kázání 9.12, Genesis 28

Genesis 28
Sestry a bratři,
minulou neděli jsme vstoupili do adventu výzvou proroka, hlasem volajícího: ?Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!? Říkal jsem, že víc než o idealistickou výzvu k nápravě, jde v ní o důvěru, která nechá Boha vstoupit právě do svých propadů, do temných a pustých zákoutí svých životů, která bývají důsledkem cesty ke spáse v naší režii. Namísto jejich ukrývaní nebo zkrášlování, zpřístupněte je Bohu, vybízí prorok.
Nyní se vracíme k příběhům Jákobovým. A ejhle, ono se to propojuje. Jákob nese důsledky svého pokusu zajistit si požehnání po svém. Nezbývá mu než utéct, když podvodem vyvolal nenávist.
I to je ale možné všelijak zakamuflovat, takže to nakonec vypadá jako úcta k těm nejlepším tradicím. Lidé tomu věřit mohou. Izák zavazuje Jákoba, aby si našel ženu v jeho rodišti a žehná mu k tomu, podobně jako to udělal jeho otec Abraham, když hledal dobrou ženu pro svého syna.
Jenomže když dva dělají totéž, není to totéž. Pokud si vzpomenete na předešlý děj, víte, že to není z Izákovy hlavy. To Rebeku napadlo odeslat Jákoba ke svému bratrovi. A vůbec ne kvůli ženě, ale aby ho bratr nezabil. A dobře pak věděla na jakou strunu uhodit, aby to celé Izák posvětil. Slepý Izák snad skutečně věří, že ctí tradici a dezorientovaného Ezaua to může poplést, ale Jákob sám dobře ví, že jde prostě o útěk před tím, co si nadrobil. Jinak by nehledal azyl. Jinak by se tak ustrašeně na noc nesnažil zajistit magickou mocí kamenů.
Vyšel s požehnáním, ale v duchu si nejspíš opakoval slova jiného biblického vyděděnce, který se na svém bratru provinil: ?Hle, vypudil jsi mne ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mne najde, bude mne moct zabít.?
Jak obrovský rozpor se slovy požehnání, které podloudně získal. Zaslibovalo: ?Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět.? A on zatím před synem své matky prchá. Dosáhl toho, co chtěl. Jenomže v jeho režii se z toho vrcholu stal naprostý propadák. Vlastní vinou dokonale zpackaná existence. A nic na tom nemění ani to, že se navenek daří udržet zdání ušlechtilé tradice. S Jákobem jsme dole, v temnotách.
A právě v tuhle chvíli do příběhu vstoupí Hospodin. Nejprve obrazem: Hle na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové boží.
Tam, kde se člověk vlastní vinou zaslíbení jenom vzdaluje, kde kvůli svému jednání z božího světa vypadl, tam mu Bůh ukazuje, že spojení nebylo přerušeno. Ani když je všechna zbožnost už jenom bohapustým útěkem a kulisou, které ani člověk sám nevěří, není všemu konec, nezavládne jen odcizení.
Věci nezáleží jen na tobě, vzkazuje tím obrazem Bůh. Ani tvá nevěrnost a vina není všechno. Bůh s tebou neskončil, neodepsal tě. Jde za tebou, vztah udržuje, navazuje kontakty, staví žebřík nebo most mezi nebem a zemí, mezi tebou a sebou. Díky jeho věrnosti spojení trvá a z naděje si nevypadl.
Aby ses nezahleděl jen do své viny, abys ji neměl ve své autonomii za to poslední a rozhodující, smíš spatřit něco jiného: Boží zájem o zemi je v plném proudu. Jakoby z toho obrazu zněla písnička Paula Simona: ?Když jsi zdeptaný, znavený vším, máš v očích pláč, já ti ho osuším. Jsem pořád s tebou, přítel do nepohody. Když ostatní sotva k nalezení jsou, jako most přes rozbouřené vody rozklenu se nad tebou?? I přes rozbouřené vody tvého svědomí, i nad propastmi, které vyhloubila tvoje vina.
