čtení: Rút 1,1 - 17 text:Genesis 19,27 - 38 Sestry a bratři, přestože se ani deset spravedlivých, na které to Abraham v přímluvách za Sodomu usmlouval, nenašlo a Sodoma propadla zkáze, jeho modlitební zápas marný nebyl. Bůh na Abrahama pamatoval a, když Sodomu vyvracel, poslal Lota pryč ze středu zkázy. Ano, ani když se naše představy vyslovené v modlitbách nenaplní, přímluvy neztrácejí na významu. Bůh na ně pamatuje. A můžeme být rádi, že se přitom našimi představami vždycky neváže. Jeho milosrdenství bývá velkorysejší, než si vůbec dokážeme představit. Lot, třebaže by sám na rozchod se Sodomou neměl, byl díky Abrahamovi a hlavně díky Bohu zachráněn. Učiněný zázrak. A co následuje? Když opadly vody potopy, která zahubila vše živé na zemi, a Noe, který našel u Boha milost, vyšel z archy, vybudoval Hospodinu oltář. Když Abraham z Egypta, kde kvůli své nedůvěře boží zaslíbení takřka prošustroval, vyvázl živ a zdráv, postavil oltář a vzýval jméno Hospodinovo. Když je Lotovi a jeho dcerám díky boží shovívavosti dáno uniknout jisté zkáze, nestane se nic. Žádné poděkování, ani slovo chvály, ani gesto, natož nějaká změna života. Jakoby se právě znovu nenarodil!? Ani jeho důvěra nevzrostla. Jenom dál ustrašeně pokračuje v hledání vlastního zabezpečení. Naše oči bývají k zázrakům slepé. Jsme svědky katastrof způsobených bohapustou svévolí člověka. Jsme svědky tragédií, které jsou důsledkem světa, z něhož se Bůh vytratil, který se stará jenom o vlastní pohodlnou existenci. Jakousi nepochopitelnou milostí jsme ušetřeni, ačkoli do toho světa patříme a také se na něm podílíme. A nic. Prostě pokračujeme. Bez zastavení, bez vděčnosti, bez chval. Samozřejmě, jakoby jedinou otázkou bylo, jak si zajistit vlastní bezpečí. Jenomže, kdo žije samozřejmě, bez údivu, kdo nevidí nic, zač by měl děkovat, ten také nevidí moc, která ho zachránila a nemá proto, oč se opřít. Jeho důvěra nemá, na čem stát. Chybí jí grunt, je jako dům bez základu. Je vydán obavám. A tak ?Lot vystoupil ze Soáru a usadil se se svými dcerami na hoře, protože se bál usadit v Soáru.? Vystoupil ze Soáru, který si na Bohu vyprosil, aby se tam směl ukrýt, když jej Bůh posílal na horu. Jenomže teď jakoby si tou boží shovívavostí, která se i nad jeho polovičatostí smilovala, nebyl jistý. Bojí se. Raději Pánu Bohu přece jen vyhoví. Je to zvláštní, ale i poslušnost může být projevem nevěry. Je totiž veliký rozdíl mezi důvěrou, která se spoléhá na boží milosrdenství, a ustrašenou snahou učinit Bohu za dost. V té první posloucháme prostě proto, že důvěřujeme boží dobrotě, a proto si tu svou dokazovat nemusíme. V té druhé posloucháme ze strachu, aby nám nemohl nikdo nic vyčíst a to je pak vlastní vzornost důležitá. Neumíme přijmout svobodu, kterou nám Bůh dává. Plníme kdeco, ale žádná důvěra v tom není. A toho, kdo Bohu nedůvěřuje, přivede i poslušnost do záhuby. Bez důvěry to zkrátka nejde. Zatímco jiní se na hoře a v jeskyni setkali s nevšední boží milostí ? Mojžíš na hoře přijal desatero, David mohl v jeskyni odolat svévoli a nalézt pokoj, Elijáše vyvedl tichý a temný hlas z beznaděje a učedníci byli na hoře svědky Ježíšovy slávy ? pro Lota je to jen místo hanby, prohry a potupy; místo, kde ho dostihne jeho nedůvěra, kde se mu Sodoma zase přilepí na paty. Bez důvěry totiž člověk zůstává pořád v zajetí své malosti ? i kdyby všechny kostely zběhal a všechno podle bible plnit chtěl. Lotovy dcery totiž nedělají nic jiného, než že kráčejí v otcových šlépějích. Ta epizoda z jeskyně nad Soárem není lechtivá bulvární historka o nějaké sexuální perverzi. Nejde tu o sprosťačinky nebo erotickou bezuzdnost. Lotovy dcery se nechtějí povyrazit. Berou to jako východisko z nouze a jde jim přitom o zachování rodu. ?Tak dáme život svému potomstvu ze svého otce.?, takový je důvod