Kázání 5.11.2017

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Lukáš 18,1 – 8

Skutky 12,1 - 24

Bratři a sestry,

                chcete-li důkaz o tom, jak úzce spolu víra a politika souvisí, tak tady jeden je. Dvanáctá kapitola Skutků podává mimo jiné velice realistický obrázek toho, co s politikou hýbe. Stručný výčet by mohl znít: populismus, osobní averze a ješitnost, úplatky a ekonomické zájmy. K pronásledování křesťanů nevedl krále Heroda zájem o pravověří, ale obyčejný populismus. Když viděl, že si popravou Jakuba získal přízeň židů, že mu to přináší popularitu, tak se jal pokračovat. Rozkázal zatknout i Petra a připravuje veřejný proces. Chce z té obrany tradičních hodnot udělat pořádnou show, aby získal politické body. Týrské a sidonské zase nevede ke smíru jejich mírumilovnost, ale ekonomická nutnost. Byli na potravinách z Herodova království prostě závislí. Proto ho, naprosto účelově, vynášejí až do nebe.

                Proč to vůbec v bibli čteme? Abychom si potvrdili, že je politika špína, s kterou není radno si nic začínat? Kdepak. Právě ten pohled bez všech iluzí jasně ukazuje, že – ať chceme nebo nechceme – nestojíme mimo a vinu nelze přehrát jen na nějaké Herodesy. Politici reagují na veřejné mínění a to je také utváří. Ve vlastním zájmu se snaží vyhovět společenské objednávce a jejich moc je často jen produktem účelového jednání těch, kterým vládnou. Nejsme tedy z obliga. Nemůžeme dát jednoduše ruce pryč. Jsme spoluodpovědní.

                A kniha Skutků připomíná zvlášť nám křesťanům, jak snadno zneužitelné jsou přitom náboženské city. To abychom nejásali, když se někdo z politiků ujme obrany křesťanských hodnot a nepodporovali tak prachsprostý populismus. Právě díky vlastní zkušenosti máme být střízliví a maximálně kritičtí vůči každému užití moci při prosazování víry. Většinou vůbec nejde o ni, ale jen o politické body. A o osud křesťanství se nemusíme bát.

                Celá dvanáctá kapitola svědčí především o tom, že žádná represe ani zvůle mocných, pro které je náboženství jen prostředkem k prosazení vlastních zájmů, nemůže boží slovo umlčet a jeho šíření zabránit. Moc Ježíše Krista má navrch nad všemi vládami a jmény, která – jak píše apoštol v prvním století – jsou vzývána v tomto věku i v budoucím.

                Ale co je vlastně potvrzením této moci?

                Nečekaný skon všehoschopného despoty, který uměl tak šikovně využívat veřejného mínění? To určitě. Lid je sice často unesen schopnostmi mocenských manipulátorů. Klidně skočí na špek vlastenectví evidentního hochšaplera. Hltá a baští Herodesy, ať už ze strachu, z naivity nebo z vlastního prospěchářství. Ale žádný strom neroste do nebe. To, co nás fascinuje, může být vzápětí jen potravou pro červy. Tak křehká je všechna lidská moc a velikost. Čím méně si to uvědomujeme, tím spíš nás to zaskočí.

                Stejně tak o boží moci svědčí nečekané vysvobození Petra z naprosto beznadějné situace. Ani znásobená bezpečnostní opatření před veřejným procesem na ni nestačí. Okovy padají, brány vězení se otvírají a Petr ani nemůže uvěřit tomu, že je zase volný. A přitom nemusí jít o nic nadpřirozeného. Slovo anděl znamená prostě posel a v bibli označuje spíš roli či poslání než nějaký zvláštní živočišný druh. I kdyby jím byl někdo ze strážců, ve kterém se hnulo svědomí, mohl by Petr zcela popravdě vyznávat: „Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla a vysvobodil mne z ruky Herodovy…“ A není v historii církve jediný, kdo může takto svědčit o nečekaně darované svobodě.

                Ale stačí to? Je takhle to svědectví o boží moci celé? Kdybychom u toho skončili, nejspíš by to byla jen voda na mlýn všem skeptikům. Kolikrát přece ta mašinérie násilí a zvůle fungovala naprosto bezchybně a žádný anděl nepřišel? Kolik kněží sedělo v nedávné historii za mřížemi a brány Leopoldova nebo Jáchymova se neotevřely a nikdo je odtamtud nevyvedl. Německý teolog Dietrich Bonhoeffer byl na přímý příkaz Hitlera popraven jen několik dní před osvobozením koncentračního tábora. Ti, kdo se osvobození dočkali, jistě mohli jako Petr rozeznat v amerických nebo ruských vojácích své anděly. Jenomže před tím tam už zahynuli milióny jiných. A kde bychom pak tváří v tvář téhle skutečnosti chtěli vidět svědectví o boží moci?

