kázání 3.5.2015

Jan 21,15 - 19

Uložit kázání jako mp3.

Sestry a bratři,

                je po velikonocích. Ne sice tak úplně – podle křesťanského kalendáře jsou všechny neděle až do svatodušních svátků velikonoční – ale to základní převratné poselství, které se týká života, lásky a smrti, už zaznělo. Bylo o svátcích v celé své plnosti a slávě vyhlášeno. Slyšeli jsme ho: „Ježíš byl vzkříšen.“

                Jenomže tím to nekončí. Událost, kterou jsme slavili, pokračuje v osobním rozhovoru. Vzkříšení se ze slavnostního vyhlášení mění v osobní otázky. Není jen o tom, co se stalo mimo nás. Je o tom, co je nám nejvlastnější – o našich vztazích, o naší lásce. Jaká je? Je skutečná? Je v něčem opravdu zvláštní? Vymykáme se v ní obvyklému průměru?

                „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“

Jak si po velikonocích na takovou otázku odpovíme?

                Šimon odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“  To je zvláštní odpověď. Na jednu stranu přitakává, na druhou se vlastně od té Ježíšovy otázky distancuje. Jakoby říkal „ano“ a zároveň „ne“. Ano, mám tě rád, ale o lásce a o srovnávání s druhými nemůže být vůbec řeč.

Ty se mě ptáš, jestli tě miluji, ale to je pro mě příliš velké slovo. Tomu já dostát nedokážu. A ty to víš. A já to vím právě díky tobě. S tebou jsem právě o velikonocích poznal, kam až může láska vést – až do té nejhlubší úzkosti, až k zatčení, opuštěnosti, až k soudu, kde jde o krk, až k výsměchu, bolesti a na smrt. A s tebou jsem taky poznal, že na to nemám. Copak já před tebou vůbec můžu mluvit o lásce? Můžu snad říct, že tě mám raději než všichni ostatní, co tu jsou se mnou? Právě to jsem přece říkal cestou do Getsemane: „Kdyby tě všichni opustili, já ne!“ A jak to dopadlo?  Třikrát jsem zapřel. Rozhodně a s přísahou na rtech. Stačil pohled děvečky. Ani mě nemuseli chytit a já se sesypal. Kdepak láska, to je pro mě po velikonocích příliš velké slovo.  Ještě tak, že tě mám rád a bez všeho srovnávání! Tolik Petr.

                A my, bratři a sestry, pokud jsme o velikonocích byli opravdu při tom, a nejen jako nezúčastnění diváci, pak můžeme stěží odpovědět jinak. Velikonoce vedou ke střízlivosti a pokoře. Tím, že odhalují, kam až Bůh ve své lásce zajde, konfrontují nás také s tím, kam ho v ní my následovat neumíme a kolik nám toho, ke skutečné lásce schází. Mluvit po velikonocích pravdivě o lásce znamená mluvit také o své malosti a vině. A do toho se nám nechce. Tomu se raději vyhýbáme.

                Jenomže on tenhle úhybný manévr nevychází.  Ježíš se ptá podruhé a potřetí, a to už bez velkých slov, prostě: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ I bez velkých slov naše selhání nakonec vyplave na povrch. Petr to dobře ví. Trojí otázka, trojí zapření. Dochází mu to a je mu z toho smutno. Bolavé místo naší viny nejde jednoduše obejít. Ježíš ho záměrně připomíná. Ale proč?

                Možná vás přitom, stejně jako mne, napadne otázka: A co odpuštění?  Co všechna ta četná biblická zaslíbení, že Hospodin zahlazuje přestoupení, že už víc nevzpomene „na tvé hříchy“, že láska přikryje množství hříchů? Tady je naopak zřejmé, že na ně Ježíš nezapomněl?! Netaktně sahá do ještě nezhojené rány. Jitří Petrovo svědomí! Jak to jde dohromady?

                Když se nám připomenou naše minulá selhání, je nám z toho smutno. A bodejť by nebylo. Berou nám totiž naději a sílu pro budoucnost. Diskvalifikují nás pro ni. Co od ní lze čekat dobrého, když jsme i při dobré vůli selhali, když jsme takoví, jací jsme? Co jiného lze čekat, než že zase narazíme na své meze? Přestáváme být zárukou. Nejen pro druhé, ale hlavně sami pro sebe. Ztrácíme sebedůvěru.  A bez ní můžeme těžko začít znova.

