kázání 8.1.2012 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 8. 1. 2012, V. Hrouda
Čtení: Ž 71, 5-9
Kázání: Lk 2, 21-22, 36-38

Sestry a bratři:
Základem dnešního kázání bude oddíl z evangelia podle Lukáše, ve kterém se píše o tom, jak stará prorokyně Anna spatřila v jeruzalémském chrámu malého, před několika dny narozeného Ježíše. Přečtu nyní verše Lk 2,21-22, 36-38 ?
Je pár dní po Vánocích? slavili jsme Boží narozeniny. Všeho jsme měli nejspíš dostatek ? tepla, světla, jídla i pití. Ať to nezní vyčítavě, to je dobře. Jenom si musíme dávat pozor: pohodlí, sytost, teplo ? to uspává, člověku těžknou nohy i mysl, klesá pozornost. Snadno nám uniknou důležité věci! Snadno zapomeneme i na oslavence! Narozeniny měl Bůh!
Ježíš se narodil v noci, byla nejspíš zima. Od zvířat šlo jakés-takés živočišné teplo, možná rozdělali malý oheň. Dítě zabalili do nějaké deky, pak ho maminka zahřívala vlastním tělem. I tak byla zima. Byly to ubohé podmínky. Jinak se ale Bůh narodil jako každý z nás. Poprvé se nadechl, začal plakat a byl - nahý! Neměl nic!
Co s tím: Bůh, a narodí se nahý jako my! Navíc v provizoriu, které by kteroukoliv dnešní rodičku muselo vyděsit. Je to překvapivé, je to vlastně úplně postavené na hlavu! Absurdní, jakoby si z nás Pán Bůh vystřelil? Ten, který má moc nad celým světem, a přijde si jako ten nejubožejší. Jak si chce získat autoritu, respekt a úctu! Vždyť se mu každý vysměje?
Aby to dávalo smysl, máme se na to asi podívat jinak. Z druhé strany. Bůh se sice narodil nahý a v nouzi, ale zcela jistě zahrnut láskou. Není to právě tohle, čeho si máme všimnout? Asi ano, má nás to trknout? Nahý, ale v lásce! Nahý, ale v Boží milosti! Nahý, ale v naději věčného domova! Není tedy pravda, že ten nahý neměl nic. Naopak, ten nahý měl všechno důležité na své straně: Boží lásku, milost a naději. Nemusel se ničeho bát. Za všemi riziky a nástrahami jeho života stojí pevně toto bezpečí. A že ho nevítali královské fanfáry, ale oslí hýkání? Vždyť to je do toho absurdního dramatu docela milý kolorit?
Když jsme u toho trkání: má nás asi trknout i to, že to všechno jsme měli i my! Narodili jsme se nazí, jako On. Ale také v lásce, v Boží milosti a v naději věčného domova ? jako On! Všechno důležité je od narození na naší straně, jako u Ježíše. Ani my se nemusíme ničeho bát?
Teď ale na chvíli navštivme Annu?
Anna byla prorokyně a žila v chrámu, který byl v Jeruzalémě. Z chrámu téměř nevycházela, nebrala to však jako nesvobodu. Stala se chrámovou služebnicí dobrovolně, z vlastního rozhodnutí před mnoha lety, když jí zemřel manžel. Tenkrát byla velmi mladá, od té doby je její místo tady! Její život zde plyne v rytmu chrámových rituálů, v rovnoměrném tepu kultu. Slouží Bohu dnem i nocí, posty a modlitbami. Samotou netrpí, vždyť lidí potkává hodně - v chrámu je stále živo a rušno. Vlastně děkuje Bohu, že ji do této služby postavil, kdo ví, jak by jinak obstála. Byla vdova a vdovy to mají těžké!
Nedávno byla Anně čtyřiaosmdesát. Bůh jí obdařil pokročilým věkem, ne každý se takového dožije. Ví, že je stará: hůř chodí, potřebuje, aby na ni lidé mluvili nahlas, zapomíná jména poutníků, kteří si u ní objednali věštbu. Ví to? ale nemá strach. Slunce jejího života brzy zajde za obzor. Proto poklízí, co je třeba, loučí se s lidmi, vzpomíná. Je klidná a těší se na večerní modlitbu. Ví, že soumrak je jenom iluze. Když Slunce zmizí za obzorem, neznamená to, že přestane svítit a hřát. Jenom se na chvíli schová?
Anna zná život ? je tichá, usměvavá a moudrá. Svou křehkostí každého posiluje. I k večeru myslí na všechny poutníky, které má ráda ? cesta do Jeruzaléma, stejně jako cesta k Bohu, je plná útrap! Všechnu svou naději opřela o Hospodina. Proto je silná!
Anna pozbyla muže. Bylo to sedm let po svatbě. Je to už dávno. Nesla to těžce, protože ho milovala. Tenkrát si myslela, že to nepřežije. Chodila dva roky jako tělo bez duše. V tom čase zvlhlém slzami jí pomohli lidé. Někteří jí dávali jídlo a nechali ji pod střechou přespat, někteří se s ní zastavili a starali se o její zármutek. Podpírali ji, byli s ní. V údolí slz jí doprovázeli lidé, ale zachránil ji Hospodin!
