kázání 9.11.2014 - Vojtěch Hrouda
Bohoslužby: 9. 11. 2014, V. Hrouda
Čtení: Jon 3, 1-10
Kázání: Ez 5, 9-13
Milé sestry, milí bratři.
Budu dnes kázat na téma Božího hněvu.
Vyjdu z proroka Ezechiele. Tam je Hospodin opravdu rozzlobený, rozpálený do běla. Posuďte sami. Přečtu nyní z páté kapitoly Knihy Ezechiel verše 5-15:
Toto praví Panovník Hospodin: „To je Jeruzalém. Postavil jsem jej doprostřed pronárodů a okolo něho jsou země. Vzepřel se však proti mým řádům a nařízením svévolněji než pronárody a země, jež jsou okolo něho; mé řády znevážili a mými nařízeními se neřídili.“ Proto praví Panovník Hospodin toto: „Poněvadž hlučíte více než pronárody, které jsou okolo vás, ale mými nařízeními se neřídíte a mé řády nezachováváte, ba ani nejednáte podle zvyklostí pronárodů, jež jsou okolo vás, proto praví Panovník Hospodin toto: Jsem proti tobě, Jeruzaléme, a vykonám uprostřed tebe soudy před očima pronárodů. Pro všechny tvé ohavnosti vykonám v tobě, co jsem ještě nevykonal a už nikdy nic takového nevykonám. Otcové budou jíst uprostřed tebe syny a synové budou jíst své otce. Tak vykonám v tobě soudy a celý pozůstatek tvého lidu rozvěji do všech větrů. Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, poněvadž jsi poskvrnil mou svatyni všelijakými ohyzdnými a ohavnými modlami, ani já ti nic neslevím a nebude mi tě líto, ani já nebudu znát soucit. Třetina v tobě zemře morem a zajde uprostřed tebe hladem, třetina padne okolo tebe mečem a třetinu rozvěji do všech větrů a s taseným mečem jim budu v zádech. Tím se dovrší můj hněv, upokojím své rozhořčení proti nim, a tak se potěším. I poznají, že já, Hospodin, jsem promluvil ve své žárlivosti, že mé rozhořčení proti nim se dovršilo. Obrátím tě v trosky a budeš potupou mezi pronárody, které jsou okolo tebe, před očima každého, kdo půjde kolem. Budeš pronárodům, jež jsou okolo tebe, předmětem tupení a hanobení, trestu a úděsu, až budu nad tebou konat soudy v hněvu, v rozhořčení a rozhořčeným trestáním. Já, Hospodin, jsem promluvil.
Vlak
Jel jsem před týdnem zase vlakem. Nastoupil jsem v Brně, odkud vlak vyjížděl. V kupé již seděla starší paní. Hned po mně přistoupila další žena. Je tu děsně přetopeno, prohlásila. Pak usedla, aniž by si svlékla kožich, a nechala otevřené dveře, aniž by se pokusila najít na průvanu shodu s onou starší paní, případně se mnou, nastydlým stepním vlkem.
Pane, nevíte, kolik je hodin? Řekl jsem jí to. České dráhy! To je podnik, co? Ještě jsme nevyjeli, a už to má 5 min zpoždění. Včera to samé, já jezdím vlakem denně do práce a denně z práce, víte? Katastrofa!
Když se vlak rozjížděl, přišla průvodčí. Romka. Schytala to z první ruky, za všechny dráhy světa: My vás platíme, abyste dojeli včas, a vy nejste schopní ani včas vyjet? Průvodčí se omlouvala, říkala, že jí to jménem Českých drah mrzí a že zpoždění určitě doženeme. Nevydržel jsem to a upozornil přítomné dámy, že mi jdou o pět minut pozdě hodinky a že žádné zpoždění tudíž nemáme. Dodal jsem, že jezdím vlakem často a že jsem se službami Českých drah spokojen. Žena v kožichu na mě vrhla zdrcující pohled a od té chvíle jsem od ní měl pokoj. Když průvodčí odešla, ona rozzlobená cestující osoba svou stížnost uzavřela: Tyhle průvodčí (a tím myslela všechny průvodčí na světě)… ty za nic nemůžou, lidi jim akorát nadávaj. Katastrofa!
