Sestry a bratři, chci se ještě jednou vrátit k velikonočnímu příběhu podle evangelisty Jana. Období mezi velikonoci a svatodušními svátky mě k tomu vybízí, protože se nacházíme ještě ve stínu velikonoc.J 20.11-18

Zmatená Marie bloumá zahradou, zaobírá se myšlenkou Ježíšovy smrti a prázdného hrobu. Je jí smutno. Učedníky poslala, aby se přesvědčili, že Mistrovo tělo někdo ukradl a to je o důvod víc se rmoutit. Zatímco učedníci prázdnému hrobu stihli porozumět jako znamení, jako zásahu Pána života a smrti, Marie je ponořena do svého zármutku a nevidí kolem sebe nic. Zůstává jí myšlenka na Ježíšovo mrtvé tělo ? poslední vazba k tomu, co v minulosti bylo, poslední z jistot. Nemůže se odtrhnout od místa posledního jistého Ježíšova dotyku se zemí, není s to opustit hřbitov. Stojí před hrobem a pláče.
A snad proto, že je bílý den, snad proto, že čeká nějaký zázrak nebo proto, že už učedníci do hrobu vešli, se i ona nakloní znovu do hrobu a tam: přesně tam, kde leželo Ježíšovo tělo, vidí sedět dva anděly. Jednoho u pomyslné hlavy, druhého u pomyslných nohou. Dva poslové, kteří ale tentokrát nevyřizují evangelium, pouze bystří naši čtenářskou a posluchačskou pozornost: pozor, nacházíme se na místě a v okamžiku, kdy se dotýkají svět Boží a svět lidský. A je příznačné, že když se Boží svět dotýká našeho lidského, je v tom doteku zájem a odkrytí nových možností. Boží poslové se zajímají: Proč pláčeš? Ptají se. Dvě slova ? proč pláčeš? umožňují Marii vyslovit příčinu jejího smutku a bolesti. Překvapuje mě, že Marie není překvapena, že vidí anděly. Odpovídá tak nějak automaticky, v naladění, z něhož se ne a ne dostat: ?Odnesli mého Pána a nevím, kam jej položili?. Marie si pořád myslí, že někdo neznámý, ať už s dobrým nebo špatným úmyslem mrtvé tělo přenesl jinam. Pořád si představuje, že Ježíšovo tělo je někde na zemi k nalezení, že sem patří. Andělé už Marii neodpovídají, protože v tu chvíli se sama otočí. Ucítila za sebou pohled muže. Neví, že je to ten, kvůli kterému přišla. Nepoznává ho ? jako ho nepoznali učedníci na cestě do Emauz, ani Šimon Petr, Tomáš, Natanael a synové Zebedeovi na břehu Tiberiadského jezera. Tak moc se liší přítomnost a budoucnost od minulosti. Ježíš, přicházející z budoucnosti, ze světa Božích možností. Ježíš, kterého je tak těžké poznat, se ptá stejně jako andělé. Proč pláčeš? A dodává: Koho hledáš? Tyhle otázky na tělo prostupují celým Janovým evangeliem. Ježíš se neustále ptá těch, kdo k němu přicházejí ? učedníků, farizeů, zástupu: Co u mě hledáte? Koho ve mně hledáte? A Marie stále nechápe. Neporozumění, které se taky objevuje v celém evangeliu, tu dosahuje vrcholu. Před Marií stojí Vzkříšený a ona ho nepoznává. Od povolání prvních učedníků přes všechna ta znamení, která Ježíš činí, přes rozhovor při umývání nohou až po kříž se vine série učednického neporozumění ? kdo je Ježíš Kristus? Napořád se v něm mýlíme, považujeme ho za někoho jiného. Marie jej považuje za zahradníka, domnívá se, že je to někdo zdejší, kdo třeba ví o tom, co se tu v noci odehrálo nebo se přímo účastnil: ?Jestliže jsi jej, Pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu!?