jejich jednání ? zajistit pokračování rodu, zajistit budoucnost. Žádná vášeň v tom není. Jenom ten malověrný realismus, který se snaží zajistit vlastní budoucnost a svoje odhady přitom má za rozhodující. To je dědictví Lota. Kdo by pořád bláznivě doufal v boží zaslíbení? Kdo by se na neplodných kopcích trmácel za nadějí, když se nabízí plodnost úžlabin? Co jiného to je než Lotova volba pro plodný okrsek Jordánu se Sodomou? Nyní se mu vrací v podání jeho dcer. Slyšme to, sestry a bratři, jako upozornění, že náš život má hlubší souvislosti, než si uvědomujeme. Naše rozhodnutí pro zajištěnou existenci ve vlastní režii vychovávají naše děti. A zbožnost vedená jenom starostí o sebe na tom nic nezmění. Proto je třeba toho zastavení, úžasu nad boží shovívavostí a vyznání vin. Pokud tuhle šanci člověk bez povšimnutí přejde a k poslušnosti ho bude motivovat zase jenom strach o sebe, potud jenom potvrdí svoji minulost a ta se mu vrátí jako bumerang třeba právě na dětech. Zaměnit vděčnost za boží milosrdenství, které se slituje i nad naší chatrností, s pokusem učinit Bohu za dost, je osudné. V něm má Sodoma opět vyhráno. V něm si ji neseme s sebou a propašujeme ji i do nového začátku. Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. Vyšlo jim to. Jejich pragmatičnost slaví úspěch. Není tak těžké zařídit věci po svém. Jaký kontrast s cestou důvěry! Jaký kontrast se Sárou a Abrahamem, kteří se stále bez potomka perou s vlastními pochybnostmi! Tady je výsledek okamžitý. Jenomže ten, kdo bibli trochu zná, ví, že není nad čím jásat. Zrození synové jsou praotci Moabců a Amonovců ? narodů, které v bibli představují neustálý svod, neustálé pokušení pro Izrael; národů, které se, ač příbuzní, nedovedou k Izraeli na cestě z otroctví zachovat ani jako cizí; které si proti němu najmou Bileáma, aby boží lid proklínal. Takový je ten výsledek. Starost o vlastní existenci použije, popře a ospravedlní cokoli. Tady je zaděláno na svévoli na věčné časy ? ?až podnes?. Zní to celé osudově, bratři a sestry. Lot si vybere zemi úrodnou, pohodlné živobytí, bez ohledu na to, kam ho to nasměruje a už se z toho nevyhrabe, už je to rozjeté na generace. Biblické varování, že Hospodin stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení se naplňuje. Platí nejen o synech a otcích. A nemusí to být zrovna svědectví o mstivém Bohu. Svědčí spíš o kontinuitě našeho života, ve kterém nikdy neneseme odpovědnost jen sami za sebe. Naše činy mají své důsledky v dalších generacích, aniž bychom o tom sami věděli. Zní to osudově, a přece to osudové není. U proroka Ezechiele můžeme číst také, že ?syn nebude pykat za nepravost otcovu? Když se svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě.? A jako ilustraci téhle možnosti najdeme v bibli právě onen příběh o moábce Rút, příběh věrnosti a důvěry, která je s to říct: ?Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem? Ať se mnou Hospodin naloží jakkoli, rozdělí nás od sebe jen smrt.? Z toho vražedně rozjetého vlaku lze vystoupit. Ve věrnosti a solidaritě je možné svěřit starost o svoji budoucnost Hospodinu. Na cestu boží nemusí člověka vést jen strach o sebe a nedůvěra, která chce mít všechno posichrované. Na cestu víry lze vstoupit v lásce, pro druhé a s pokorou, která všechny komplikace přijímá v důvěře, že to má smysl. A ono to smysl má. Jen si přečtěte začátek Matoušova evangelia. Moabka Rút je jednou ze čtyř žen, jejichž jména najdete v rodokmenu Krista. Nerozhoduje minulost, ale důvěra. A ten evangelijní příběh nám také napovídá, že člověk nemusí pít víno jenom proto, aby o sobě nevěděl a jednal potom nepříčetně. Smíme je naopak pít na znamení, že si minulost můžeme bez obav přičíst, protože boží láska nevyčítá, ale zlé následky bere na sebe, abychom my mohli opravdu začít znovu. Amen.