kázání 30.10.2011 - Markéta Slámová

kázání Ž 84, zvl v. 2-3+6-8
Bratři a sestry, 84. žalm je zvláštní takovou dvoupólovostí. Důležitou roli tu hraje chrám, který je opěvován jako sídlo Hospodinova jména. Ale zároveň hraje důležitou roli i cesta do chrámu, tedy putování místy, která svatá nejsou, přeneseně řečeno cesta vprostřed nesvátečních, obyčejných dnů.
Izraelci mířili do chrámu, protože věřili, že tam přebývá Boží jméno. Nám to zní asi cize. Ale zkusme jméno zaměnit třeba za slovo jako pověst, reputace, dobré jméno, značka jisté kvality. Izraelci putovali k chrámu jako k místu, kde se mohou setkat se specifickou kvalitou. V hebrejském myšlení znamená jméno také ztělesnění všeho dobrého, co o nositeli jména víme. V případě jména Božího, je to spravedlnost a milosrdenství, věrnost a moc, zkrátka to, co o sobě Bůh zjevil, co dal lidem poznat. Kvůli tomuhle potkání se s Božím jménem Izraelci táhli mnohé kilometry cestou, která nebyla ani pěkně nalajnovaná, ani bezpečná.
Cestou do chrámu si jeden poutník (zřejmě zástupně) zpívá - ?Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu?. Poutníci do jeruzalémského chrámu nemíří protože musí nebo protože se to tak má, nýbrž proto, že po tom velmi touží. Mají dobrou zkušenost s návštěvami chrámu, mají užitek ze slov, která přijímají, radují se ze společenství, které zakouší. Uprostřed bratří a sester poutníci poznávají, že Bůh není mrtvý, ale živý a život dávající. Kvůli povzbuzení, kvůli hlasu odjinud, kvůli dobrému životnímu nasměrování a třeba taky nastavení zrcadla, pro radost ze stvoření a pěstování pokory před Stvořitelem váží poutníci dalekou cestu.
Zastavme se teď uprostřed té cesty - v místě, které žalmista pojmenoval jako dolinu balzámovníků. Balzámovník je rostlina, která - když jí naříznete stonek - vylučuje zvláštní tekutinu ve tvaru slzy. Samo hebrejské slovo pro balzámovník zní téměř stejně jako hebrejské slovo pro pláč, slzení. Tam, kde rostou balzámovníky, neroste už nic jiného. Je tam skoro poušť, země bezútěšná, místo bez perspektivy. Přeneseně - dolina balzámovníků je údolím úmoru, kotlinou mizivé naděje, údolím strachu o budoucnost, a dá-li Bůh místem přežití. A procházíme jí tehdy, když se ptáme ?jak tohle dopadne?? ?jakou mám naději?? ?máme ještě šanci?? ?Jsi se mnou, Bože?? ?Můžeme se spolehnout, že dojdeme?? Je to tak trochu opačné místo než chrám. Na takovém místě žízní poutník fyzicky a žízní i po Boží přítomnosti.
Sestry a bratři, je to zvláštní, ale právě v údolí balzámovníků, podobně jako v chrámu je možné potkat se s Božím požehnáním. Zvláštně a nečekaně totiž pokračuje další část verše: ?Když dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním?. Tam, kde poutníci potřebují pomoc od Hospodina, se paradoxně stávají nositeli požehnání. Obrazně řečeno ? ač sami žízní ve vyschlém údolí, jejich stopy otevírají prameny vod a přinášejí vláhu. Do místa bez života přichází skrze poutníky, kteří jsou na dně svých sil, požehnání a otevírají se nové podmínky života, který skomíral. Překvapuje vás to? Mě ano. Vždycky znovu mě překvapí ten paradox a přece mám podobnou zkušenost ? přenesenou (= tradovanou) i docela osobní. V bibli najdeme postavy, které už to chtěly zabalit nebo se ocitly v krizi a přitom pro své okolí se staly svědky víry a nositeli požehnání. Mojžíš zdeptaný reptáním lidu vede Izraelce do zaslíbené země; Jobovy rány odkrývají povrchnost řečí jeho přátel, Jeremjáš ve své osamělosti kritizuje i povzbuzuje lid, Elijáš po boji a na útěku pomazává Chazaela a Elíšu, uvězněný Pavel píše do Filipis a nad všechny příklady Mesiáš, jehož cesta spěje ke kříži. A docela osobní zkušenost: Kolikrát mi ten, kdo je nemocný otevřel oči pro bolest druhého, ten, kdo byl osamělý mluvil o modlitbě, která prohlubuje vztah k Bohu a ten, kdo byl sám v krizi, mě dokázal povzbudit a měl pro mě naději. Tihle poutníci otevřeli a otevírají prameny vod, stávají se požehnáním.