On ji vedl za ruku v nejužších soutěskách, kudy dva lidé vedle sebe neprojdou a není společníků na cestu. On jí dal svítilnu do ruky, když veškerý výhled dopředu zaplavily stíny smrti. On pro ni zpíval, když slyšela jenom vzdálené hučení oceánu beznaděje. On ji zvedl ze země, když to chtěla vzdát. On ji utěšoval i povzbuzoval:
?Anno, neboj se! Život je širší a delší, hlubší a vyšší, než kam dohlédneš. Tvůj muž tu teď s tebou není, ale Tvůj muž žije a přeje si tvůj život. V lásce přece nemůže nic zemřít. Teď jsi nešťastná, rozpadáš se na kusy! Protože svého muže nevidíš, protože najednou nespí a nedýchá vedle tebe. A nemáš se o koho starat a na koho čekat. Ale neboj se, to se časem zlepší. Bolest ustoupí, i když nezmizí docela. Zůstane smutek. Smutek nezaháněj, protože je ozvěnou lásky. A lásky se zbavovat přeci nechceš, ne? Smutek nezaháněj, ale ani si ho moc nevšímej. Starej se spíše o to, aby vedle smutku rostlo místo pro radost a pro vděčnost - protože sedm let jste vedle sebe mohli chodit i lehávat. Tvého muže jsem ti daroval na sedm dlouhých let, na to mysli především! ?
Evangelista Lukáš píše doslova ?Anna nevycházela z chrámu, ve dne v noci sloužila Bohu posty a modlitbami.?
Anna se přimkla k Bohu. Stala se Boží služebnicí. Sloužila Bohu naplno a obětavě ? duchovním způsobem, který byl v jejím prostředí srozumitelný a oceňovaný. Dneska asi leckdo z nás zapochybuje: půst a modlitba ? je to hezké, ale nic to neovlivní, ničemu to nepomůže, je to jen takové zbožné divadýlko.
Myslím si, že se v tomto hodnocení mýlíme. Jsem si jistý, že ty stovky, spíše tisíce hodin, které Anna strávila v tichém rozhovoru s Bohem, ji k Bohu přiblížily. Stala se v dobrém slova smyslu důvěrnicí, tou, která se těší důvěře. Modlitby ji učinily vnímavější a pokornější. Proto také uměla lidem vyprávět o Boží vůli. Proto je uměla utišit. Proto jim ukazovala ve znepokojivé budoucnosti pokoj a naději. Proto mohla být prorokyní, tou, která tlumočí lidem Hospodinovo slovo. Proto také ihned poznala, že to dítě v náručí drobné ženy, která se mihla v davu, není jen tak ledajaké dítě?
Počkej, stůj, matko! Stůjte všichni, narovnejte hřbety, lidé! Chvalte Hospodina, narovnejte stezky přicházejícímu Bohu! V tomto chlapci bude zachráněn Jeruzalém!
Anna uviděla Krista. Dočkala se. Dožila se něčeho, v co možná doufala jen v koutku své duše. Můžeme věřit tomu, že brzy nato umírala v pokoji, smířená s Bohem i se světem.
A tak se u Anny, stejně jako u každého z lidí, propojuje začátek s koncem. Narození se smrtí. Příchod s odchodem. Je to ten podivuhodný oblouk života. Klene se nám nad hlavou ? podobá se tak trochu duze smlouvy, kterou máme od Pánaboha darovanou od dob Noé. V tom oblouku, který se dotýká nebe, se naplňuje lidský život. Na konci jsme stejně nazí jako na začátku. Narodili jsme se nazí a nazí umíráme. Přesně tak, jak to říká Jób: ?Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím.?
Ta nahota nás paradoxně upozorňuje na to, čím jsme bohatí: Tak jako se rodíme bohatí (bohatí láskou, Boží milostí a nadějí věčného domova), tak bohatí umíráme. Bohatí tím, co jsme z lásky Otcovy mohli v životě prožít, bohatí tím, co nám bylo zcela bez zásluh a nesamozřejmě v životě přidáno, bohatí tím, že před námi není jen tvrdá zeď konečnosti, ale brána k věčnému domovu. Naše nahota na začátku i na konci je symbolem této naděje. Všechno důležité je na naší straně. Takže, nebojme se!...
Anna uviděla Krista. Bylo mu teprve několik dnů, byl zavinutý v plénkách. Nebude to dlouho trvat, a tento Ježíš bude viset na dřevě, na dvou zkřížených trámech ? na protějším kopci, doslova na dohled od Jeruzalémského chrámu. Budou Velikonoce. Propojí se narození se smrtí. V tom podivuhodném oblouku spasení, ve kterém byla poražena smrt.
Pane Bože, děkujeme ti, že jsi nás zahrnul do svého díla. Děkujeme, že máme na tvém věčném životě podíl. Děkujeme ti, že nás činíš v naší nahotě bohaté?

Amen