                V tom právě vidíme smysl odpuštění. Od minulých vin je třeba se osvobodit, škrtnout je, vymazat. Je třeba udělat tlustou čáru za minulostí, nepřipomínat už to, co bylo, a začít znovu, nanovo, bez zátěže.

                Jenomže, bratři a sestry, byl by to opravdu nový začátek? Odřízneme se skutečně od své minulosti tím, že o ní přestaneme mluvit, že ji škrtneme, že na ní zapomeneme? Zmizí naše slabosti prostě tím, že  o nich budeme mlčet? Možná zmizí z naší mysli. Ale doopravdy?

                To, o čem nevíme, nás přece ohrožuje mnohem víc než známé hrozby. Proti těm je možné něco dělat, je možné se na ně alespoň připravit a druhé před nimi otevřeně varovat. Ztráta paměti opakování chyb jenom umocňuje. Přímo nahrává tomu, aby se stále znovu dělo to samé. Připravuje nás o možnost něco změnit. Jsme potom svým slabostem vydáni na pospas. O člověku, který si nepřičítá, co udělal, mluvíme také jako o nepříčetném. Ten sice opravdu nenese za svoje činy odpovědnost, ale také přestává být plně člověkem. Odříznutím minulosti, i kdyby byla sebehorší, nezískáváme svobodu, ale ztrácíme něco ze své lidskosti. Stávají se z nás jen mrzáci ducha bez důstojnosti.

                Útěk před vlastní vinou nový začátek nepřináší a odpuštění bude asi něco víc, než jen tlustá čára za minulostí. O odpuštění může být řeč asi jen tehdy, když do budoucnosti můžeme vstoupit celí, i se svými vinami, i se svou minulostí, bez ztráty paměti.

                A právě o téhle možnosti ten rozhovor Ježíše se Šimonem svědčí. Trojí otázkou Ježíš Petrovi nedá zapomenout na jeho selhání. Ale ne proto, aby vyčítal nebo odsoudil, nýbrž proto, aby to trojí poslání: „Pas mé beránky! Buď pastýřem mých ovcí! Pas mé ovce!“ patřilo právě jemu. Teprve tam, kde se ani z dobré vůle žádní kostlivci ve skříni neschovávají, je jasné, že jde o důvěru a ne jen o iluze. A že nepatří žádnému pomyslnému svatouškovi, ale právě tomu chybujícímu Šimonovi. Právě ty, který jsi mne třikrát zapřel, máš v mojí budoucnosti svoje místo a úlohu. Právě s tebou počítám. Ty povedeš druhé. Ty oslavíš Boha.

                A jak je to možné, bratři a sestry? Jak je možné, aby nás naše selhání nediskvalifikovala pro naději, pro důvěru a pro budoucnost?

                Snad právě díky velikonocům. Při nich se ukázalo, kam až je Bůh s to ve své věrnosti a lásce k nám lidem zajít. Raději sám nese bolestné a vražedné důsledky našich vin, než aby nás po zásluze připravily o naději. Díky té lásce, která bere její riziko na sebe, se pro nás ta důvěra otevírá.

                A snad také proto, že je ta zkušenost vlastního selhání pro to svěřené poslání důležitá. Bez zkušenosti, jak člověk sám i při nejlepší vůli chybuje a selhává, nebude druhým rozumět, nebude schopen jim opravdu pomoct ani je vést. Všude kolen sebe uvidí jen odsouzeníhodné hříšníky a i perly božího slova pak pro něho budou jen podnětem k nelítostnému útočení a odsudku. S podporou může přijít jen ten, kdo už poznal, že chyby a krize nejsou vždycky projevem zlé vůle.

                A dokud se člověk bolestně nesetká s tím, jak při prosazení vlastní vůle přišla ta boží zkrátka, jak ji svým úspěchem jenom zradil, dotud asi nikdy nebude schopen spolu s Kristem opravdu říct: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“  A bez toho nejspíš i ve své zbožnosti chodíme jenom tam, kam sami chceme. Jako to Petr dělal dřív. Až teď bude schopen nedat jenom sám na sebe. A pak už nemusí být vlastní slabost prohrou, ale boží oslavou. Amen.