kázání (celé) 10.12.2006, druhá neděle adventní

1. čtení Iz 19.1-10; kázání Mk 13.1-13
Ježíš vychází z chrámu a přistoupí k němu jeho učedníci. Jeden z nich ukazuje na chrámové stavby a říká přitom: ?Mistře, podívej, jaké jsou to kameny a jaké stavby!? Podívej, jak velké, pevné, impozantní, zdi chrámu, jaké krásné rozlehlé nádvoří, tepaný kov bran?Taková nádhera, kterou nechal vystavět židovský král Herodes. A vidím, že to je nejen krásné, ale i trvalé a spolehlivé. To se nehne. Je radost se na to všechno dívat. A Ježíš: ?Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno?. Aha, takže to nevydrží navěky.
Sestry a bratři, starý výjev z židovských dějin, řekli bychom. Ale mohl by nám být blízký. Jsou chvíle, nebo taky období, kdy jakoby všechno stálo, na chvíli se zastavilo. Člověk má něco pevného, čeho se snadno chytá, dobrého, co obdivuje. Co to bývá, to si musíte pro sebe najít každý sám: asi nejsilněji partnerský vztah, rodina, dům, práce, plán, denní rytmus, sport. Tak dobře se žije v tom, co je pěkné, pevně vypadající, spolehlivé. Ale když se to dá do pohybu, nemusí z toho, co se zdálo být velké, pevné a trvalé, zůstat ?kámen na kameni?. Zkáza chrámu, kterou máme před očima, je oproti tomu dost viditelná. Ale důsledky jsou podobné.
Ta neochvějnost na začátku, to zastavení a obdiv k tomu, co vypadá pevně, je samozřejmě příjemnější. Ale asi tušíte, že rozmetání, o kterém Ježíš Kristus mluví, je pravdivější - takhle v pohybu, napětí. Ta nedokončenost, nehotovost nejen věcí, ale i vztahů, i schopnosti mají v sobě jakousi křehkost, i vlastnosti nesymetričnost, zkrátka na cestě... Nic netrvá, nezůstává, neplatí stále. Chrám sloužil k dobrému, ale dobré bylo to, že se tu scházeli židé, že se tu četlo Písmo, že se Židé klaněli Hospodinu. Ale i chrámová stavba, podobně jako jakákoliv věc, se může stát modlou. A modla ještě nikomu nepomohla. To je, jak se domnívám jádrem Ježíšovy řeči k učedníkům. Modly se nechytíte, ta vás nezachrání. Nelze hledat jistotu v ničem stvořeném, ani lidskýma rukama vytvořeném.
A pak seděli na Olivové hoře - Ježíš a učedníci. Už nebyli tak zasnění, protože Ježíšovo slovo o rozmetání jeruzalémského chrámu jim vzalo vidiny. Nebyli zasnění, ale ani se jim všechno nerozpadlo. Jsou totiž s Ježíšem, který o tom ne-příjemném mluvil, ale byl s nimi. Z Olivetské hory se dívají na to všechno, i na vlastní život s jakýmsi nadhledem, odstupem? shora. Připadají si tu nad tím kvapem, kvasem, kypěním světa, nad ruchem Jeruzaléma. Ostatně i my máme svou Olivetskou horu ? tady v modlitebně/v kostele/v našem komorním společenství zde v DPS. Protože se setkáváme v Ježíšově jménu, u bible, ve společenství. Ježíš učedníky učil, že to všechno bude obráceno v prach, věděli to, ale znovu je to překvapuje. A ptají se: ?Pověz nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a nového věku?. Kdy to bude, abychom se na to připravili? není to už teď? A jak máme tam v tom ?dole? žít? To máme předem zabalit naše snahy? To nesmíme obdivovat?
