Kázání 4. neděle adventní

Základem kázání Slova Božího je pokračování textu Janova prologu o Slovu – z veršů 9-14: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.  10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.  11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.  12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.  13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.  14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Adventní věnec svítí naplno, a dnes ráno se to zlomilo a světla bude už jen přibývat. Ale pokud se rozhlédnete po světě moc světla neuvidíte – klimatická krize kam se podíváte, výbuch v Prešově a v Iránu začátkem prosince byly při demonstracích zabity stovky lidí. Na válku v Sýrii jsme si už přivykli tak, že další a další mrtví, nám na oči ani nepřijdou. A to jsem zmínil jen něco. Abychom si neříkali, že se nás to netýká, hromadná vražda v ostravské nemocnici ukázala, že jsme v tom spolu s celým tímto světem. Tvrdit s lehkým srdcem, že světla a dobra přibývá, vyžaduje notnou dávku optimismu, neinformovanosti, naivity, víry…

Janův hymnus nám ale připomíná, že světlo navzdory vší temnotě tu přece jen je, dokonce od samého začátku. Mluví však také o tom, že to světlo je skryto, mnozí je nevidí, nepřijímají, míjejí, zastiňují, zhášejí – v sobě i jiných. Nejen Jan Křtitel skončil pro své svědectví o světle. Stačí jeden odhodlaný zločinec, všehoschopný diktátor, pomatenec se zbraní v ruce; a stačí chvilkové zatemnění mysli, nebo temnota, která se vkrádala a nebyl nikdo, kdo by ji zahnal, zaplašil, sejmul závoj šílenství, hněvu, fanatismu.

Zároveň však máme slyšet o tom, že jsme tu, protože světlo přece jen je, a nejen někde na začátku a skrytě, ale to světlo do světa vstupuje. Není v tom světě něčím cizím, ono je nějak v základu tohoto světa. Ovšem – svět skrze ně povstal, ale přesto jej nepoznává.

A jestliže náš svět má v sobě něco, co nechápe, pak žel nerozumí správně ani sám sobě. Svět, ponechán sám sobě, nejen že nechápe Boha, ale nerozumí sám sobě, nerozumíme si navzájem, natož světu a dění v něm. Jan o tom ví, ale přece jen zpívá také o Bohu, slovu, světle.

Ovšem neděje se něco jen na straně tmy, ale i něco se světlem. A slovo se stalo tělem. Věříme, že se to stává, nejen nějak všeobecně, ale také v životech konkrétních lidí, kteří to světlo v sobě objevili a dovedli jím posvítit druhým. A jedinečně potom v Ježíši Kristu.

A to světlo přišlo do svého vlastního. To jednak znamená velkou věc – to nečitelné, možná nelehko srozumitelné se stává viditelným, bližším, pochopitelnějším. A slovo to tělo učiněno jest - tím ovšem, vedle toho pozitivního, se to slovo stane taky polapitelným a zranitelným – se vším, co k tomu patří. Až dosud to v tom obrazu světla a tmy bylo tak, že ta tma na světlo nemohla. Byla absencí světla, nepřítomností světla, a světlo bylo někde daleko, nedosažitelné - to se teď změní. V Kristu se Bůh stal viditelným a pochopitelným (nebo aspoň lépe pochopitelným a viditelným), ale také zranitelným a pohltitelným. A celý ten následující příběh bude líčen a viděn janovskými očima jako zápas, ve kterém Ježíš/Bůh uniká nástrahám lidí, nástrahám temnoty, dokonce svých vlastních.

O Janově hymnu na světlo a slovo by se dalo dumat dlouho, ale je to právě prolog. To, co člověk nepochopí, co je třeba v něm nesrozumitelné (i to se Janovi natož Rumlovi lehko stane). Na to třeba ještě přijde. Ten příběh začíná. Jan se chystá psát příběh, příběh, který se má číst ve své úplnosti. Ne jedna věta a o ní přemýšlet (ač i to jde). Ten prolog lze jen tak přelétnout, ač má svou závažnost a sílu, jak jsem o tom mluvil prve, ale přece jen je to prolog k něčemu dalšímu, co teprve následuje.

Jan se tady pokouší o něco, co jsme možná my dneska už vzdali. Shrnout víru Izraele a zároveň se pokusit odpovědět na otázky tehdejšího světa a člověka. Prý tehdy věřili, že svět je taková velká odstředivka, v jejímž středu spočívá nehybné božstvo a lidé jsou různě po okrajích a hází to s nimi a točí a mele.

Jan k tomu však přidává – Bůh ale do světa vstupuje, dokonce tak, že je v jeho základu, středu, jádru. A tenhle střed, základ, podstata života a světa se stal zjevným, zjevil se v Ježíši, v tom, o kterém se bude dál vyprávět. On zjevil Boha. A to prosím křesťané vyznali nedlouho potom, co Ježíš na okraji i zájmu potupně zemřel. Ale to, co dělal, co říkal, jaký byl – to podle nich vystihovalo, ztělesňovalo onen střed, základ a smysl všeho.

A taky ten prolog končí pěkně vánočně, pro rodinně. To vtělené slovo je jednorozený syn. To značí - Bůh nemá víc synů, kteří by zjevovali různé jeho vlastnosti, Ježíš je tím, kdo ztělesňuje to, co je tu od počátku jako grunt a základ, ale také jako to, co má budoucnost. A nepřijmout to, zavřít před tím oči a srdce, to přináší zásadní minutí se se smyslem života. Ale pak jsou ti, kdo to uviděli a přijali a těm „dal moc stát se Božími dětmi.“ Kdo by se tím chtěl chlubit, tomu je dobře připomenout, že ke svému narození jsme mnoho nepřispěli. Jisté však je, že jsme zváni do společenství, které je (jako) rodina. Tož přece jen šťastné a veselé!

Ale ještě jednou slyšme ten janovský hymnus (podle Alexandra Fleka): Na začátku byla Myšlenka / a tu Myšlenku měl sám Bůh / a ta Myšlenka byla Bůh; / Bůh ji měl vždycky, od věků. Tou Myšlenkou všechno začalo / a bez ní nezačalo vůbec nic. Ona je Jiskrou všeho života a Světlem na konci všech tunelů. A to Světlo dosud svítí v tmách / a žádná tma ho nezdolá. To Světlo, co září v dětských očích, jednoho dne přišlo mezi nás. Ta Myšlenka se stala skutečností: přistěhovala se k nám do města a my jsme spatřili, jak je nádherná, jako nevýslovnou krásu má od Boha, jak je laskavá a důvěrná! Stala se člověkem, jedním z nás, přítelem po našem boku, který nám zas a stále znovu šeptá do ucho: Mám tě rád! … kdekdo říká: Věřte, bude líp. Ježíš je ale úplně jiná liga. Nepřišel se slogany ani s recepty – prostě jen ukázal jak vypadá - Bůh.

Pane, voláme k tobě z temnot… kam vnímavé oko pohlédne, tam nějaká je. Ať vždy aspoň zrakem víry, lásky a naděje uvidíme také světlo, které přichází v tobě.