Dvě ženy v kupé pak rozprávěly dál. Elegantně se přenesly od Českých drah k Romům. Obdivuji tuhle schopnost... najít vmžiku souvislost mezi libovolým tématem, o kterém se právě mluví, a Romy. Nechci zde tlumočit rasistický a xenofobní obsah jejich rozhovoru. To byla skutečná katastrofa!
Když obě dámy vystoupily, musel jsem dost rozdýchávat, co jsem slyšel. Naštěstí přišla průvodčí a poděkovala mi, že jsem se zastal Českých drah.
Anatomie zloby
Ta epizoda z vlaku, to byl pro mě takový ´anatomický řez´. Jistě, byl to jen mikroskopický vzorek, který o celku nemusí vypovídat nic. Dvě, tři buňky pod mikroskopem. Náhodná výseč české společnosti. Tím jsem se utěšoval. Současně jsem měl dojem, že jsem zahlédl útroby, střeva...
Z čeho se skládá lidská nespokojenost, zlost a naštvanost? Jaká je ´anatomie zloby´?
Když střeva... tak začnu u potravy a u trávení. Zloba se živí nedokonalostmi života. Když má vlak zpoždění, zloba si to vychutná. Vždycky je tu někdo, kdo jí leží v žaludku. Vždycky je tu něco, co nestráví nikdy!
Zloba má špatný zrak, nevidí jemnější struktury života, nerozlišuje. Svým okem snímá jenom celek. Paušální odsudky, kolektivní vina: To jsou oni! Tihle jsou na vině!
Sympatický nervový systém je dobře vyvinutý, proto jde zloba snadno do agrese. Běda těm, kdo se jí připletou do cesty a vidí věci odlišně. Po mé pochvale na adresu Českých drah bylo zvíře připraveno skočit a vydrápat mi oči, o tom nepochybuji. Ještě že žijeme ve věku jistých společenských zábran.
Zloba nemá srdce a tudíž ani krevní oběh. Nic tu netepe, v žilách nekoluje ´život´. Zloba je bez soucitu a bez lásky, jakoby mechanická, vlastně mrtvá. Ty ženy viděly jen svůj zájem, své důchody, svou představu o světě... a ještě něco viděly, a taky to pěkně nahlas řekly, abych to pěkně slyšel: viděly všelijakou ´pakáž´, která jejich představu o světě jaksi ´komplikuje´.
Podívejme se na rozmnožovací, neboli reprodukční soustavu. Zloba se snadno a rychle množí. Pouze vegetativně, nutno dodat. Je bezpohlavní, nemá pohlavní orgány. Zloba se plazí, popíná a prorůstá pod povrchem. Klon, který se šíří... přenosem xenofobní nálady, vyzařováním nespokojenosti. Když má podmínky, bují a zabíjí jako infekce.
To, co jsem viděl a slyšel v kupé, však nebylo rozmnožování. To byla spíš fúze dvou buněk v jednu. Stejné ke stejnému, jedna zloba rozpozná tu druhou. Řídí se jistou formou čichu. Je to chemie, feromony. Jak si ty dvě osoby rozuměly, jak si notovaly, jak se šikovaly proti společnému nepříteli: Paní, tam u nás je to katastrofa, kdybych měla tu moc, já bych s tím udělala krátký proces. To mi povídejte, jenomže obyčejnej, slušnej člověk nezmůže nic! Není silnějšího spojenectví, než je spojenectví zloby.
Dýchací soustava. Nepozoroval jsem projevy dýchání. Není tu orgán, který by vdechoval ducha z okolí, aby tento duch mohl obživit ducha sídlícího uvnitř. Kde taková obnova chybí, tam chybí Bůh. Kde není výměna s okolím, tam se zloba nemůže rozpustit. Jenom se zahušťuje a koncentruje.
Poslední orgán, který upoutal mou pozornost, byly hlasivky. Orgán generující zvuky. Žáby hlasitě kvákají a slepice hlasitě kdákají. Zloba nejdřív vykřikuje do prázdna, posléze pokřikuje na lidi a nakonec zupácky řve... pokud se ovšem nedusí sama v sobě, někde v okolí jater a žlučníku. Hýbe mi to žlučí, zničte to! Ale to bych se vracel k dýchání a trávení, a to nechci.
Boží hněv
Řekl jsem, že tohle kázání bude o Božím hněvu. Jak souvisí Boží hněv s mým zážitkem z rychlíku č. 843 Brno – Bohumín? A co má s Božím hněvem společného lidská zloba?