A Ježíš na to: ?Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Mnozí příjdou v mém jménu a budou říkat: ´Já jsem to´a svedou mnohé. Až uslyšíte válečný ryk a zvěsti o válkách, nelekejte se! Musí to být, ale ještě nebude konec. Povstane národ proti národu a království proti království, v mnohých krajinách budou zemětřesení, bude hlad. To bude teprve začátek bolestí.? Ale vždyť to znám, chce se mi vykřiknout. A mohu to klidně doložit: Člověk si dnes osvojil nebývalé ničivé možnosti, svět zachvátily 2 světové války, terorismus a organizovaný zločin nabyl obludných rozměrů. Vynořují se dříve neznámé zhoubné nemoci, hrozí ekologická krize, jako by nás Země už na sobě nechtěla déle snášet. Rozpadají se tradice, rodinné vztahy, přibývá vykořeněných lidí, po světě se toulají miliony uprchlíků. Majitelům nadnárodních společností dalo jejich bohatství takovou moc, že se ani nejsilnější státy neubrání proti bezohlednému kořistnictví. A tak bych mohla pokračovat. Prostě už je to tady, chce se mi říct, když se dívám kolem.
Milé shromáždění, když čtete církevní otce, středověké autory, reformátory nebo autory pozdější, všichni jsou přesvědčeni, že žijí v nejzkaženější době, jaká kdy byla, ani naše generace nejsou vyjímkou. A ve světě, kde běsní zloba, hroutí se řád a kácí se ideály, samozřejmě žití bolí. A Ježíš to moc dobře věděl. Sedí s učedníky na Olivove hoře a nechce je, potažmo nás strašit. Nekáže tam především znamení Božího soudu a konce světa, jako to někteří lžiprorokové dělají a nestěžoval si, jak to občas svádí nás. Ne! Ježíš nás připravuje. Učí dívat se na ten neřád, na to rozmetání kamenů a hroucení chrámů jinýma očima než někteří naši současníci. Tenhle ne-řád nemusíme vnímat jako smrtelnou křeč, spíš jako porodní bolest něčeho nového. Jako něco potřebného. V podtónu jeho řeči jako by zaznívalo Pozdvihněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. I proto bude rozmetán tento chrám, aby se ukázalo, co je podstatné. Má smysl podstoupit porodní bolest kvůli novému životu, který skrze ni přichází. Má smysl zůstat při Ježíši Kristu uprostřed světa, který se nám jeví bouřlivý. Je dobré vydržet, když nevidíme na krok dopředu a s Ním a díky Němu přestát všechna protivenství.
Milí přátelé v Kristu, tyto úvahy o nejistotě, co přijde a co už je tu, o modlářství (které můžeme v předvánoční době vidět, když se posiluje lidská závislost na věcech, na tom, co musíme mít), a četba toho dnešního oddílu z Markova evangelia, to vše může být vysloveno pouze v souvislosti s adventem. Se zvěstí o Boží přítomnosti, se zvěstí o tom, že Bůh nezůstal svému stvoření vzdálen, přestože mohl. Bůh ví o neštěstí a bolesti, která tu byla, je dokonce i bude. Ví i o modlářství a svodech, se kterými se denně setkáváme. Ví i o válkách a nevinných obětech. A nejen že o nich ví. On do těchto dějů vstupuje, v nich je přítomen, i do nich nás posílá, abychom svědčili o Jeho přítomnosti.
Kdo vytrvá, kdo se nenechá zviklat tím, že si svůj život může pojistit, kdo nepřistoupí na podmínky lžimesiášů, které má splnit, bude zachráněn. Kdo nestaví život na bezvýchodnosti a skepsi, kdo nehledí jen na krásu chrámů a vánočních ozdob, ale taky do chlíva, tomu otevírá svou spásu. Kdo se nebude lekat zvěsti o válkách, které jsou jen završením mocenských bojů a stěžovat si na to, v jak hrozné době žijeme, ale vytrvale bude očekávat přicházejícího Boha, bude spasen. Toto zaslíbení ať vás provází až do doby vánoční. Amen
píseň 259