kázání 31.7.2011; Žalm 14

čtení: 1.Královská 19,1 - 19
text: Žalm 14
Sestry a bratři,
některé pasáže téhle starozákonní písničky jakoby vůbec nebyly tři tisíce let staré. Jakoby člověk ani nečetl bibli, ale zaslechl útržek rozhovoru ve frontě u pokladen, nebo od vedlejšího stolu v hospodě. Přesvědčení, že ve světě, ve kterém žijeme, to jde od desíti k pěti, že je to už úplná hrůza, co se v něm děje, že je naprosto zkažený, nevyjadřují dnes jen lidé, kteří poměřují realitu náročnými biblickými měřítky, sdílí je kdekdo. Vypadá to, že na slova bible nakonec vždycky dojde. Čteme je a bereme je jako potvrzení svého pocitu.
Ono to ale, sestry a bratři, není tak jednoduché.
Jednak - už právě proto, že je ta písnička tři tisíce let stará. Jestliže už tehdy bylo možné vidět situaci tak, že ?Všichni kazí, zohavují na co sáhnou a nikdo nic dobrého neudělá?, pak se ten svět asi moc nezměnil ? nezměnil se k lepšímu, ale ani k horšímu. Jestliže se už tehdy jevil jako totálně zvrhlý, pak ta naše představa o současném úpadku bude způsobená spíš tím, že si idealizujeme minulost, než že by současnost byla, co se zlého týče, nějak mimořádná.
A jednak ? ono zase není tak úplně jisté, kam se tím notováním si s žalmistou vlastně řadíme ? zda k Bohu, na stranu pravdy odvěké a věčné, nebo mezi její popěrače.
Je totiž otázka, jak ten žalm vlastně číst.
Začátek je jasný: jen blázen či bloud ve svém srdci popírá Boha. To je jistě výrok víry. Jenom podotknu, že tu nejde o oznámkování ateistů. O existenci Boha před třemi tisíci lety nikdo nepochyboval. Říkal-li si tehdy někdo v srdci, že tu Bůh není, pak říkal jen to, že nezasahuje do života, že si život jde svou vlastní cestou, že se řídí vlastními pravidly, že je zkrátka něco jiného kostel a něco jiného třeba obchod, nebo politika, prostě ten běžný život. Tam se člověk nemůže na Boha ohlížet, tam se musí a také může zařídit, jak chce, po svém. A tak to přece vidí i dnes mnoho lidí, kteří jinak existenci Boha uznávají. Skutečná víra to ovšem vidí jinak a také to jasně řekne ? tohle není žádná moudrá zkušenost, to je nepříčetnost, pošetilost, vyšinutí, ztráta zdravého rozumu. ?Bůh tu není? - je řeč blázna.
Jenže kdo mluví potom dál? Kdo říká to další ? že lidé jsou zkažení, všichni páchají zlo a když se někdo o něco zdánlivě dobrého snaží, určitě ho motivuje nějaká špatnost? Kdo vyslovuje to přesvědčení o totální zkaženosti všech?
Nový překlad před tímto hodnocením ukončil uvozovkami řeč srdce blouda. Tady už podle něj mluví sám žalmista, muž víry. Ano zní to docela realisticky a zároveň zbožně. Víra nás přece vede ke střízlivosti, učí nás prohlédnout iluze o nadějích vkládaných do člověka, kriticky dovede odhalit, jak často se i v jednání zdánlivě ušlechtilém a příkladném skrývá jenom sobecká touha získat pro sebe body před lidmi nebo před Bohem, jak člověk bývá i při své dobrotě zaměřen jenom sám na sebe. Nebylo by divu, kdyby takhle pronikavý pohled viděl situaci černě? Konečně i jinde v bibli přece můžeme číst, že kromě Krista všichni zhřešili. Nikdo není bez hříchu. Zdá se, že je to v jedné lajně. Však se tak v kostelích mnohdy káže.
Ona ale existuje i jiná možnost, jak ten žalm číst. Mne na ní upozornil jedním fejetonem Miloš Rejchrt. Ve starším ? kralickém ? překladu totiž žádné uvozovky nejsou. Kde končí samomluva blázna, není tedy jasné. Je dobře možné, že ten totálně skeptický pohled na lidi a na svět není ničím jiným než pokračováním té bludné zatemněnosti lidské mysli, že takhle nemluví člověk zbožný a moudrý, nýbrž blázen.
Ono to přeci vůbec není jedno a to samé, naopak je v tom veliký rozdíl, když vyznáváme, že nikdo není bez hříchu, že nikdo z nás sám od sebe není schopen jednat dobře, že jen ten kdo má v zádech boží milost je svobodný od toho, aby i ve své dobrotě hledal jenom sebe - a když se řekne, že nikdo nic dobrého neudělá. Jednat může člověk přece nejen sám ze sebe.