Nato ji Ježíš osloví jménem. Tak jako dobrý pastýř volá na ovce a ovce ho poznají po hlase, poslechnou ho a jdou za ním. Tak Ježíš oslovuje: Marie! A teprve tím se jí skutečně dotkne, teprve teď ho Marie poznává a otevírá se jí přítomnost a budoucnost. Z očí jí padá clona minulosti, mizí opouzdření zármutkem. A konečně vidí, co se děje kolem ní, nejenom uvnitř. Teprve skrze vlastní jméno jakoby si připomněla, k čemu ji Ježíš zval. Uvědomila si, jak její život Ježíš nasměroval. Jak ji osvobodil od zlého/Zlého (v bibli čteme, že z ní vyhnal démony ? což nevíme, jak probíhalo, nejspíš ji zbavil určitého traumatu, vnitřního nepřítele, který ji trápil). Když ji Ježíš oslovil, vzpomněla si, co všechno od něj jako jeho učednice slyšela a přijala, taky - co s ním zažila. Jen krátká odbočka: podle legend bývá Marie z Magdaly ztotožňována se ženou hříšnicí, která Ježíši pomazala nohy vonnou mastí. Biblisté to nemohou potvrdit ani vyvrátit. Ale poselství postavy, která si svůj život zkazí, zkomplikuje, a přesto nepřestává mít její život cenu a díky Ježíši Kristu může být hluboce zrestituován, tahle možnost nového začátku k Božímu oslovení určitě patří.
A Marie plna radosti se k němu živým pohybem obrací a zvolá Rabbuni! Možná se mu chce vrhnout do náruče jako znovunalezenému příteli, možná chce před ním padnout na kolena. Prožívá nadšení a nejspíš s ním spojenou i touhu Ježíše zachytit, ale Ježíš ji mírní. ?Nedotýkej se mě, dosud jsem nevystoupil k Otci.? Přeložit se to dá mnohými způsoby: Nezdržuj mě, nezadržuj mě, nedrž mě. Marie by chtěla mít Ježíše pro sebe, chce mít jistotu jeho přítomnosti. A to Ježíš odmítá.
Sestry a bratři, možná je vám v tom taky Marie blízká. Možná bychom taky chtěli podržet ten okamžik Kristovy přítomnosti navěky, chtěli bychom žít ve světě bez bolesti, ve světě Boží slávy. Jenže Ježíš vystupuje ke svému Otci a svěřuje Marii úkol: jít a zvěstovat. I my jako Marie Vzkříšeného Ježíše hledáme a nepoznáváme, protože je vždycky jiný, než jak si ho představujeme. A teprve skrze moment, kdy se necháme oslovit a překvapit, skrze tu chvíli prozření a jistoty, můžeme být nakonec pravými svědky. Můžeme jít a zvěstovat. Můžeme žít tak, aby dnes pokřtěnému Sebastianovi, našim dětem, přátelům, známým, blízkým, bylo zřejmé, že s Bohem počítáme, že si jeho lásky vážíme a že nás zavazuje k pravdě, obětavosti, svobodě, poctivosti, radosti, trpělivosti?.Dostáváme úkol, který nemáme ztratit ze zřetele ani v problémech, ani v bolesti a v jiných těžkostech. Jít a zvěstovat. Je to naše křesťanská - dnes mohu říct křestní - odpovědnost.
Marie vše oznámí učedníkům. Podruhé už za nimi utíká, tentokrát s dobrou zprávou: Viděla jsem Pána a toto mi řekl.. Stěží si dnes dokážeme představit, co tehdy znamenalo vzít vážně svědectví ženy ? a nadto (podle legendy) ženy s takovou minulostí. K evangeliu to však patří neoddělitelně. Vzkříšený se poprvé ukázal ženě, a navíc právě téhle ženě. To je důvod k důvěře, že i nám Vzkříšený vstupuje do cesty. Osloví nás jménem, dotkne se našeho já, přestaneme přešlapovat na hřbitově, prohlédneme přes bariéry zoufalství, nebo vzpomínek, jak to bylo dřív nebo strachu z budoucnosti, jak asi bude a vykročíme s evangeliem do světa. K tomu vyšlápnutí do světa nás vybízí velikonoční radost a křest nás ujišťuje, že na té cestě nejsme sami. Amen