Soudců 2,6 – 3,2

Sestry a bratři,

                včera jsem se vrátil z Bělče, z tábora pro mladé lidi se zdravotním postižením. Při ranních a večerních pobožnostech jsme se tam s Ríšou Dračkou pokoušeli klientům přiblížit biblickou knihu Soudců. Ta není moc známá. Vybavíme-li si z ní vůbec něco, tak asi jen příběh Samsona nebo Gedeona. To jo, to jsou takové akční dobrodružné trilery. Ty se dobře vyprávějí dětem v nedělní škole. Ale moc se na ně asi v kostele nekáže. Ono ani není divu. Jaké poselství taky máte odvodit třeba z toho, když si Samson odskočí do Gázy do nevěstince, aby si tam užil, a když se to jeho nepřátelé dovědí a obklíčí město, že ráno toho osvoboditele božího lidu chytnou a zlikvidují, tak o půlnoci vstane, vytrhne městskou bránu z pantů a odnese ji na zádech až někam na vrcholek hory? Kdyby na tu svoji prostopášnost aspoň doplatil. To by tu bylo hned mravní ponaučení. Ale takhle? Možná by to byla dobrá reklama pro kulturisty. Ale pro víru?

Ony jsou ty příběhy knihy Soudců hodně nespoutané, divoké, plné furiantství, malosti, chyb i zbojnické kuráže a těžko se přetaví do nějaké solidní moudrosti a zbožnosti. Ale právě tohle asi souvisí s poselstvím celé knihy. A to je opravdu nevšední. Zvlášť když si uvědomíte, že tu Izraelci – boží lid píše vlastně o sobě.

Bůh je dovedl do země, kterou jim slíbil. Do svobodné země. Jenomže on to v té zemi nebyl vždycky jenom med. Izraelcům v ní bylo často hodně úzko. Sužovaly je okolní národy. Napadala je cizí vojska, plenili jejich zemi a vládli jim různí despotové. Izraelci se jim nedokázali ubránit. A všimněte si, jak o tom píšou. To není vůbec samozřejmé.

                Oni to mohli vyčítat Pánu Bohu: „Tos nás tedy přivedl do pěkné země! To nás teda pěkně chráníš!?“ Mohli také jenom nenávidět ty okolní národy, vztekat se, nadávat někde vskrytu na poměry. Mohli to soužení nakonec přisoudit svobodě, kterou dostali: „Otroctví bylo těžké, ale mělo aspoň řád. Nebyl to takovýhle zmatek! Teď si dělá, kdo chce, co chce. Jeden aby se bál vyjít ven!“ To lidi často napadá – tenkrát i dnes.  Ale oni přišli na něco úplně jiného. Jen si všimněte, jak si to vyprávěli:

                „My jsme díky Bohu obsadili tuto zemi. A dokud žil Jozue, tak jsme se drželi toho, co nám Bůh řekl. On i ti, kdo s ním přišli, si totiž dobře pamatovali, co všechno pro ně Bůh udělal. Jenomže pak umřeli a my jsme si zkrátka nepamatovali nic. Přišli jsme k hotovému. A tak jsme nevěděli, proč bychom se měli držet božích přikázání. Ostatní okolo nás měli jiné bůžky, a ti slibovaly blahobyt, úspěch, bohatou úrodu. Proč to tedy nezkusit s nimi? Vždyť je to jedno, vždyť se nic neděje.

                Jenomže ono se dělo! Když jsme místo božích přikázání začali toužit jen po blahobytu a úspěchu, najednou nás mohl každý ovládat, každý na nás vyzrál, každý nás přemohl, nikomu jsme se neubránili! Ono to bylo přesně tak, jak nám to Bůh hned v 1. přikázání řekl a potvrdil: „Jestli budete mít na prvním místě někoho jiného než mě, který vám dávám svobodu, tak o ni zkrátka přijdete!“ A to se stalo.  My jsme si za to soužení mohli prostě sami.

                Naštěstí s námi měl Bůh soucit. Nenechal nás v tom. Povolával nám vysvoboditele. Nebyli to žádní hrdinové a machři. Měli svoje chyby, často se báli. Kdyby je Bůh nezavolal, do žádného boje by se nepustili a bez důvěry by ho ani nemohli vyhrát. Ale díky Bohu nás vysvobodili z našeho soužení.