Kdo prohlašuje, že není nikoho, kdo by jednal dobře, ten nemluví jen o schopnostech člověka, ten popírá, že by tu vůbec bylo něco jiného než lidská porušenost a zkaženost, ten de facto popírá Boha; alespoň Boha přítomného v našem světě, Boha jednajícího, který reálně mění lidské příběhy, který si podmaňuje srdce lidí, dotýká se jejich svědomí, který osvobozuje člověka k činům. Ano v té rozhořčenosti nad stavem světa a společnosti, která nikde a na nikom nic dobrého nevidí, nejsme na jedné lodi s Bohem a jeho věrnými, ale s jeho popěrači. Blázen říká v srdci svém: ?Bůh tu není?.
Jistěže se na světě děje mnoho zlého a strašného. Ale jen srdce zaslepené - nejspíš nějakým osobním zklamáním, vlastní bolestí, ukřivděností nebo vyčerpaností - může přehlížet, kolik se toho děje zároveň dobrého a obdivuhodného. Často jedna a ta samá událost svědčí o obojím. Tak jako ta, která asi s námi se všemi minulý týden otřásla. Vražedná tragedie v Norsku jistě svědčí o zvrácenosti a zvrhlosti člověka, který neváhá k prosazení svého cíle obětovat desítky životů. Stejně tak ale vydává svědectví o moci, ve které rekreanti, kteří nebyli přímo ohrožení, a mezi nimi i cizinci, neváhali riskovat vlastní život, aby ohrožené zachránili; o moci, v níž dcera jedné ze zavražděných nepodléhá nenávisti, ale vybízí k podpoře a vzájemnosti postižených, a která spoustu dalších po celém světě vede k tomu, aby projevili svou účast a nabídli pomoc a solidaritu.
Jenom blázen zevšeobecňuje špatnou zkušenost, zraněnost a vyčerpanost, rozvíjí svoji vnitřní skepsi a dochází k pocitu a tvrzení, že je všechno svinstvo, že je každý jenom darebák a zvrhlík, že lidi jsou jen lůza a děs.
Možná to, jak jsem řekl, není ani ze zlé vůle. Možná to není jen alibi nebo zášť. Možná své skepsi člověk podlehne, protože mu dojdou síly právě, když se ve svém zápase cele vydal. Jako Elijášovi u potoka Kerít. Vždycky nejsou na místě jen výčitky. Někdy je třeba dodat sílu, někdy nabídnout jiný pohled. Ale nikdy nesmí být zamlčeno, že ta totální beznaděj není ani moudrost ani realismus, nýbrž zoufalá pomatenost a vyšinutí.
Co říká blázen ve svém srdci je totiž nebezpečné. Kdo tvrdí, že je člověk člověku vlkem, ten tomu sám brzy podlehne ? buď uteče, nebo začne s vlky výt a vsadí právě na násilí. Nemusí vždycky vraždit jako šílenec, ale kdo má svůj vlastní národ nebo lidi, mezi kterými žije, za množinu vypočítavých zbabělců, ten se sám v rozhodující chvíli zachová vypočítavě a zbaběle. Protože zkrátka neuvidí nikoho, kdo by od něj čekal něco jiného, pro koho by jeho zápas a potíže, které by si mohl způsobit, měly cenu.
A v tom máme my lidé víry obrovskou výhodu. My máme vždycky někoho, kdo od nás něco čeká. I když my sami od sebe už nic nečekáme. Máme někoho, kdo toužebně vyhlíží, že nepropadneme té pomatenosti, která už jen dokola omílá, jak je ten svět zkaženej, kdo stále nevzdal to očekávání, že nezůstaneme jenom u toho, jak se nám svět jeví, a budeme se ptát, na čem opravdu stojí a co tomu odpovídá. Máme někoho, pro kterého má cenu vždy znovu zápasit o dobré.
Hospodin na lidi pohlíží z nebe a chce vidět, jak obstojíme. Chce vidět, zda nám nebude jako bláznům hned všechno jasné, zda se budeme ptát, zda budeme hledat jeho vůli. Stojí o to, abychom se nenechali uhranout a ochromit zlem ani vlastním zklamáním, abychom nepřehlédli moc toho tichého a temného hlasu, která v lidech pracuje, abychom pro ni byli otevření a v její síle pokračovali. Proto nám také otevírá oči pro ty, kdo díky Bohu obstáli. Jsou tu a má cenu být s nimi, protože nejde všechno od desíti k pěti. Budoucnost je boží. Amen.