Kázání 30.8.2015

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Rút 1

Text:       Leviticus 19,33 - 34

Sestry a bratři,

                téma uprchlictví už delší dobu hýbe naší společností. A nejde jenom o obecnou diskuzi. Na postoji k němu se často rozcházejí nejbližší přátelé. Přiznám se, že mne samotného zaskočilo, jak i fajn lidé, kteří jinak dovedou svůj čas a energii věnovat službě lidem se zdravotním postižením, dokážou být v otázce přijetí uprchlíků nekompromisní a podléhají demagogickým argumentům a strachu.

Vedl jsem o tom diskuzi na facebooku s jednou asistentkou z bělečského tábora, která vyvěsila emotivní fotografickou koláž - na jedné straně byla plavovlasá postižená holčička a na druhé kouřící černošští mladíci z uprchlického tábora a pod tím komentář: Na léčbu vlastních dětí nemáme? Ale na to živit zdravé netahavé negramoty ANO? PROČ???? Vůbec jí ten zkrat nedocházel. Jakoby naše zdravotnictví neřešilo krize dávno před uprchlickou vlnou a jejich podstata nebyla v něčem úplně jiném.

A podobné je to, když se v souvislosti s uprchlictvím argumentuje nezaměstnaností nebo bezpečnostními riziky. To jsou přece problémy mnohem obecnější. Jenomže ono je vždycky snazší najít si obětního beránka, než věci opravdu řešit a domýšlet. A tak to, myslím, je i při redukci uprchlictví na vztah k islámu. Jednak přece všichni uprchlíci nejsou muslimové – před muslimským fundamentalismem utíkají asi právě ti, které ohrožuje – jednak je přece zvláštní, jak česká společnost, jindy tak hrdá na svůj domnělý ateismus, se najednou tak nábožensky vyhraní. Není to spíš projev duchovní chudoby, nejistoty a nezakotvenosti té náboženské laxnosti, která se vydává za ateismus? Člověka, který opravdu důvěřuje tomu, co vyznává, nemůže přece odlišnost ohrozit. Je si vědom síly, ke které se přiznává. Nemusí ji nahrazovat násilím ani agresivitou. Nemá strach.

Tohle samozřejmě není jenom nedostatek jednotlivců. Myslím, že to velice trefně vyjádřilo prohlášení vedení naší církve k tématu uprchlictví. Základem je minimální odvaha našich politických představitelů. České republice chybí politické morální autority, které by dokázaly lidem říct, že je třeba uprchlíkům pomáhat. Podněcují naopak masovou paniku. Neschopnost řešení obecnějších problémů převádějí na téma uprchlictví. Není divu, že se pak lidé – i věřící lidé – ocitají v zajetí těchto pseudoargumentů a nedovedou už o situaci věcně přemýšlet.

My křesťané – a zvlášť my evangelíci – ale máme velkou šanci v tomto zajetí neuvíznout. Bible, kterou přijímáme jako zdroj pravdy, je opravdu osvobodivá. Vyvádí z dobových pohledů a nálad, dává možnost vidět věci z perspektivy několika tisíc let a upomíná nás a vrací k tomu, co je opravdu základní a potřebné. Je jen na nás, jestli budeme dokolečka omílat, co se kde povídá, a staneme se tak solí zmařenou, která nic nepřináší a k ničemu není, nebo jestli načerpáme z téhle studně nepřevážené, a budeme opravdu solí země, která brání hnilobě a rozkladu a činí skutečnost stravitelnou a chutnou pro všechny.

Proto jsem vybral ten dnešní oddíl z 3. knihy Mojžíšovy. Není v bibli vůbec ojedinělý. Máme štěstí – o uprchlících, přistěhovalcích, hostech a cizincích se v bibli píše opravdu často. Podle té četnosti by se dokonce dalo říct, že je vztah k nim pro víru ústřednější, než třeba chození do kostela. Patří k tomu základnímu, co Bůh po svém lidu žádá. Souvisí se samotnou podstatou víry. I ten, kdo by měl pochybnost, zda se cizinci vejdou pod pojem bližní, nemá ani v nejmenším pochybovat, že jim náleží stejná láska jako bližnímu. „Budeš ho milovat jako sebe samého“, říká o přistěhovalci Hospodin. V podstatě tu není žádný rozdíl mezi bližním a tím, kdo v tvé zemi přebývá jako host.

A teď několik důvodů, které pro to v bibli můžeme vyčíst:

Samotný fakt, že se bible o běžencích a přistěhovalcích tak často zmiňuje, je důležitý. Mnozí dnes zdůrazňují, v jak mimořádné situaci jsme se ocitli, a je to pro ně argument pro mimořádná opatření a výjimky z hodnot, které je jinak třeba ctít. Není to pravda. Naše situace není v zásadě vůbec mimořádná. Přistěhovalectví existovalo už za starověkého Izraele. Provází celou historii lidstva. A ustanovení Mojžíšova zákona se vztahovala i na dobu, kdy musel Izrael o svou existenci a identitu tvrdě zápasit. I za takové situace Hospodin říká: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako jeden z vás, domorodců.“

A ono to má asi mnohem hlubší význam, než si uvědomujeme.  Věřící člověk nejen že má mít druhého i přes všechno, co ho od něj dělí, za stejně úcty a lásky hodného jako sebe, ale k víře patří především vědomí, že ono to tak skutečně je. Naše postavení se od jeho v zásadě neliší. Domovská práva, na kterých si někdy zakládáme, jsou jen relativní.

