Čtení:                   Izajáš 55,1 – 11

Skutky 16,16 - 31

Bratři a sestry,

blíží se svatodušní svátky, které nám kromě jiného připomínají, že žít svoji víru jenom pro sebe, je omyl. Víra, pokud je z Boha, má zájem o druhé, záleží jí na nich. Nemůže se s nimi o tu sílu, která ji osvobozuje a nese, nepodělit. Sdílí se, chce jim ji předat, pozvat je k ní. Věřím, že se o to také pokoušíme. Říkáme tomu misie nebo evangelizace. A upřímně řečeno nám to moc nejde.

                S provinilým pocitem se pak nutíme do způsobů, které nám nejsou vlastní. Nebo na nich naopak hledáme mouchy, abychom si ospravedlnili, proč se k nim nepřidáme. Obojí bývá křeč.

                Ten příběh o věštící otrokyni a Pavlově uvěznění může být v téhle situaci osvobodivý. Protože ukazuje jednak, že ne každou příležitost k misii je nutné využít, jednak že, i když se jí člověk vzdá, nic se neděje. Skutečná víra nakonec vždycky osloví.

                Apoštolům se misijní příležitost přímo nabízela. Ani se sami nemuseli angažovat. Zmíněná otrokyně obstarala všechno za ně. To, co za nimi volala, bylo naprosto pravdivé. Sotva bychom našli výstižnější shrnutí jejich poslání: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“  Tomu se nedá nic vytknout. Co víc, než takovou vzornou propagaci, bychom si mohli přát.

                Pavlovi je ale kupodivu proti mysli a učiní jí ve jménu Ježíše Krista přítrž. Nás evangelíky, kterým nejsou vlastní veřejné produkce, možná napadne, že mu vadí ten pouliční způsob. Ale to asi nebude ono. Pavel přece sám veřejně na náměstích kázal a svatodušní příběh je právě o takovém veřejném pozdvižení, kdy dokonce učedníky považují za podroušené nebo za blázny. Potíž bude asi v něčem jiném.

                Možná v tom, že se v ústech otrokyně, která předpovídala budoucnost, dostalo pravdivé svědectví o apoštolech na stejnou rovinu jako jiné věštby. V očích tehdejší společnosti je to nejspíš nekompromitovalo. Naopak, věštecká praxe měla v Řecku svoji tradici. Byla vyhledávaná a uznávaná. Odpovídala obecné poptávce. Ale v tom je asi právě ten zádrhel. Pokud poselství víry prezentujeme jen jako jednu z odpovědí na obecnou poptávku, byť třeba tu nejlepší, dáváme tak bezděky té poptávce za pravdu, jenom ji potvrzujeme. Ať už naše poselství lidé přijmou nebo odmítnou, budou pak jistotu a naději víry vnímat stejně jako jiné kýžené a nabízené jistoty. Že nad ně v mnohém ohledu staví otazník a právě z té sobecké touhy po jistotách vyvádí, jim úplně unikne. Evangelizace, která víru propaguje jako splnění všech lidských přání, ji prokazuje medvědí službu. Namísto důvěře ve smysl oběti dává za pravdu jenom touze po štěstí za každou cenu.

                Ale možná byla Pavlovi proti mysli ještě z jiného, podstatnějšího důvodu. Ta otrokyně tu totiž figuruje jen jako prostředek, jen jako hlásná trouba, která slouží lidské touze po jistotách, jen jako zdroj zisku, který využívají její majitelé. Jako člověk postrádá svobodu, důstojnost, individualitu. A tohle je pro Pavla nepřijatelné, i když se zdá, že by to mohlo jeho věci prospět.

                Osvobození člověka z tohoto stavu má pro ty, kdo jednají ve jménu Ježíše Krista, přednost a je důležitější, než propagace křesťanství. Využít k šíření víry něčí nesvobody a popření důstojnosti, by byl naprostý protimluv. Při předávání víry nejde jen o pravověrná vyznání a správné formulace. Zásadně záleží na tom, co se přitom s člověkem děje. Zda je respektována jeho důstojnost a svoboda, zda není degradován na pouhý prostředek. Protože Bůh, kterého zvěstujeme, svobodu dává a vrací lidem jejich důstojnost.

                O té otrokyni přitom nevíme, jestli uvěřila nebo ne. Zájem o člověka nemá být jenom takhle zbožně účelový. Jeho smyslem není jenom získat někoho pro víru. Jde prostě o pomoc, o svobodu, o důstojnost. A to i za cenu konfliktu, který nejen apoštoly, ale – jak se zdá – i celou věc evangelia ohrozí. Veřejné mínění se obrátí proti ní.

