kázání 4.2.2007, Genesis 18,16 - 33

čtení: Římanům 5,12 - 21
text: Genesis 18,16 ? 33
Sestry a bratři,
?Je přirozené, že člověk chce znát svou budoucnost?, tímhle konstatováním uváděli před pár lety na jednom rádiu každý den horoskopy. ?Je přirozené, že člověk chce znát svou budoucnost?, a tak se v redakcích rozhlasových stanic a časopisů usadí astrologové a když je slyšíte nebo čtete, máte dojem, že všechno hledání pravdy, všechno úsilí o poctivé a spravedlivé vztahy a všechna práce, kterou si člověk sám se sebou dá, je úplně na pendrek. Všechno je už dané a co jste od data, kdy jste se narodili, dělali, nikoho nezajímá. Na vás nezáleží. Všechno je ve hvězdách. A mistr astrolog vám to odhalí. Ani vidět vás nemusí, ani slyšet. Ať jste Petr nebo Pavel, řekne vám, co vás čeká.
Ano, je přirozené, že člověk chce znát svou budoucnost. A do jisté míry je ta touha oprávněná. Je důležité myslet dopředu. I Hospodin odhaluje budoucnost. Nezamlčí Abrahamovi, co hodlá učinit. Jenomže zásadně záleží na tom, jak se ta budoucnost odkrývá. Rozdíly jsou podstatné:
Předně, v božím slově se ta budoucnost neodvíjí od hvězd, ale od těžkého hříchu Sodomy a Gomory. Je důsledkem lidského jednání. Má co dělat s naší odpovědností. A Abrahamovi je odhalena nikoli kvůli tomu, aby mohl vším bezproblémově proplout, ale proto, že má poslání, proto, že má vést k bázni před Hospodinem, proto, že má připomínat, že budoucnost vůbec není daná, ale závisí na našem jednání, neboť Boží slovo platí. Určité chování má svoje nevyhnutelné důsledky.
A to všechno se děje proto, že se Hospodin s Abrahamem důvěrně sblížil, že tu existuje hluboký vztah, že mu na něm záleží. Slovo o budoucnosti není nezaujatá neosobní informace. Děje se na základě zájmu, kterému není osud druhého lhostejný. Proto Bůh nezamlčí svoje úmysly. Nic neskrývá, protože nechce s člověkem manipulovat. Hraje s odkrytými kartami, protože ho přijímá jako svého partnera, jako partnera, který má dokonce právo do věcí mluvit.Taková je důstojnost vyvolených. Takové je postavení těch, kterým Hospodin zjevuje svou vůli, kterým nezamlčel svoje soudy.
Tím, co nám bylo dáno, sestry a bratři, ve víře poznat, tím jsme byli povoláni do tohoto postavení. Bůh z nás nechce mít loutky vydané neznámému osudu. Bůh z nás nechce mít nezúčastněné diváky svého díla. Bůh nás zve k partnerství, chce z nás mít společníky na svém díle ? aktivní, zúčastněné až po tu možnost mluvit do toho.
Proto Abrahame slyš: !Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.?
Dvě věci mě, bratři a sestry, na tom Hospodinově výroku zaujali:
Zaprvé, ten křik ? to není kravál hlučné Sodomské společnosti při bohapustém mejdanu, to není ďábelský rachot nějaké havymetalové kapely Gomoráků, to je podle vykladačů ?volání o pomoc a právní ochranu? ? to je totéž jako, když na začátku bible čteme: ?Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.? Křik němých obětí, nevyslyšený na zemi, stoupá k Bohu a svědčí o hloubce bezpráví a zvrácenosti.
Jenomže, sestry a bratři, jakých obětí? Vždyť se přece v Sodomě ani deset spravedlivých nenašlo! Vida, oběti nemusí být nevinné. Bezpráví, které se člověku děje, ještě automaticky neznamená, že by byl spravedlivý. V Moci bezmocných napsal Václav Havel, že někdy nelze lidi jednoduše rozdělit na viníky a oběti. Ve svém poslušném podvolení se světu lži se člověk stává obětí i viníkem zároveň. Sám je znásilňován, ale svojí loayalitou zároveň podpírá a upevňuje znásilňující pořádek. Slyšme to jako varovnou připomínku: že jsme byli ? třeba jako církev ? v minulosti perzekuováni, ještě neznamená, že jsme ti spravedliví.
A za druhé ? Bůh se na to všechno chce podívat ještě pěkně zblízka. Nestačí mu to, co slyší. ?Zjistím si, jak tomu je?, říká Hospodin. A říká to asi především pro Abrahama, pro nás čtenáře a posluchače. Je přece absurdní, že by si vševědoucí musel něco zjišťovat. To je taková malá instruktáž pro společníky, pro nás, kteří ani zdaleka vševědoucí nejsme: nestačí, co máte z doslechu, nebo co si o tom přečtete v novinách, ani když se to zdá naprosto jasné. Žádné rychlé soudy od hospodského nebo kuchyňského stolu na základě toho, co se k vám doneslo! S pravdou je třeba dát si práci, podívat se zblízka, shánět si informace. Od toho ani vševědoucnost neosvobozuje: ?Zjistím si, jak tomu je.? Však i ten Husův známý výrok o pravdě neříká jenom ?drž pravdu, prav pravdu, braň pravdu?, ale začíná výzvou ?Hledej pravdu?. Hledání dá práci. Na to nestačí přečíst si nějaký bulvární deník, pustit si zprávy na Nově nebo vzít za bernou minci, co kdo říkal. Zprávy a řeči je třeba si ověřit. Podívat se na věc zblízka.
