak – dále.

Nemusím to brát tak, že… rozsévač je podobenství o čtyřech různých lidech, kteří berou Krista různě vážně.

Nemusím se nutně snažit… buď se sám s někým z těch čtyřech ztotožnit, nebo někoho jiného podle rozsévačovy stupnice hodnotit.

Krajina je jedna! Krajina je jedna – člověk je jeden. A já mám mluvit za sebe a zamést si před vlastním prahem.

V každém jednom člověku je jedna krajina – krajina jeho ducha. Řekněme moje nitro… s kopečky, mezi kterými se vinou různé cesty, kde je občas kamení a suť, kde roste všelijaký ´bordel´, ale kde mohou být i pečlivě obdělávaná políčka. S tímhle obrazem si chci teď chvíli hrát.

Rozsévač chodí a do člověka to padá… (staccato) a ptáci vyzobávají, a na šutrech to zasychá, a v trní se to udusí a ejhle… tady je kousek orné… a ono se to ujímá! Sláva!

Rozsévač chodí a do člověka to padá… (a) Betonové pole mého ducha, po kterém hopsají jen zaprášení a vypelichaní holubi marnosti, aby ve vteřině sezobli, co by třeba i mohlo přinést život. (b) Upěchovaná a vyčerpaná půda mého ducha, skála, která už nic nového nepřijímá, protože pozbyla veškerou sílu, elán a naději. (c) Bezduchá pásma nikoho, kde se můj duch dusí v houštině kopřiv, bezů a bolševníku. (d) A… ejhle! Jak se tou svou houštinou prodírám, poškrábaný, požahaný, hladový… džungle náhle končí a přede mnou je malé políčko. Poznávám to tu, tady jsem se o svého ducha staral, tady jsem se ryl v zemi, přihnojoval a měl starost. Tady jsem se chvěl a toužil, aby něco vzešlo…   

III. Kupé ve vlaku

Střih: Jedu vlakem a přemýšlím o dnešním kázání. Den před dnešní nedělí. Za okny běží krajina… a je to skutečná krajina! Sedím sám v kupé. Je to takové to příšerné, vybledle růžovo-modro-zelené kupé… napadá mě, jestli nejsem v NDR… nevím proč.

Přistupují neznámí lidé. Postupně, po jednom. Brýden, je tu volno? Sedíme chvíli společně v tom plastovém boxu, jenom pár stanic, pak každý ten člověk zase vystoupí…

První je muž v čepici, s kšiltem dozadu. Odhaduji ho na třicet. Strniště, ošlehaný, ošuntělý, statný. Vypadal nebezpečně. Jenomže na průvodčí se usmál tak neskutečně mile, sympaticky a pravdivě, že jsem z toho žil až do konce cesty. Chápu vůbec něco?

Druhá je drobná blondýnka. Mobil. Tašky, tretky, zbytečnosti, barvy – laky - vůně. Ukrytá za tmavými brýlemi. Vypadá velmi křehce, než jsem ji uslyšel promluvit. Chápu vůbec něco?

Třetí je starý železničář. Těžká brašna přes rameno, nakloněný do strany. Čpí kolejemi a cigárem. Jenomže na stolek položí krabici od bot, ve které jsou šroubovákem nadělané díry. Dívá se dovnitř, v krabici se cosi hýbe. Pak někomu telefonuje: Koupil jsem ti papouška… (významná pomlka)… ani se neptej! Otočí se na mě: Nezlobte se že řvu, já bych v tom rámusu svou ženu neslyšel. Chápu vůbec něco?

Čtvrtý je mladík v kraťasech. Vtrhne do kupé a ani nezabučí. Pak jde na chodbičku, stáhne okno, vykloní se a v plné jízdě hlasitě, strašně, nelidsky řve. Běhá mi z toho mráz po zádech. Chápu vůbec něco?

Když všichni vystoupí a sedím v kupé sám, myslím na sobotní ráno, kdy jsem mluvil s člověkem, s blízkým člověkem, se kterým si nerozumím, a on mi řekl, že včera dal bezdomovci krabici s mlíkem a stovku. Málem o něho zakopnul, když šel vynést odpadky. Člověk ležící na zemi mezi popelnicemi. Dal mu krabici mlíka a sto korun! To je to poslední, co bych od něho čekal. Nechápu nic! 

Vlak se řítí krajinou. Pohled mi sklouzne na láhev s vodou, kterou jsem si hodil na protější sedadlo. Vypoukle se v ní odrážejí ubíhající koruny stromů kolem trati. Koruny velkých, vzrostlých stromů… Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli. Je sice menší, než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. (Mt  16,31-32)  

Byl jsem včera vděčný za ten vlak, za ty lidi, které jsem neznal a kteří mi neseděli, protože jsem si je nevybral. V tom příšerném, světle modro-zeleném a růžovém plastovém boxu, v tom momentálním NDR… jsem o Kristově království přeci jen možná něco pochopil. Kdo ví…

IV. Pochopili jste to všecko? … otázka na konci, stejná jako tehdy

Ne… rozsévač je úrodný text, nepochybně. Stojí za to se k němu vracet… jako se vracíme k půdě, kterou obděláváme.

Na Ježíšovo podobenství o rozsévači jsem na tomto místě kázal před dvěma lety. Tehdy jsem zakončil kázání přesně takto:

Tu ostrou Ježíšovu otázku máme adresovat nejspíš jenom sami sobě: Pochopil jsem evangelium království Božího?

Nejpoctivější se mi zdá odpovědět: … že neumím odpovědět. Nakonec, snad ani není cílem dávat z kazatelny odpovědi. Možná, že většina z vás odpovědi ani neočekává, vlastně je nechce. Dokonce doufám, že je neočekáváte a nechcete.

Na takto položenou otázku tedy neumím odpovědět. Předně – nevím přesně, co znamená ´pochopit´. Nemůžu tedy říci, zda jsem pochopil. Dále, chápání – ať je to co je to – považuji za proces, za děj. Jednou chápu víc, jednou míň. Někdy se ráno probudím a nechápu nic, jindy jdu večer spát a chápu všechno, protože se toho dne urodilo….  možná vlastně ani nechci o království všechno vědět. Nepotřebuji mapu Božího království, nepotřebuji znát jeho organizaci. Nemusím všemu rozumět.!

Zkrátka, jsem rád, že království Kristovo zůstává tajemstvím, které není z tohoto světa. K tajemství mám úctu. Jsem rád, že se o něm dozvídám v náznaku a že musím hledat. Jsem rád, že musím přemýšlet v podobenstvích… co to znamená být dobrou půdou…

Takže… takto jsem před dvěma lety odpověděl… vlastně ´neodpověděl´. Skoro bych na tom dneska nic neměnil. Dodám jenom jednu drobnost: V tom kupé jsem měl silný dojem, že pochopit evangelium království Božího neznamená uchopit ho rozumem.

Před Amen ještě reklama: Jezděte vlakem! Budete totiž sedět v kupé s lidmi, kteří vám nesedí a které jste si nevybrali! V tom příšerném, vybledle růžovo-modro-zeleném NDR z plastu!

Místa je tu dost a Boží království nadosah!

Amen