Kázání 30.4.2017

1.Korintským 15,35 - 43

Bratři a sestry,

                Jak vstanou mrtví? Zajímá dneska někoho tahle otázka? Zajímá vůbec někoho vzkříšení? Přel se s vámi někdo o tom, jestli mohou mrtví vstát?

                Mně se to tedy nestalo. Lidé jsou dneska schopní věřit takřka čemukoli. Bez mrknutí oka dokážou tvrdit naprosté nehoráznosti. Třeba o mimozemšťanech, nebo o vlivu hvězd, kamenů či stromů na lidské osudy. Klidně smíchají dohromady prvky různých náboženství, třeba převtělování s vyvoláváním duchů. A pro některé je virtuální realita skutečnější než jejich faktický život.

V téhle změti náboženských gulášů a kybernetických vizí není vzkříšení nijak neuvěřitelné. Nikoho nepohoršuje ani nevzrušuje. Každému je spíš lhostejné. Když může jeden věřit, že má kdejaký vesmírný pšouk vliv na jeho manželské štěstí nebo že byl v minulém životě třeba babičkou egyptského faraona, proč by jiný nemohl věřit, že po smrti kdesi cosi bude. A pokud někdo nějaké námitky přece jenom má, nechá si je raději pro sebe. Brát někomu jeho názor se dneska nenosí. Převládá zlidovělá forma postmoderny, která tvrdí, že má každý právo na svou pravdu. Za nálepku netolerantního dogmatika ta polemika nikomu nestojí.

                Možná se tak ptáme spíš my věřící, když se nás osobně dotkne utrpení nebo smrt. To se totiž najednou jasně ukáže, jak je celá ta rádoby tolerance – ale možná i ty obecné polemiky - neskutečně povrchní. U lůžka nevyléčitelně nemocného, nad rakví, ve které leží náš nejbližší, v krematoriu, kde nám předávají schránku s jeho popelem, se ta otázka najednou naléhavě vynoří: Opravdu věřím v těla z mrtvých vzkříšení? A má to pro mne teď vůbec nějaký význam? Je vůbec možné, aby někdo z mrtvých vstal? A jak?

                Chci nejdřív vyznat to, co jsem říkal v kázání už na pondělí velikonoční: Věřím, že vzkříšení se týká přinejmenším stejně, né-li hlavně, života před smrtí a ne až po ní. A věřím, že to není ústupek nebo zrada na evangeliu, ale naopak projev věrnosti jeho svědectví. Když apoštol píše ve svém dopise: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus!“, tak stěží oslovuje nebožtíky. A v jiném dopise se přímo ptá: „Nevíte snad, že všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jste pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ Cesta nového vzkříšeného života nezačíná pohřbem, ale křtem.

Ano, Kristus vstal, smrt jej nepřemohla a díky tomu má život úplně jiné možnosti. V důvěře v jeho vítězství lze žít život nenadiktovaný smrtí, neochromený mocí zla tak, aby se jenom ustrašeně krčil za zavřenými dveřmi.  Jde o naději, kterou můžeme mít i při své smrtelnosti, o svobodu, ve které můžeme žít nejenom pro svou záchranu.  A ta nezačíná, až když zaklepeme bačkorama, ale když se v důvěře oddáme kristovské lásce. „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry,“ tak to vyjádřil apoštol Jan ve svém listě. Boží láska, která se jeví jako bezmocná, proměňuje život neuvěřitelným způsobem i navzdory smrti a všemu, co jí hrozí. To je evangelium, to si nenechme nikdy vzít, na to nezapomeňme, ani když budeme přemýšlet o smrti.

                Ale pak tu právě zůstává skutečnost naší tělesné smrti. Nejsou jen živí, ale i mrtví.  Jednou to budeme i my a teď jsou to ti, ke kterým nás právě i ta kristovská láska váže. Jak se k nim a na ně vztahuje vzkříšení? Mohou vstát? Jak? V jakém těle?

                Položíte-li, bratři a sestry, nějakému faráři či teologovi tu otázku takhle, počítejte s tím, že se trochu rozdurdí. „Jaká pošetilost!“, zvolá nad tím i apoštol Pavel. Kazatele evangelia, mě nevyjímaje, totiž dráždí, když lidé vidí otázku a podstatu celé věci jenom na téhle technicko-biologické rovině.

                „Jak vstanou mrtví? V jakém těle přijdou?“ – to přece nikdo neví a vědět ani nemůže. A pokud se někdo tváří, že to ví, jsou to jenom spekulace a výmysly, které evangelium spíš zatemňují a uvádějí v posměch. Jaká pošetilost takhle spekulovat! Jaká pošetilost myslet si, že můžu mít odpověď na otázku vzkříšení v rámci toho, co znám!