Ano, Jákob nad sebou vidí Hospodina a opět slyší, že všechno platí ? přes všechno, co se stalo, přes všechno, co jsi tím způsobil a přes všechno, co kvůli tomu prožíváš. Vše, co Bůh řekl platí, nic není ztraceno, všechno se naplní. Na to jsi, holenku, i se svými podvody a vinami krátký. To je totiž slovo Hospodinovo, to je jeho rozhodnutí. To on se rozhodl pro věrnost a nic mu v tom nemůže zabránit. ?Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem slíbil.?
?Nikdy? ? to znamená ani tehdy, když ty ne své věrnosti selháváš. Moje věrnost je svrchovaná, vyhlašuje Hospodin. Neřídí se tím, jaký jsi ty, ale jaký jsem já. Já, Bůh, jsem si vzal do hlavy, že v tobě dojde požehnání celé lidstvo, a proto se na moji věrnost můžeš spolehnout.
?Nikdy tě neopustím? ? ani tehdy, když si ty sám budeš opuštěný připadat. Nemusíš svým pocitům podlehnout. Hle já jsem s tebou. Nikdy nejsi sám. Drž se toho. Proti opuštěnosti, proti strachu, proti všemu, co se hroutí a především proti své vině, drž se boží věrnosti.
A ne snad jen kvůli vlastní duševní vyrovnanosti, ale kvůli tomu, abys mohl jako Jákob jít dál, aby ses pro celé lidstvo požehnáním stal. Tvoje poslání nekončí. Na útěku před svou vinou nemáš zůstat, máš a můžeš se vrátit k těm, kterým jsi ublížil. Proto ti Bůh ukazuje, že tvoje vina není osudová ? abys měl naději pro smíření, aby ses mohl druhým zase přiblížit.
Je ale zvláštní, bratři a sestry, že když Jákob tohle obrovské ujištění o boží věrnosti slyšel, nejásal. Spíš ho vyděsilo. Bál se a řekl: ?Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům boží, je to brána nebeská.?
Tak to ale asi je, bratři a sestry. Stanout najednou před bránou nebeskou, uvědomit si, že místo, kde právě v životě stojím, je dům boží, to jednoho nejdřív vyleká. Jákob podle všeho hledal jenom útočiště před bratrovou nenávistí, hledal vlastní bezpečí. Jenomže s Bohem vedle sebe má najednou život úplně jinou perspektivu, jde v něm o víc. Soustředit se tu jenom na vlastní bezpečí to se v téhle perspektivě ukazuje jako omyl. Proto v Jákobovi hrklo a zmocnila se ho bázeň.
Pokud svět vidíme, i kvůli tomu, jak sami jednáme, jen jako místo lidských podvodů, lstí a zloby, pak možná platí, že kdo uteče vyhraje a starost o vlastní ochranu na prvním místě má svoje oprávnění. Pokud ale přijmeme pohled, který nám Bůh nabízí, a zahlédneme tento svět jako příbytek boží, a na našem místě v něm Hospodina s námi, pak naše opatrná ustrašenost, která od druhých neočekává nic jiného než útok, ztrácí oprávnění. Pak má život úplně jiné možnosti a odpovídá mu také úplně jiné jednání.
Jákob to po prvním úleku přijal. A tak z kamene, který mu měl sloužit jako životní pojistka, udělal znamení o Bohu, který je na zemi s námi. A místo aby se bál a škudlil, ze železné zásoby vzal a polil kámen olejem. Taková je svoboda toho, kdo zahlédl v tomhle světě bránu nebeskou a uvěřil, že nikdy není sám. Pak slíbil Bohu oddanost, poslušnost a vděčnost. Stál ovšem na začátku cesty, a tak je podmínil: ?Bude-li Bůh se mnou??
My jsme už trochu dál. Víme o tom, který sestoupil a zase vystoupil na nebesa, aby nám dokázal svou věrnost, aby s námi byl od toho lidského chlíva až po údolí stínů smrti. Co víc bychom mohli chtít, abychom uvěřili, že nás nikdy neopustí a žili proto svobodně a vděčně. Amen.