kázání 5.8.2007, křest, návštěva z Peregu Mare

čtení:Genesis 6,5 - 20
text:1.List Petrův 3,18 - 22

Bratři a sestry,
dnešní neděle je pro nás trojnásob radostná. Slavíme den Kristova vzkříšení, slavíme ho s přáteli z Peregu Mare, s nimiž nás spojuje nejen řeč a národnost, ale i víra ? můžeme tak reálně prožívat článek našeho vyznání o obcování svatých ? tak jak o něm zpíváme v jedné písničce ?i když v světě různo žijí, stejně jim vždy srdce bijí?. Navíc se dnes znovu můžeme ujistit ve víře znamením křtu, o který pro syna Daniela požádali Jitka a Roman Peterovi z Dlouhého.
Se slovy apoštola Petra máme naději, že při té slávě nezůstaneme jenom na povrchu. Ten obraz, jímž se snaží přiblížit význam křtu, do jásavé radosti příliš nezapadá. Spíš vyleká. Příběh o potopě a Noemovi je hodně drsný. Není snadné v něm zahlédnout milosrdenství a načerpat z něj důvěru a naději.
Potopa je přece tragedie. Voda bere vše. Oheň můžete hasit, ale s vodou nic nenaděláte. Lidé, kteří zažili povodně, se hroutí, jen co voda v řece začne zase stoupat. Vyvázne-li člověk z takové katastrofy, může ? pravda ? mluvit o štěstí. Jenomže, není-li jen bezohledný sobec, je to stěží důvod k jásotu a důvěře v milosrdenství.
Copak je možné se těšit ze záchrany bez ohledu na zkázu ostatních? Bylo by to lidské? O tom, zda by to bylo křesťanské ani nemluvě. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže přece milovat Boha, kterého nevidí. Jaká by to bylo naděje, kdyby jí byl osud druhých lhostejný? Co by to bylo za křest, kdyby v něm šlo jen o sólovou záchranu nebo ochranu? Navíc nelze přehlédnout, že bible nevidí Boha jen za záchranou těch osmi vyvolených, ale i za potopou samotnou.
Má-li pro nás být ten obraz svědectvím o skutečném milosrdenství a naději, o které se může důvěra opřít, je třeba číst bibli opravdu pozorně. Když Bůh Noemu potopu ohlašuje, říká podle kralického překladu: ?Konec všelikého těla přichází přede mne, nebo naplněna jest země nepravostí od nich; z té příčiny, hle, již zkazím je s zemí.? Lidská zvůle hrozí přivést zemi k totálnímu konci všeho živého, proto do hry vstupuje Hospodin. Netrestá zemi proto, že by se snad nevyvíjela podle jeho představ, ale i tak by mohla, byť deformovaná, žít dál. Alternativou potopy není země bohapustá, ale života pustá. Blíží se konec všelikého těla, proto Bůh zasahuje, asi jako chirurg, který amputuje končetinu, protože ví, že jinak nastane smrt. Těch osm, kteří přežili, nepředstavuje možnost nějaké individuální zázračné záchrany, ale naději pro život sám, pro celé stvoření, které po potopě začíná nanovo.
Skutečná láska je někdy drsná a bez obětí se neobejde. Nám lidem ? i hodným a mírumilovným lidem ? k ní proto často schází odvaha i ochota. Zastánci míru se pohříchu nejsilněji ozývají tam, kde na ně zvůle přímo nedoléhá a čelit jí kvůli jiným představuje pro ně nebezpečí. Samozřejmě, že ta myšlenka drsné lásky, která si žádá životy, může být také nebezpečná. Může vést k ospravedlnění jednání, které pro nějaké pomyslné dobro neváhá obětovat druhé a likviduje domnělé škůdce života.