                Apoštolu Pavlovi to ovšem nedá. I na tu pošetilou technicko-biologickou rovinu nakonec přistoupí. To je potíž přemýšlivých duchů, kteří vědí, že pravdu nelze definitivně postihnout žádnou pravověrnou formulkou a slova slouží jenom ke sdílení. Přemýšlejí-li lidé takhle, byť by to bylo pošetilé, pak mají-li rozumět, není jiné cesty, než se pokoušet o odpověď na té samé rovině. A tak tu máme jakýsi výklad z biologie, který nás má ovšem ze všech podobných spekulací vyvést.

                Pavel se nás čtenáře snaží vést především k pokoře, abychom si uvědomili svoje meze a překvapivé možnosti boží, které naše obzory neskonale přesahují. Píše:

 To, co zaséváš, nebude oživeno, jestliže neumře. A co zaséváš, není tělo, které vzejde, nýbrž holé zrno, ať už pšenice nebo nějaké jiné rostliny. Bůh však mu dává tělo, jak sám určil, každému semeni jeho zvláštní tělo. (36-38)

Tedy – žádná rostlina, je-li zrovna semenáč, nemůže vzejít bez semínka. Semínko má však jiné tělo – jiný tvar než ona, když vzejde. Tělo semínka musí zemřít, rozpadnout se, zmizet, aby vzešlo tělo rostliny. Smrt původního tvaru je začátkem, předpokladem tvaru nového. Tak to vidíme v přírodě napořád. Tak je to běžné, normální. A přece jde o vždycky fascinující zázrak oživení, nepopsatelný zázrak povstání nových těl. A tvarů je nepřeberné množství. Boží možnosti jsou nekonečné:

 Není jedno tělo jako druhé, nýbrž jiné tělo mají lidé, jiné zvířata, jiné ptáci, jiné ryby. A jsou tělesa nebeská a tělesa pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. Jiná je záře slunce a jiná měsíce, a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.(39-41)

                A teď – ví housenka, že umře a stane se motýlem? Ví semínko, že umře a vzejde z něj klas? A co když – naznačuje apoštol – je naše pomíjivé tělo také takovým semínkem, které musí umřít, aby z něho mohl vzejít úplně nový tvar, o kterém dnes nemůžeme mít ani potuchy? Co když je naše pozemské putování také takovým kuklením housenek, které ještě nic nevědí o létání a teprve smrtí narostou nám křídla a my vzlétneme? Kdo může říct, že to tak není? Kdo může říct, že nás nečeká něco nečekaného? Je-li tahle překvapivá možnost už v přírodě okolo nás, kdo může tvrdit, že ten konec, který známe, je definitivní, že není možné žádné překvapení, které se vymyká z našich představ?

                Snad nikde jinde, bratři a sestry, není biblické svědectví tak blízko učení o převtělování duší jako právě zde. Ale je to skutečně jen „štrejchnutí“, jen přiblížení, které s ním jinak nemá nic společného. Apoštol míří úplně jiným směrem, než že by se z nás mohl stát třeba hroch nebo Babočka Admirál:

                 Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. (42-43)

Ty tři protiklady – pomíjitelné versus nepomíjitelné, v poníženosti a v slávě, v slabosti a v moci – jasně ukazují, že ve vzkříšení těla nejde o převtělování zase do čehosi živočišného; že nejde ani o nesmrtelnost duše, která bojuje proti tělu; a že nejde ani o oživení mrtvoly – o návrat

do téže fyzické předsmrtné existence. O kousek dál to také apoštol napíše naprosto přímo: Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.(50)

                Ten Pavlův výklad, bratři a sestry, totiž vůbec neříká, jak to bude. Žádná teorie se z něho odvodit nedá. Pavel v něm zdůrazňuje právě jen to, že boží možnosti přesahují naši představivost, že je v nich víc, než co teď můžeme znát. Proto by bylo pošetilé uzavírat se ve svých obzorech. Ať už tak, že prohlásíme svůj konec za definitivní, protože víc evidovat nedovedeme, nebo tak, že budeme za vzkříšení vydávat svoje představy o tom, co bude po smrti.

                Na začátku svého listu to Pavel napsal jasně: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.(2,9) Věřit ve vzkříšení neznamená přijmout a zastávat nějakou přesnou představu o tom, co a jak bude, ale uvědomit si omezenost svých představ a odhadů, a proto se jimi nedat určit, ale nechat v důvěře prostor pro dobrá boží překvapení, zůstat otevřený pro boží možnosti, nenechat se uhranout přítomnou chvílí a svými dojmy a doufat s důvěrou v boží věrnost i navzdory tomu, že scénář budoucnosti neznáme.

                A to se týká jak smrti, tak života. V životě je vzkříšení silou k vytrvalosti a osvobozením od pocitů marnosti, když se o smyslu věrnosti nemůžeme ujistit podle svých představ. Díky němu smíme důvěřovat, že cokoli vykonáme v duchu kristovské lásky, to se jistě zúročí, i když třeba úplně jinak, než si myslíme. A při setkání se smrtí umožňuje, abychom se nevzdali ani pout ke svým blízkým, ani dalšího života. Obojí zůstává otevřené. Obojí může Bůh proměnit neuvěřitelným způsobem. Amen.