                Svobodného člověka už totiž nejde využívat. Proto je některým svoboda proti mysli. Majitelé otrokyně se naštvou, až když jim dojde, že přišli o svůj zisk. Jenomže to samozřejmě otevřeně nepřiznají. Zištné důvody zahalí do vznešených národních zájmů a věrnosti tradicím. A dav i soudcové jim na to skočí. To je nebezpečí všech ušlechtilých hodnot.  Vlastním důvodem jejich horlivé obrany může být jenom to, co si člověk nechce přiznat nebo nechce prozradit sám o sobě. Náboženské rozdíly se mu hodí jako posvěcení sobectví, za které by se jinak musel stydět. Dovolují člověku, aby z osobní malosti udělal obranu svatých hodnot a získal tak spojence. Nenechte se splést, varuje autor knihy Skutků svým líčením. Nebuďte slepými soudci, kteří na každou obranu, třeba i křesťanských hodnot, naletí, nebo podlehnou strachu, který šíří.

                A pokračuje: Ono je to totiž s  věcí evangelia a křesťanskou svobodou trochu jinak. Na první pohled se zdá, že se Pavel se Silasem tím angažmá pro svobodu otrokyně o vlastní svobodu i možnost něco pro věc evangelia udělat jenom připravili. Skončili za katrem a s nohama v kládě. Jenomže hned vzápětí se ukáže, že to je pouze vnější dojem. Ačkoli se nemohou ani hnout, je jim kupodivu do zpěvu. Špatná zkušenost je neopanovala, nejsou v jejím zajetí. Místo nadávek, vzdychání a nenávisti jim z úst zní chvála. Svoboda víry není až dílem vnějších okolností. Ne, že by s nimi vůbec nesouvisela, ale není na nich závislá. Když člověk díky Kristu pozná, že ani na dně není sám a právě ztráty mohou být vítězstvím, nemusí být jen ve vleku okolností.

                A tahle svoboda pak už udělá svoje. Třeba i v těch písničkách se šíří, roste a mohutní. Je to taková síla, že ji žádné mříže a hradby nemohou odolat. Celé vězení se otřáslo až do základů. Nastalo veliké zemětřesení. To není popis přírodního jevu, to je vyznání o té síle, která každou nesvobodu boří. Protože vězení je založené právě na strachu a bezmoci a na jejich rodné sestře nenávisti. Když se člověk dostane z jejich sevření, tak už mu žádné zdi ve svobodě zabránit nemohou. Takovou zkušenost popisují ti, kdo si odseděli své, třeba Jiří Stránský, Sváťa Karásek nebo členové VONSu, o kterém šel nyní v televizi krásný dokument.

                Písnička není zázračné zaklínadlo nebo tajná zbraň. Člověk se do svobody nevezpívá. Je to spíš naopak. Kdo je svobodný, ten si zpívá. A ten pak také jenom neutíká, když mu to okolnosti dovolí. Dovede si stát na svém a opravdu ctít, čemu věří. Vykoupení v křesťanském smyslu se nikdy neděje bez ohledu nebo na úkor ostatních a skutečná důvěra se ověřuje, až když se karta obrátí. Kdo opravdu věří, ten prostě nevydává okolnosti za soud boží, jako by mu viděl do karet, ale vystupuje i se vším rizikem pro záchranu druhých. Pavel zadrží žalářníka, aby si ze zoufalství neublížil.

                A tahle důvěra – i bez jakékoli propagace a zbožných řečí – prostě promlouvá, oslovuje. Je z lidského pohledu tak neobvyklá, že i tomu žalářníkovi dojde, že tu má co dělat s boží mocí. Přičítá ji ovšem apoštolům: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“

                A teď teprve nastupuje to skutečné zvěstování, které záleží především na tom, jestli se jako věřící budeme umět té lákavé vějičky zadostiučinění, úcty a moci zříct, jestli budeme umět ustoupit do pozadí, a tak jako už mnohokrát v knize Skutků poctivě přiznat: Kdepak, tahle síla není z nás. Na nás nekoukej, my žádní bohové nejsme. To se musíš obrátit jinam. „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“

                Na té odpovědi apoštolů je, kromě pokory, která ani z propagačních důvodů nestrhává pozornost na sebe, zajímavá ještě jedna věc. Oni vybízejí k víře žalářníka, ale spásu a záchranu zaslibují všem v jeho domě. Víra není jenom individuální záležitost. Nevěříme jenom kvůli sobě. Už zaslíbení Abrahamovi říká: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ V důvěře jde o víc než o individuální spásu. Nutně se projevuje ve vztazích, v odpovědnosti, v naději a zájmu o druhé. Dobro, které přináší, není určeno jenom tomu, kdo věří. Zbožné sobectví, které myslí jen na svoji dobrotu a spásu, Ježíš často kritizuje. Víra, alespoň ta Kristovská, je o životě ve prospěch druhých. A ten vždycky osloví. Jen je třeba nehledat v něm zase jenom sebepotvrzení. Amen