1. čtení J 4.1-14 + text J 7.37-39
Milí v Kristu sourozenci, tříverší, které se má stát základem dnešního zvěstování, nalezneme v evangeliu Janově 7. 37-39
Jak suchej strom, stojím v širém poli, jak suchej strom, co mu žízeň nedovolí žít. Žízeň mám. Tak dej mi napít kapku vody, živé vody?zpívá se v jedné písničce.
Milé sestry a milí bratří: ?Proč nám to tady říkáš??, pomyslíte si možná. Nejsme žízniví, ráno jsme popili trochu čaje, slunko na nás nepraží, rozhodně ne tolik jako kdysi na Izrael na poušti. Tak jakou vyprahlostí se tu zabýváme? Takový jednoduchý biblický obraz nám ilustruje naši situaci. Člověk jako země vyprahlá, která moc potřebuje vodu. Jako vláha, ba vydatný déšť pro seschlou zemi, tak blahodárně působí příchod Ducha svatého k nám. Pohleďme tímhle obrazem na Boží hod svatodušní.
Mám vás dnes zavést na nádvoří chrámu do Jeruzaléma, na slavnost stánků. A to přímo do víru nejpopulárnějšího dne židovských svátků vůbec. Taky máte rádi slavnosti, svátky? Člověk, kdy vykročíte z všednosti. Vnitřním obsahem svátku stánků bylo děkování za Boží divy, které Bůh učinil, když Izrael putoval po poušti. Od vysvobození z egyptského otroctví třeba až po dar vody ze skály.
V Jeruzalémě, kam vás mám zavést, je spousta lidí, tlačí se v zástupu, možná jim připadá, že takhle jsou blíž té hranici, za kterou člověk vydechne úžasem. Té hranici svátků, svatosti. A pak se tam objeví Ježíš a nahlas řekne: ??Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo.? Nabízí sebe jako pramen života - to znamená: ne chrám s vašimi oběťmi, v němž se vám tak dobře slaví, je cestou ke spáse. Ani zákon sám o sobě nezaručuje správnou cestu k životu věčnému. Ani Mojžíš není tím, od koho dostáváte spasení.
Zvláštní. Uprostřed slávy, uprostřed těch, kteří oslavují uhašenou žízeň, mluví o žíznících. Ježíš ví, že v poslouchání velkých zaslíbení, v slavnostním zástupu, při vykonávání svatých obřadů můžeme být přesto žíznící.
Ve stínu chrámového nádvoří děkují Bohu pravověrní Židé za Boží dobrodiní. Vedle stojí dav, který sympatizuje tu s vrchností, tu s farizeji a tu s nějakým samozvaným mesiášem, jakým pro ně Ježíš nejspíš byl. Uprostřed nich stojíme i my. A vnímáme různost všech možných jazyků, barev kůže, stáří. Ve vší té rozmanitosti vzhledu a chování, jazyka a vztahů slyšíme jasné slovo: ?kdo žízní, ať přijde ke mně a pije?. Je to slovo jasné? Ach tak, žízeň?.Vedle je stánek s občerstvením, když vyjdu před nádvoří, stanu u studny..Nebo o čem to vlastně mluví?
Ježíš k sobě volá žíznící, jimiž mohou být ti pravověrní, stejně jako kolísající a opovržený lid. To slovo je určeno každému, kdo ještě něco čeká, něco víc a nejen pro sebe, ale taky pro svou rodinu, blízké, pro své ?osvětí?.
Ale, prosím vás, co bych mohl ještě chtít?Co bych měla ještě čekat? Něco z Boží ruky dostávám a věřím, že to není samozřejmé. Žiji ve vztazích, které jsou pevné (nebo skoro pevné), a nespoutávající, veskrze pozitivní. Až tak umíme být někdy skromní. Bůh v lidském těle prochází Jeruzalémem a vidí spoustu takových ?skromných? lidí. Prochází Novým Městem na Moravě a Bystřicí nad Pernštejnem a vidí ty, kteří nic neočekávají. Od Boha, ve svém životě.
Sestry a bratři, dost možná jsme také skromní nebo rezignovaní, ale zde to není na místě. Přece máme naději, že je naplňující bohatství, které je mimo nás! Přeci doufáme, že někdo uhasí naší palčivou, spalující vnitřní žízeň!
Ježíšovo potkání se Samařankou (živá voda) i jeho dnešní slova nám napovídají:? žízeň znamená něco žádat, nebýt se vším spokojen. Za vší touhou po napojení se ozývá hlas: ještě něco čekám, ještě nemám dost, toužím po vymazání nouze a po odstranění zlého? ?Jestliže kdo žízní? volá Boží Syn do zástupu i ke všem, kdo se tlačí k oltáři a chtějí se účastnit rituálu vylévání vody. Volá to na zevlouny, na ty kteří se bojí udělat první krok, na světem protřelé i dočasně perspektivní. Jestliže kdo žízní ve své práci, ve vztazích, ale taky v kostele, ať přijde ke mně a pije.
Co všechno to znamená?:
Prvně: přiznejme si tu žízeň. Ježíš nechává velký prostor pro to, kde může žízeň vzejít - od tělesných nouzí a psychických bolestí až po hrůzu nad skrytostí Boží v tomto světě.
A dál připusťme, že můžeme chtít víc, jak to učí Ježíš Kristus Samařanku. Kdybys znala, co dává Bůh a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou? Můžeme chtít víc, ovšem ne jen něčeho, ne jen klidu, nebo víc peněz, v tom není víc. Víc je v tom ? že je pravda, která se nám nepřizpůsobuje, že je hodnota, kterou nevyčíslíte, že je pokoj, který je něco docela jiného než klid, že je naděje, kterou nevyslovíte?
Tímhle zároveň připustíme, že nejsme středem světa, protože živou vodou nemůžeme disponovat, nemůžeme si jí zasloužit nebo vydobýt.
?Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proud živé vody poplyne z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.?
Milí přátelé Kristovi, Ježíš, jak vyznáváme vystoupil k Otci a naše žízeň docela nezmizela. Ale nemusíme stát na místě, hledět k nebi a přemýšlet nad tím, jak je nám Bůh vzdálen. Přichází do světa v Duchu svatém. Pro vyprahlé a žíznící, aby z nich učinil úrodné.
slovo milosti: Žena mu řekla: ?Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Ježíš jí odpověděl: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.?(J 4.11-14) Amen
píseň 367