Na začátku bible Bůh člověku svěřuje zemi do opatrování. Člověk žije z darovaného. Smí toho užívat. Ale pánem země nikdy není. Tím zůstává Hospodin. Abraham, člověk, jímž historie víry začíná, je přistěhovalec. Dostává od Boha zemi za dědictví, ale bydlí v ní i s dalšími praotci víry ve stanech. A autor listu Židům vidí právě v této nezabydlenosti znak víry. A když se potom Izrael vysvobozený z otroctví znovu ujímá země zaslíbené, nestává se jednoduše jejím vlastníkem. Ta země, ve které žije, zůstává Hospodinova. Je to i právně vyjádřeno:  Izraelci s ní nemohou libovolně disponovat, nesmějí ji jednoduše prodávat, po určité době se vždy vrací tomu, kdo ji od Boha dostal; ani její úroda nepatří samozřejmě jenom jim, každý sedmý rok ji nemají sklízet, aby měli z čeho žít chudí, sirotci, vdovy a právě příchozí. A všechna tato ustanovení jsou ve stejné biblické knize, z které je ten výrok o přistěhovalcích, zdůvodněna slovy: „neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (Lv 25,23) Jsme na tom v podstatě všichni stejně. Dovoláváme-li se svých práv, potvrzujeme tak jen práva přistěhovalců. Všichni jsme před Bohem jen příchozí a hosté.

Víra, že všechno včetně nás, je božím stvořením, není v prvé řadě teorií o tom, jak technologicky vznikl svět, ale vděčným a pokorným vyznáním, že každé naše vlastnictví je nám jen svěřeno a stane-li se zdrojem sobectví, je to jen lež a hřích. Víru v Boha stvořitele nepopírá ten, kdo se ztotožní s poctivými poznatky vědy, ale ten, kdo nevraživě volá Čechy Čechům. Protože země je boží.

Tohle může být pro někoho jistě dost neosobní a složitá úvaha. A tak u ní Hospodin nezůstává. Když mluví o vztahu k cizincům, připomíná svému lidu ještě něco mnohem osobnějšího a bezprostřednějšího. Jako refrén u všech výzev k solidaritě, lásce a ochraně přistěhovalců se v jeho zákoně stále opakuje: „vždyť i vy jste byli hosty v zemi egyptské.“ Bůh odkazuje na osobní pospolitou zkušenost, na jejich historickou paměť.

Nezapomeňte na to, co jste sami prožili. „Vy přece víte, jak bývá hostu v duši, vždyť jste byli hosty v egyptské zemi.“  Vy přece znáte tu vydanost, to bezprávné postavení a cizotu. Vy jim můžete rozumět, můžete s nimi soucítit. Není to pro vás nic cizího. Sami jste to prožili. Připomeňte si to. Nedívejte se na ně jen z vaší momentální situace, kdy se můžete počítat k těm, kdo jsou tu doma. Vy přece víte, jaké to je, když nepatříte k těm, kteří se chovají, jako by jim tu všechno patřilo a o všem, i o vás, rozhodují. Nezapomeňte na svou historii, jen tak můžete pravdivě rozumět přítomnosti.

Přeloženo pro nás, kteří jsme nezažili egyptské otroctví: Vy věřící přece víte, jaké to je být občanem druhé kategorie v zemi, kde vládne komunistická ideologie. Vy Češi přece ze svých rodin a od přátel víte, co je to emigrace – a nejen politická, ale i ekonomická. Ta trvala ještě déle než čtyřicet let. Kolik lidí odešlo odsud z Vysočiny za prací do Ameriky? A ze své historie také znáte útěky před nacismem. Vždyť oslavujete třeba Nicolase Wintona a české letce v anglických perutích. Ty přece, když utíkali z nacisty obsazeného Československa, mohla Británie také vnímat jako velké bezpečnostní riziko. A v té vlastní historii přistěhovalectví bychom mohli pokračovat – přes toleranční kazatele, kteří sem přišli z Maďarska, Německa i Polska, k pobělohorské emigraci evangelíků z Čech a tak dále. To je naše historie.

Nezapomeňte na to, říká Hospodin. Právě díky tomu můžete pochopit, že solidarita s uprchlíky není žádná naivní nebo nebezpečná iluze, ale pravdivý postoj, z kterého i vy žijete.

A snad díky tomu můžeme zaslechnout ještě jeden důraz, který prolíná celou biblí. Totiž jak právě ti, kdo zrovna nejsou domácí – ať už je v té roli někdo z Izraele nebo přímo cizinec – přinášejí naději, osvědčují věrnost a stávají se svědectvím pro celý boží lid: Josef pro celý Egypt, Rachab v Jerichu, Rút Moabská, Urijáš Chetejský, Ebedmelek pro Jeremjáše.  A v evangeliích je tomu tak skoro napořád – Milosrdný Samařan, římský setník, u kterého Ježíš nalezl víru, jakou v celém Izraeli nenašel a ten jediný vděčný z deseti uzdravených byl také Samařan. S cizinci nejsou jen potíže. Ti, kdo přicházejí odjinud, mohou být právě proto, že se liší, i pro boží lid požehnáním. Amen.