Tak teď už Abraham zná boží vůli. Bůh nás vtahuje do hry, odhaluje svoje plány, svoje úmysly, svoje soudy. Ale co si s tím má člověk počít? Co to znamená být Bohu partnerem?
Podle tohoto příběhu, bratři a sestry, rozhodně ne sekundovat tomu soudu. To, co nám Bůh odhalil, nám nedává právo přivlastnit si roli prokurátora, pasovat se na rozhodčího nebo mravokárce. A dokonce to ani neznamená být obhájcem Boha ? zdůvodňovat a ospravedlňovat jeho soudy, natož pak při každé katastrofě přispěchat s rádoby zbožným vysvětlením, že jde o boží soud. Abraham to nedělá ani tam, kde je to jisté.
Ne, ten příběh zná jinou podobu, ve které je člověk Bohu partnerem. Je to nasazení pro druhé, i kdyby to měla být ona zatraceně hříšná Sodoma a Gomora. Abraham zůstává před Hospodinem a ačkoli se ho to vlastně vůbec netýká, bere se za ta zpropadená města, pálí si prsty, zápasí, přimlouvá se, smlouvá, odporuje i samotnému Bohu. ?Přece bys neudělal něco takového?? Je obhájcem lidí před Bohem, ne naopak. Nezatracuje pro pár darebáků lidstvo, jak se to často děje mezi námi, ale pro možnost, že by boží soud postihl několik nevinných, se s ním nemůže smířit. Tak se projevuje skutečná důvěra v boží spravedlnost ? že se člověk nedokáže smířit s žádnou nespravedlností a dovolává se boží spravedlnosti i proti samotnému Bohu. ?Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého? Což soudce vší země nejedná podle práva?? Žádná zbožná podoba úsloví ?Když se kácí les, lítají třísky?, ale spor s Bohem ? spor, ve kterém se s důvěrou v boží spravedlnost věřící zastává lidí i proti Bohu.
A Abraham jde ve svém zápase ještě dál. Víra nemá starost jenom o spravedlivé, ale o všechny: ??a nepromineš tomu místu, protože je v něm padesát spravedlivých.?
Ano, prominu. ?Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu.? To, co nás někdy tak rozčiluje, že se ochraně nevinných přiživí i nějaký ten gauner, Bůh přijímá. Ale Abraham smlouvá dál. Bojí se, že se ani těch padesát spravedlivých nenajde. Nedělá si iluze. Riskuje boží hněv a jde až do krajnosti: pětačtyřicet, čtyřicet, třicet, dvacet, deset! Jenom deset spravedlivých! Takový nepoměr a Bůh to bere:
?Nezahladím je ani kvůli těm deseti.? Takovou váhu má u Boha spravedlnost, věrnost, přímost, čistota a poctivost. I když je zvrácenost do nebe volající, jen pro těch deset stojí za to, aby život pokračoval a neskončil katastrofou.
A ona je to opravdu krajnost, do které tu Abraham šel: deset, to je podle židovských předpisů nejmenší možný počet, kdy je ještě možné konat bohoslužbu. I to nejmenší společenství víry, i to nejmenší společenství, které nestaví samo na sobě a otvírá se Bohu, má obrovský význam. Nezáleží na většině, záleží na těch několika, kteří se sejdou, aby nectili jenom sami sebe, ale svého Stvořitele. ?Hrstka bláznů zachrání celé město?, zpívá Svatopluk Karásek, ?pár statečných spasí město v dobách zlých.?
A apoštol Pavel jde v této bláznivé důvěře v moc spravedlnosti před Bohem ještě dál: ??i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.? ?Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.? Takovou váhu má u Boha oběť spravedlivého a tak nepředstavitelné je Boží milosrdenství, že i tenhle nepoměr bere..
Ta Karáskova písnička pokračuje: ?I v našem městě hledá Bůh aspoň těch deset?? a nenajde-li, každý ví, jak to skončí. A my ji můžeme spolu s apoštolem Pavlem obměnit a říct: ?I v našem městě hledá Bůh aspoň toho Jediného?? a všechno záleží na tom, zda ho najde, zda ho najde mezi námi. Je opravdu mezi námi? Přijali jsme ho jako svoji spravedlnost, nebo si stále zakládáme na té své? Žijeme vděčně z darované milosti, v duchu toho, který se obětoval za hříšné, nebo nám jde pouze o nás a druzí ať si pěkně sní, co si navařili? Amen.