A abychom si nemysleli, že jde o záslužnou činnost, připojuje žalmista další část verše: včasný déšť halí onu dolinu Božím požehnáním. Požehnání je síla, která přichází shůry, snáší se podobně jako déšť. Je to síla, ke které se snad můžeme připojit, zprostředkovat, poponést, ale rozhodně není z nás, není naší zásluhou.
Hledání Boha a naslouchání Jeho slovu posiluje naši citlivost pro životní pouť druhého člověka. Spolehnutí na Boha mění od základu každé rozhodnutí. Můžeme nelpět na pohodlí. Vděčně přijímat a přitom nekonzumovat. Uprostřed nenávisti přijít s úctou. Můžeme zůstat obětaví i v prostředí, kde se cení osobní zisk. Vytrvat. Radovat se z maličkostí. Vstupovat i tam, kam se nám moc nechce ? do nemocnic, do vězení, mezi úředníky, tam, kde se dá očekávat spíš sprška výčitek, obviňování nebo bezmoc než přijetí s otevřenou náručí? Díky tomu, že poutníci hledají sílu v Bohu, vědí, že svět není tvořen jen jejich obzorem. A že jejich možnostmi nejsou vyčerpány možnosti Boží. Závory a hradby lidského sevření a neschopnosti mohou být branou, kterou vstupuje do života Bůh.
Sestry a bratři, každý máme své údolí balzámovníků ať už přiznané nebo skryté, potřebujeme slyšet onen hlas odjinud, který promlouvá: Zůstávám věrný, a proto můžeš být věrný; Jsem s Tebou, proto i Ty můžeš být s druhými. U Boha a jeho podivuhodné lásky se začíná, na Boží věrnost se spoléháme, od ní se naše životy odvíjí.
V tom žalmu je vlastně ukrytý takový koloběh, který snad zakoušíme i my. Kdo poznal znavené věřící poutníky, hledá po jejich vzoru cestu do chrámu. Kdo vchází do chrámu, stojí mu za to hledat Boží stopy vprostřed dnů obyčejných i hodně vypjatých a spolehnout se na Hospodina. Když jde člověk za slovem Božím do společného shromáždění, je to spojeno se zaslíbením, že Bůh člověka neopouští, že dává posilu pro život a to je dobrá zpráva pro každého, zejména pro ty, kteří procházejí těžkostmi.
A ještě mě připadla jedna myšlenka v souvislosti s poutí, kterou si neodpustím. Církev jako společenství poutníků. Mám ten obraz ráda. Jsou tu ti, kteří vedou, ti kteří tuší nebezpečí a varují, ti kteří jdou s davem a o moc se nestarají ? třeba i reptají, klopýtající a ti, kdo jim ošetřují rány, ti, kdo koukají po odbočkách, věčně pochybující a mnozí další. Jdeme za svým Pánem. Jsme na cestě ? každý sám za sebe, naše sborové společenství, českobratrská církev evangelická, křesťané. Spočinulo na nás požehnání těch, kteří před námi prošli údolí balzámovníků a zanechali po sobě prameniště (a byli nám tak směrovkou). Ochromit nás jako církev i jako jednotlivce může to, že se přestaneme hýbat, když se přesvědčujeme, že nejlepší je zůstat na jednom místě ? obrazně řečeno jen slavící v chrámu nebo sevřená v tom údolí. I my na naší cestě od obyčejných dnů přes ty kritické ke dnům svátečním a naopak můžeme zanechat stopy, které se díky Bohu mohou stát pro budoucnost rodiny, sboru, církve nebo
třeba našeho bydliště požehnáním. K pouti vyzývá bible i reformace, docela konkrétně jedna z reformačních zásad - totiž, že stávající stav církve (potažmo sboru) by se nikdy neměl stát poslední normou jejího učení a života, že církev, sbor i každý její člen prochází neustálou reformací.
Tedy blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť. V procesu putování do chrámu a z něj je naše naděje. Amen