                Ale to nebylo všechno. Představte si, že když nás Bůh vytáhl z bryndy, tak nám vůbec nic nedošlo. Zase jsme přišli k hotovému. My jsme to brali jen tak, že je zase všechno dobrý a že si zase můžeme dělat, co chceme. Jako by to byla jen jeho věc, jakoby to s námi vůbec nesouviselo.

                My jsme asi potřebovali, aby nás v tom nechal. Jinak bychom nikdy nepoznali, na čem záleží, jinak bychom k tomu vůbec nedospěli. My jsme ty těžkosti potřebovali. A on to udělal, všechno za nás nevyřídil. Bohu díky!“

                To je opravdu nevšední vyznání! Klobouk dolů, to se jen tak neslyší! To je víc než vyznání vin. Nebo spíš ono to odhaluje, jak skutečné vyznání vin úplně mění pohled na život, na Boha i na jeho milosrdenství.

Spisovatel Milan Kundera nazval jeden ze svých románů „Nesnesitelná lehkost bytí“.  Je to paradoxní název. Záměrně provokuje nečekaným spojením. Obvykle přece máme za nesnesitelnou spíš náročnost života, těžkosti, komplikace a zápasy, které provázejí naše bytí. Po lehkosti a snadnosti toužíme. Tu bychom rádi snášeli.

                Ale byla by to opravdu výhra? Jistě jsou taková období, kdy člověk o nic zápasit nemusí, kdy je vybojováno a všechno je člověku k dispozici. Přijde k hotovému a ani neví jak.

                Možná patříme k takové generaci. Válku většina z nás, Bohu díky, nezažila. O svobodu jsme zápasit nemuseli. Žádnou dlouhou a strastiplnou cestu k ní jsme neprodělali. Žijeme v zemi, kde je. O historii se zajímá málokdo. Zdá se, že to není třeba. Lze žít jenom bezprostředním okamžikem a žádnými náročnými souvislostmi se nezatěžovat. Je možné všechno. Nevidíme žádný důvod, proč bychom se měli omezovat.

                O tom ale právě ta nesnesitelná lehkost bytí je. Nevidíme-li žádný důvod se omezovat, nevidíme vlastně také nic, na čem opravdu záleží. Nevíme, proč přijmout něco náročného. Schází nám důvod. V té situaci, kdy lze všechno, není jednoduše na bíledni. A tak ztrácíme schopnost orientace. Kdo nikdy o nic zápasit nemusel, ten ani neví, proč by měl. Pozbývá schopnost o něco se brát. Stává se bezbranným. Stává se obětí. Vlastní vinou.

                Vytáhnout jednoduše z průšvihu, pak asi prostě nepomáhá. Pomoc, která všechny těžkosti odstraní, tu nesnesitelnou lehkost bytí jenom konzervuje. Nedává šanci, aby člověk sám dospěl k tomu, na čem záleží a našel důvod něčeho se držet i za cenu zápasu. Z té roli oběti člověka nevyvede.

                Skutečná pomoc má mnoho tváří a někdy může mít stejně absurdní podobu jako ten název Kunderova románu. Ta, o které svědčí kniha Soudců, by se dala vyjádřit jeho parafrází: „Blahoslavená tíha bytí“.

                Náročnost života může být pomoc a dar, projev milosrdenství, díky kterému objevujeme, co má cenu, díky kterému objevujeme důvody pro věrnost, díky kterému se o ni učíme bojovat a nemusíme už být pouhou obětí. Je nám jí třeba pro naši orientaci, je nám ji třeba pro naši samostatnost.

                Dobré humanitární organizace už na to většinou přišly. Neřeší jednoduše věci za druhé. Pomáhají lidem, aby si mohli pomoct sami.

                Jako rodičům nám to také mnohdy dochází. Umést dětem cestičku a všechno za ně vyřešit není pomoc, ale spíš ta největší překážka k dospělosti.

                Jenom v tom vztahu k Bohu jako by nám to nedocházelo. Jak často mu těžké věci, které nás potkají, klademe za vinu? Jak často, když je přes naše modlitby nevyřeší, pochybujeme o jeho pomoci a moci? Jak málokdy nás napadne, že by pro nás i těžkosti mohly být pomocí a požehnáním? Ale asi není divu. Dospět k tomuhle pohledu, to chvíli trvá. Izraelcům to trvalo několik století. My máme výhodu – díky jejich svědectví můžeme k té zvláštní boží pomoci prohlédnout dřív. Jenom nezapomeňme, že to není rada pro druhé. Izraelci to vyznávali o sobě. Amen.