                Pokud si nevšimneme, že to ani v té knize Skutků není všechno, zbude nám z víry jen neskutečná a nebezpečná iluze. Vedle Heroda, který skončil jako potrava pro červy, vedle nečekaně vysvobozeného Petra, je tu řeč ještě o Jakubovi, který byl sťat. To není svědectví o tragedii. I on vypovídá o Bohu a jeho síle.

Dokud dokážeme vidět sílu a moc pouze ve vlastním úspěchu a záchraně, potvrzujeme asi spíš sílu pudu sebezáchovy a smrti. Až oběť skutečně svědčí o tom, že je tu při díle víc než náš strach, že nás má opravdu v moci láska Kristova.  V textu její smysluplnost podtrhuje zarážející a zdánlivě nelogický detail.  Když Petr vypráví o svém vysvobození v domě Marie, vyzve nakonec shromážděné: „Řekněte to Jakubovi a ostatním bratřím.“ Jakub byl ale přece sťat, a tak se samozřejmě domýšlíme, že Petr asi míní jiného. Jenomže on – nebo autor knihy Skutků – ho jmenuje nejspíš právě proto, aby nám došlo, že oběť není marná, že to není prostě konec, že ta překvapivá svoboda potvrzuje její smysl a význam. Teprve v tom souzvuku jim můžeme dobře rozumět.  Konec tyrana, nečekané osvobození a krev mučedníka svědčí dohromady o boží moci, kterou nelze ničím zadržet. Slovo Páně se šířit nepřestalo.

Pokud ale nemáme, my věřící, zůstat jenom v roli nezúčastněných diváků či posluchačů, je třeba, abychom si všimli ještě jedné roviny toho příběhu. Týká se modlitby. Podle vyprávění se tehdy církev za uvězněného Petra stále modlila. „Modlitba pak ustavičná k Bohu dála se za něj od církve,“ říká starší překlad. Nabízí se tedy možnost přičíst to vysvobození právě jí a přijmout biblické vyprávění jako výzvu k tomu, abychom byli ve svých modlitbách horlivější. Tak se to také v církvi občas ozývá. Ale autor knihy Skutků je naštěstí tak poctivý, že s ironií zachytí, jak je celé to modlitební úsilí odcizené a neskutečné. Všichni se sice za Petrovu záchranu ustavičně modlí, ale když pak služka Rodé – tedy Růžena – přiběhne s tím, že se jejich modlitby vyplnily a Petr stojí za dveřmi, nikdo jí nevěří. Nikdo s tou možností fakticky nepočítá.  Jsou s ní hned hotovi: „Ty ses zbláznila!“ A když na tom dál trvá, jsou spíš ochotni věřit nadpřirozeným zjevením a duchařským spekulacím, než že by se to opravdu mohlo stát.

Modlitba není otázkou horlivosti nebo četnosti, ale důvěry. A ta nezáleží v uznání nadpřirozených sil. K nim se naopak při jejím nedostatku často utíkáme. Skutečná důvěra se osvědčuje tím, pro co máme v reálném životě naději, co v něm navzdory všem předpokladům pokládáme za možné a pro co jsme s to se také sami nasadit. Nejisté při modlitbě, jak ukazuje Ježíš v evangeliu svým podobenství, není, zda se naplní, ale jestli s tím ještě někdo bude počítat, jestli to bude někdo očekávat a v tom duchu také jednat. Jen si to vezměte, jak nadějně bychom museli vidět svět, společnost, politiku i církev, kdybychom opravdu počítali s tím, že se naše přímluvné modlitby naplní. A jak otevřené a vytrvalé by pak muselo být naše jednání. Je tomu opravdu tak? Anebo se každému svědectví, které k té naději zve, dostane mezi námi stejné reakce jako Růženě: „No, ty ses zbláznila, ne?!“

Naštěstí – a to je ten div – Bůh jedná i navzdory naší nedověře. Jeho věrnost není na našich modlitbách závislá. To jenom nás může nepříjemně zaskočit. A právě proto si bibli čteme. Aby se to nestalo. Díky za její poctivost, díky, že se nebojí ironie a nedává nám jenom zbožné vzory, ale nastavuje zbožnosti zrcadlo, abychom neuvízli ve zbožných iluzích, ale setrvali ve skutečné důvěře. Amen.