Abychom tohoto nebezpečí byli uchráněni, dodává apoštol k příběhu o Sodomě, že Bůh již v Kristu neobětuje pro záchranu druhé, ale sám sebe ? Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé. A nikoho tak neodepisuje ? neživí obraz nepřítele, ale přichází se zvěstí milosti i k neposlušným. Tato boží láska nás zachraňuje před sebezničením, kterého jsme, jak odhaluje vyprávění o potopě, schopni. To křest potvrzuje ? nejen Danielovi, ale každému. Smíme žít v důvěře, která zbavuje strachu, ve které člověk nemusí dělat všechno jen pro vlastní záchranu. Smí tvořit nové společenství ve prospěch všech.
Ovšem dar, který člověk nepřijme, jako by pro něj neexistoval. Proto apoštol píše v souvislosti se křtem i o závazku.
Ale je velice důležité dobře si uvědomit, co přijímáme, k čemu říkáme svoje ano. Apoštol píše o dobrém svědomí, ke kterému se před Bohem zavazujeme. To ovšem může být velmi ošidná věc. Mě na to vždycky upozorní jeden citát z Etiky úcty k životu od Alberta Schweitzera, který zní: ?Čisté svědomí je vynález ďáblův?.
A to není nějaká extravagance novodobého teologa. Něco podobného vyjadřuje třeba i Ježíšovo podobenství o hřivnách. Služebník, který se v něm při spravování svěřené hřivny zaměřil na to, aby mu jeho Pán nemohl nic vyčíst, tedy aby měl před ním čisté svědomí, totálně pohořel. A podobně u Ježíše dopadl i bohatý mládenec, který usiloval jen o to, aby byl dobrý. To nejpodstatnější mu právě proto uniklo.
Bible sama nás učí, že od Boha nevzdaluje jenom špatné svědomí, ale i snaha dopracovat se k tomu dobrému vlastním úsilím. V ní se totiž stáváme cílem všeho, co děláme, jenom my sami, naše dobrota. Láska, vztah k druhým se z našeho jednání vytratí, vytratí se i z toho, co děláme pro druhé. V potřebě dokázat svojí dobrotu také omezíme neohraničenou výzvu ?miluj? na určité splnitelné skutky, abychom si mohli ? obrazně řečeno - vyplňovat a evidovat modrá okénka dobrého života. Prvořadá touha udržet si čisté svědomí nám nedovolí věrně provázet druhé, protože to někdy znamená spolunést i jejich vinu, riskovat, že nám bude přičtena. A každé nespravedlivé obvinění nás pak dožene až k nepříčetnosti, ve které se zapomeneme a budeme oplácet stejnou mincí. A nakonec, abychom si uchovali alespoň zdání dobrého svědomí, zamilujeme si tmu, řečeno biblickým obrazem - upřímnost a otevřenost nám bude cizí.
Pochopit ten závazek k dobrému svědomí, jako úkol udržet si ho nebo se k němu dopracovat na základě svým činů, to je osudový omyl, kterému bohužel asi někdy všichni propadáme. To je součást a možná sám základ té touhy ?být jako Bůh?, udělat se sám, kterou příběh o potopě začíná.
Apoštol také dodává, že ve křtu se k dobrému svědomí před Bohem zavazujeme, nikoli na základě svých skutků, ale na základě vzkříšení Ježíše Krista. Dobré svědomí ? to je právě ten dar, který nám Bůh svou láskou nabízí, který máme od něho přijmout. Zavazujeme se právě jen k tomu, že ho v důvěře necháme na něm.
Může se to zdát málo, může to dokonce vypadat jako prostor pro libovůli. Ale opak je pravdou. Teprve potom se skutečně otvírá prostor pro lásku, pro věrnost a pro radost. Kdo ve svém jednání nemusí hledat svoje ospravedlnění, ten může opravdu vidět potřeby druhých a věnovat se jim, může přijímat výzvy, i když jim vždycky nebude umět dostát, může si dovolit být k sobě upřímný, může v lásce riskovat i to, že na něho padne stín viny a může raději unést i křivé obvinění, než aby se sám proti lásce provinil. To je ten nový začátek, v kterém je naše záchrana a ke kterému říkáme ve křtu ?ano?. Amen.