kázání - Boží hod 2010; Lukáš 2,1-20

čtení:List Filipským 2,5 ? 16
text: Lukáš 2,1 - 20
Sestry a bratři,
vánoce jsou krásné svátky. Tolik nádhery se opravdu málokdy vidí a slyší. I lidé jsou k sobě většinou milí - tolik pěkného si navzájem přejí a darují. Rodiny se sejdou, přátelé se navštěvují. Města jsou svátečně nazdobená. I ty dnešní bohoslužby jsou mimořádné, slavnostní. Je to krása.
Ale nenapadlo vás někdy, že je to celé jenom taková neskutečná pohádka a iluze? Nepřipadali vám ty svátky někdy jako neskutečný sen? Nejsou vánoce, jak zpívá Honza Burian, jenom svátky zapomnění?
Jen si to vezměte: ještě před týdnem nebo před několika dny jsme se možná při zprávách plných katastrof a podvodů ptali, kam ten svět spěje, rozčilovali jsme se nebo rezignovaně kroutili hlavou nad jednáním politiků, shodli se, že to u nás všechno jde od desíti k pěti a hlavu měli plnou starostí ze všeho možného a za pár dní do toho možná zase upadneme. A mezitím taková sláva, taková pohoda. Jak to jde dohromady? Jako kdyby nás na těch pár dní postihl výpadek paměti. Jak je to možné?
Tohle absurdní napětí vyjádřila v šedesátých letech minulého století velice působivě zpěvácká dvojice - Simon a Garfunkel - když svým nádherným dvojhlasem nazpívali snad nejdojímavější vánoční píseň - Tichou noc - a pod svými hlasy nechali znít hrůzné zprávy z vietnamské války. Snad každého přemýšlivého člověka tohle napadne: není to celé jenom neskutečné divadlo, chvilková iluze?
Jistě to tak dneska často je, ale věřím, že to tak být nemusí.
Pokud jsou pro nás ta krása, radost a sláva několika dní vším, pokud pramení jen z mimořádné sváteční nálady, z toho, čím se těch několik dní liší od ostatních všedních, pak ano, pak je to jen absurdní divadlo, Potěmkinova vesnice, neskutečný sebeklam. A snad by bylo lepší, se ho rovnou vyvarovat, protože po každé iluzi přichází zákonitě tvrdá kocovina.
Ale snad to může být i jinak - jako s těmi nebeskými zástupy, zářivou slávou Páně a anděly v evangeliu. Oni v tom vánočním vyprávění jsou. Jen mají trochu jinou roli, než jim asi obvykle přisuzujeme. V našem pohledu právě jejich přítomnost vyjadřuje mimořádnost toho příběhu. Oni jakoby tvořili slávu té události. A tak jsme jimi vánoce vyzdobili jako ten stromeček. Zpíváme o nich a malujeme je všude možně - houpají děťátko, obletují jesličky, hrají okolo na šalmaje, nakukují ze střechy a tak podobně. My, lidé, rádi věříme pohádkám. Ale v tom příběhu mají zcela určité místo. Všimli jste si toho? Všimli jste si, kdy se tam o nich píše?
Na cestě s Josefem a Marií nejsou. V Betlémě při narození rovněž ne. U jeslí s pastýři je taky nenajdeme. Nejsou vlastně nikde, kde se to skutečně podstatné - ta opravdová radost pro všechen lid ? děje. Tam, kde k tomu zrození naděje a záchrany opravdu dochází, žádní andělé nejsou. Ti to jenom oznámí, jenom o tom mluví, jen na to odkážou. Nic víc.
Oni v tom příběhu jen plní roli nápovědy, ukazatele, zpravodaje, hlasatele. Bez nich by si totiž nikdo z nás lidí toho podstatného nevšiml. Jsou tu jen kvůli naší lidské natvrdlosti a nevšímavosti. Ale z nich samotných se nikdo neraduje. Z nich jsou pastýři spíš trochu vedle. A s tím důležitým, z čeho se pak opravdu zaradují, s tím se setkají, až když ti andělé zmizí, až v tom, co má do zářící sváteční slávy hodně daleko. Totiž, když spatří dítě v plénkách, které se kvůli vládním nařízením, lidské lhostejnosti a touze po klidu narodilo v tak neutěšených podmínkách. Až v téhle - nijak mimořádné a vším, co známe právě ze zpráv a všedních dní, poznamenané - realitě se najednou jejich srdce naplní radostí tak, že si to nedokážou nechat pro sebe.
Proč vlastně? Z čeho pak ta radost tedy je?
To je asi možné poznat a prožít právě když, jako ti pastýři, na té slávě nebeské neulpíte, ale vezmete vážně její nápovědu. Nejen tu, že se vám dnes narodil Spasitel, ale že jeho znamením je právě to dítě v plénkách vystrčené do chlíva. Až pak se totiž člověk s Kristem, s tou vánoční radostí setká. Pak se mu můžou otevřít oči, aby v té bezbrannosti zahlédl ještě něco víc než jen bezmoc.
Je-li někdo schopen být kvůli naší záchraně takhle vydaný a slabý, stojíme-li mu i za to plahočení a trmácení, strpí-li kvůli nám i naši lhostejnost a nevyhne se té odstrčenosti, která mu vykáže místo mezi hovady, pak je to skutečně síla. Pak lze opravdu mluvit o lásce a věrnosti. Pak už to není jenom hezkej sen. Pak je to opravdu radost veliká pro všechen lid. A právě pro ten náš všední a neutěšený svět. To už z něj není třeba utíkat a snažit se na něj aspoň na pár dní zapomenout. Najednou jím lze jít i bez andělů s radostí a vděčně, s písničkou chval. A to úplně stačí, to už s člověkem dělá divy. To z něj, jako z těch pastýřů, spadne strach a musí se o tu radost s druhými podělit. A pak má i všechna ta krása najednou smysl.
Nezapomeňte tedy, tyhle svátky, to ještě není ono, to je jenom nápověda. Jako ti andělé. Jak to děti včera při hře zpívali: Jedna dvě anděl jde a má pro vás vyprávění, zase vám zvěstuje, jak se život láskou mění.
To nejdůležitější můžete nalézt a prožít až všechno to slavnostní odezní. Pak máte šanci potkat se s tím, kdo se kvůli vám odváží být bezbranný, kdo pro vás vydrží i vaši nevšímavost, kdo vás neopustí ani při trmácení po úřadech, kdo bude pro vaši naději klidně na okraji ? a naplní vás pak radost veliká.
Teda, pokud si necháte napovědět, pokud ty svátky vezmete za slovo, pokud si dáte říct, že i bezmoc a trable mohou být znamením lásky, a ne ledajaké. Amen.