Zkusím tu souvislost vysvětlit, ve třech krocích:
První krok. Co starozákonního Boha tolik zlobí?
Je to stále jedna a tatáž věc, byť vyjádřená různými slovy... naše nevěrnost, nepravost, vzpoura a odpadnutí, modly, svévole, bezpráví.
V některých biblických obrazech se toto vše projevuje jakýmsi ´křikem´ – Křík ze Sodomy je tak silný a jejich hřích tak těžký, povzdechne si Hospodin. (Gn 18, 20) V Ezechielově textu, ze kterého dnes vycházím, je to také naznačeno – Poněvadž hlučíte více než pronárody, které jsou okolo vás... jsem proti vám. (Ez 5,7) To ´hlučení´, nebo ´hučení´... to je hlasitá nespokojenost Hospodinova lidu, který zapomněl na své požehnání.
Druhý krok. Když poslouchám hlasy svého pronároda (a není teď podstatné, jestli jej chápu opravdu jako národ, nebo jako určitou generaci, etnikum nebo jako církev)... tedy, když poslouchám hlasy svého pronároda a když mezi nimi rozliším i svůj vlastní hlas, tak slyším to temné hučení. Není to halucinace nebo náboženské blouznění. Je to reálný vjem. Vnímání stavu světa. Vnímání ducha doby.
Mám dojem, že náš křik je silný. Mám potřebu si toto hlučení nějak pojmenovat. Nikoliv biblickým jazykem, který je archaický, nýbrž dnešním jazykem. Hlučení jsem nazval zlobou. Naše hlučení je hukot naší zloby. Chcete-li, tak zloba je moderní zkratka pro nevěrnost, nepravost, vzpouru a odpadnutí, modly, svévoli, bezpráví. Zloba je zkratka pro odmítnutí Boha.
Třetí krok. Ten je důležitý. Postavme si dvě věci, o kterých je řeč, vedle sebe: Boží hněv a lidskou zlobu. Jako takovou dvojici. Něco, co spolu souvisí a co ptaří k sobě. Bůh se zlobí, protože v jeho pronárodě se zdvihá křik zloby.
Co myslíte, kterou z těchto dvou věcí se máme zabývat? Božím hněvem, nebo naší zlobou?
Lidské spekulace o tom, že různá lidská neštěstí jsou proto, že se Bůh zlobí, napáchaly (a dosud páchají) v lidských životech velké zlo.
Boží hněv není naší věcí. Naše zloba je naší věcí! Starejme se o hlučení pronárodu, jehož jsme součástí. Poslouchejme křičení davu, od kterého se nemůžeme distancovat jako ti lepší.
Co to znamená prakticky? Vydejte se cestou spravedlnosti a práva! ... v tomto duchu mluvili všichni proroci, když tlumočili Boží apel na člověka (Boží přání, očekávání, smlouvu, dokonce snad Boží prosbu: Prosím vás!). Rozumíme významu? Nejsem si jistý. Proto potřebujeme pozorovat život. Potřebujeme se dívat kolem sebe, potřebujeme poslouchat a vnímat, abychom slyšeli náš křik a pochopili, co máme dělat. Bůh je ve všem, co se kolem nás děje. Bůh mluví ke svému pronárodu.
Poté, co vystoupily ony dvě rozzlobené dámy, vstoupil do kupé starší muž s velkým papírovým kufrem. To mě zaujalo – vždyť takové loďáky se dnes nepoužívají, jsou z jiné doby. Usmál se na mě a prohlížel si mě pronikavým pohledem. Dali jsme se do řeči... ale to by bylo na další kázání...
Jednu důležitou okolnost ale ještě zmínit musím. Cestoval jsem tím vlakem do Ostravy na dvoudenní seminář o krizové intervenci. Ubytování jsme byli v seleziánském středisku v Ostravě. Seleziání Dona Bosca se věnují dětem a mládeži ze sociálně slabých vrtsev. Ve středisku jsem potkával romské kluky a romské holky. Bylo tam plno křiku, ale křik zloby, to temné hlučení, jsem tam neslyšel...
Vidím taková místa i v Novém Městě a v Bystřici a v jiných městech a obcích. Křik zloby tam není slyšet. Takových míst přibývá. Mám z toho radost, jsem vděčný a mám naději.
Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává. (Ž 145, 8-9)
Amen